Zvětšit obrázek

Přízračný planetární tulák. Kredit: Greg Stewart/SLAC National Accelerator Laboratory.

Představte si divoký, osamělý svět, planetu, která se celé věky toulá chladným a tichým vesmírem, bez domovské hvězdy. Autoři fantastických příběhu o nich snili řadu desetiletí, před časem si je vypočítali vědci a loni v květnu (2011) jich několik opravdu našli, s užitečnou pomocí gravitačních mikročoček z odkazu obecné teorie relativity starého dobrého Einsteina. Teď si mnozí lámou hlavy, kolik asi takových osiřelých planet může být.

Zvětšit obrázek

Louis Strigari. Kredit: L. Strigari, Stanford University.

Odhady se pochopitelně velmi různí, některé jsou ale poměrně šokující. Před pár dny vyvolal rozruch Louis Strigari z Kavliho institutu částicové astrofyziky a kosmologie Stanfordské univerzity, který se svými spolupracovníky tipuje v Mléčné dráze naprosto astronomické množství potulných planet. Prý by jich mohlo být snad až 100 tisíckrát víc, než je v naší galaxii hvězd. Astrofyzici tím odpálili mediální bombu, která zasáhla prakticky celý internet. Nejde přitom jenom o fascinující záplavu neznámých planet, které teď dráždí naši zvědavost. Poslední dobou se zase fantazíruje o potulné planetě X, případně Nibiru, která by těsným průletem či snad dokonce srážkou letos měla zničit Zemi. Strigariho předpověď takové nálady určitě přiživí. Nicméně, žádný vesmírný tulák zatím není v dosahu našich přístrojů a je tedy na pováženou, zda Nibiru v roce 2012 vysněnou destrukci vůbec stihne.

Už loňští objevitelé hrstky prvních toulavých planet z týmu Takahira Sumiho z Ósacké univerzity předpovídali, že podobných planetárních tuláků může být v Mléčné dráze hodně a dospěli k odhadu dvojnásobně převyšujícímu počet hvězd. Strigari a spol. je ale svým opovážlivým údajem nechali daleko vzadu. Vycházeli přitom z teoretických propočtů, v nichž vzali v úvahu sílu gravitace celé Mléčné dráhy a množství hmoty, která by mohla být dostupná pro vznik toulavých planet. Z těchto údajů pak vyplynula omezení, která podle Strigariho přeci jen do jisté míry limitují bezbřehé počty volně poletujících planet. Autoři zároveň přiznávají, že zatím přesně nevíme, jak vlastně vznikají planety, natož planety tuláci a že právě tohle představuje zásadní omezení jakýchkoli seriózních odhadů. Proto je jejich studie vlastně jenom vyjádřením stropu počtu toulavých planet, který za současného stavu věcí zřejmě nemohou překročit. Strigari vtipkuje, že ve skutečnosti odhalili rozsah naší nevědomosti. Spoustu zajímavých informací o potulných planetách by měly v blízké budoucnosti přinést teleskopy nové generace, především vesmírný WFIRST (Wide Field Infrared Survey Telescope) a pozemní LSST (Large Synoptic Survey Teleskope) v Chile. Obě zařízení by snad měla být k dispozici počátkem 20tých let tohoto století.

Zvětšit obrázek

Orbitální observatoř WFIRST. Vzlétne někdy? Kredit: NASA, Wikimedia Commons.

Kde se potulné planety berou? Někdy snad vznikají přímo smršťování mezihvězdného prachu a plynu, tak jako hvězdy, jen v poněkud skromnějším stylu. Některé by mohly být odpalovány z rodných hvězdných systémů. Podle jistých náznaků jsou takové planetární katapulty docela běžné. Bez ohledu na blábolení kolem Nibiru by se výhledově snad mohl objevit důvod k obavám, i když letošní vánoce podle všeho bez problémů stihneme. Ať už Země brzy zanikne strašlivou katastrofou anebo ne, představa Mléčné dráhy protkané myriádami bludných planet je naprosto strhující. Jako by nestačilo, že máme kolem 400 miliard hvězd a že kolem většiny z nich prakticky jistě obíhá hned několik planet. Pokud je planetárních tuláků tak nepředstavitelně mnoho, kdepak jsou asi ti nejbližší?

Zvětšit obrázek

Mléčná dráha za letní noci. Kolik se tam asi toulá planet? Kredit: Mila, Wikimedia Commons.

Toulavé planety sice postrádají hřejivou náruč vlastní hvězdy, ale to ještě neznamená, že by musely být zmrzlé na kost. Podle odborníků si lze docela věrohodně představit okolnosti, které by potulných planetách mohly udržet přinejmenším prostinký bakteriální život. Stačí aby měly vhodnou velikost, tlustou atmosféru příznivého složení a rozpad radioaktivních prvků by se spolu s geologickou aktivitou toulavé planety postaral o životně důležitou špetku tepla. Pokud se ukáže, že jich je opravdu šíleně moc anebo přinejmenším velice mnoho, nepochybně to vyprovokuje vzrušující vize potulných světů, které na své nesmírné cestě vesmírem v nahodilých srážkách a strkancích rozhazují zárodky organismů na každém kroku.