V nesmírně široké záplavě pohnutek a motivací, které vedou lidstvo k ochraně přírody, se významně zrcadlí smutek ze změny a snaha uchovat svět takový, jaký býval kdysi, ať už byl jakýkoliv. To je ale zhola nemožné, protože přítomnost nelze zmrazit a podstatou živé přírodě je pohyb a změna, nikoliv romantická strnulost elfů z Pána prstenů.
Další možností je co nejlépe chránit jednotlivé druhy, ať už je ohrožuje cokoliv a uchovat je alespoň o několik geologických okamžiků déle, přinejmenším pro náš dobrý pocit. Ochrana konkrétních organismů samozřejmě bývá v souladu se steskem po mizejícím světě a mnohdy se nám daří je ochránit v jejich původním prostředí. Co když to ale prostě nejde? Na Zemi je mnoho míst, která z nejrůznějších důvodů nejsou v danou chvíli příliš vhodná k životu. A jinde je zase lépe. Pak se zájmy ohrožených druhů najednou střetnou s někdy až fanaticky konzervativním založením části odborníků i veřejnosti.
V prvním únorovém vydání Nature (2012) si Australan David Bowman z University of Tasmania dovolil navrhnout přemístit do Austrálie slony, varany komodské a možná i další velká zvířata, která mají společný hvězdný sexappeal a také chronické problémy s jejich ochranou v místě původního výskytu. Na tomto místě je jistě vhodné poznamenat, že Bowman není agent světového spiknutí majitelů cirkusů ani šílený chovatel varanů, ale jeden z nejvýznamnějších australských ekologů, který má na kontě desítky prestižních a hojně citovaných publikací, především ohledně ohně jako síly tvarující přírodu.
Když něco takového napíše Australan o Austrálii, tak je samozřejmě nebetyčná provokace, s čímž Bowman nejspíš počítal a doufejme, že ho neporazí vlna nadávek a zášti, kterou mu článek přinese. Byla by to škoda, protože rozhodně stojí za úvahu. Bowman navrhuje přivést do Austrálie slony a třeba i nosorožce, aby pomohli řešit jeden ze závažných environmentálních problémů dnešní Austrálie, kterým je šíření invazní trávy vousatice ?Andropogon gayanus, anglicky známé jako gamba grass.
Agresivní vousatice pochází z afrických savan a když se jí daří, tak dorůstá přes 4 metry. V Austrálii se chová jako ekosystémový inženýr - svojí přítomností podstatně a dlouhodobě mění povahu míst, kde roste. Nejenom že hustými porosty vytlačuje domácí australskou flóru i faunu, ale taky významně zvyšuje frekvenci požárů, což zřejmě přitáhlo Bowmanovu pozornost. Není to zase tak divné, velké hromady suchých trav snadněji a lépe hoří. Australané teď s vousaticí bojují chemicky a mechanicky, což je pochopitelně drahé a nepříliš šetrné. Sloni a nosorožci by také asi nebyli šetrní, ale jejich zásahy bychom jistě vnímali jinak, než herbicidy a těžké stroje.
Je to docela geniální plán. Zhýčkaní Australané by slony a nosorožce nejspíš nelovili kvůli holému živobytí a dovezení megasavci by si svoji záchranu před pytláky navíc slušně odpracovali. U podobných projektů samozřejmě hrozí mnohé komplikace, kdy se v dobré víře dovezený organismus může ukázat jako horší problém, než ty stávající. V Austrálii s tím ostatně mají bohaté zkušenosti. Na druhou stranu, slony a nosorožce by bylo možné všechny pohodlně očipovat a sledovat, jejich přemnožení rozhodně nehrozí a pokud by přeci jenom z nějakého důvodu upadli v nemilost, nebylo by tak těžké je pochytat a zavřít. Podobné by to bylo s varany komodskými, jen s tím rozdílem, že by neodstraňovali invazní seno, ale zdivočelou nepůvodní zvěř.
V této fázi je to především provokace. Takový projekt by si žádal rozsáhlé odborné, technické a vlastně i legislativní přípravy. Nutné by byly pilotní experimenty a pečlivý monitoring. Největší překážkou by určitě byl odpor části odborníků i veřejnosti, která by byla vystrašená představou potulujících se zvířat, která mohou zabít člověka, než by řekl švec. Přínos pro ochranu slonů, nosorožců i varanů by ale byl nepopiratelný. Svou roli by mohla sehrát i pomoc ochraně australské přírody, nepochybně by se objevili i turisté a nová pracovní místa v nehostinných částech Austrálie. Výhodou je, že Australané jsou, na rozdíl od rozmazlených Evropanů, uvyklejší pocitu, že je může něco venku zabít.
Myšlenka osídlit Austrálii velkými ohroženými zvířaty není úplně osamocená. Poslední dobou podobných kacířských konceptů přibývá. V roce 2005 způsobil poprask návrh osídlit americké Velké planiny populacemi velkých savců, včetně lvů a gepardů a následovat tím úspěšný experiment s mustangy. O dva roky později ohlásil miliardář sir Richar Branson, zakladatel Virgin Group, dobrodruh a nadšený fanoušek kosmických letů, dobře míněný úmysl osídlit ohroženými lemury z Madagaskaru ostrov Mosquito na území Britských Panenských ostrovů. Branson samozřejmě narazil, bezhlavé vypuštění lemurů na fungující karibský ostrov vzbuzuje asi i do jisté míry oprávněné obavy. Miliardář naštěstí nezahořkl a začal alespoň lemury na dotyčném ostrově množit a zároveň zainvestoval do přírody na samotném Madagaskaru. Je dobře, že se něco děje a že podobné představy alespoň zvažujeme. Mohlo by se totiž stát, že pro některé obdivuhodné druhy brzy bude jedinou zbývající alternativou katastrofa jaderného reaktoru a těch zase po světě není tolik.
Prameny: Wired 1.2. 2012, Nature 482: 30.
Diskuze:
