Zvětšit obrázek

Pozor, přicházím! Kredit: Ikiwaner, Wikimedia Commons.

V nesmírně široké záplavě pohnutek a motivací, které vedou lidstvo k ochraně přírody, se významně zrcadlí smutek ze změny a snaha uchovat svět takový, jaký býval kdysi, ať už byl jakýkoliv. To je ale zhola nemožné, protože přítomnost nelze zmrazit a podstatou živé přírodě je pohyb a změna, nikoliv romantická strnulost elfů z Pána prstenů.

Zvětšit obrázek

Dorazí do Austrálie i varan komodský? (Kredit: Adhi Rachdian, CC 2.0)

Další možností je co nejlépe chránit jednotlivé druhy, ať už je ohrožuje cokoliv a uchovat je alespoň o několik geologických okamžiků déle, přinejmenším pro náš dobrý pocit. Ochrana konkrétních organismů samozřejmě bývá v souladu se steskem po mizejícím světě a mnohdy se nám daří je ochránit v jejich původním prostředí. Co když to ale prostě nejde? Na Zemi je mnoho míst, která z nejrůznějších důvodů nejsou v danou chvíli příliš vhodná k životu. A jinde je zase lépe. Pak se zájmy ohrožených druhů najednou střetnou s někdy až fanaticky konzervativním založením části odborníků i veřejnosti.

V prvním únorovém vydání Nature (2012) si Australan David Bowman z University of Tasmania dovolil navrhnout přemístit do Austrálie slony, varany komodské a možná i další velká zvířata, která mají společný hvězdný sexappeal a také chronické problémy s jejich ochranou v místě původního výskytu. Na tomto místě je jistě vhodné poznamenat, že Bowman není agent světového spiknutí majitelů cirkusů ani šílený chovatel varanů, ale jeden z nejvýznamnějších australských ekologů, který má na kontě desítky prestižních a hojně citovaných publikací, především ohledně ohně jako síly tvarující přírodu.

Zvětšit obrázek

Invazní vousatice. Kredit: Rohan Wells, NIHAR.

Když něco takového napíše Australan o Austrálii, tak je samozřejmě nebetyčná provokace, s čímž Bowman nejspíš počítal a doufejme, že ho neporazí vlna nadávek a zášti, kterou mu článek přinese. Byla by to škoda, protože rozhodně stojí za úvahu. Bowman navrhuje přivést do Austrálie slony a třeba i nosorožce, aby pomohli řešit jeden ze závažných environmentálních problémů dnešní Austrálie, kterým je šíření invazní trávy vousatice ?Andropogon gayanus, anglicky známé jako gamba grass.

Zvětšit obrázek

Jak by se jim líbilo v Karibiku? Kredit: Keven Law, Wikimedia Commons.

Agresivní vousatice pochází z afrických savan a když se jí daří, tak dorůstá přes 4 metry. V Austrálii se chová jako ekosystémový inženýr - svojí přítomností podstatně a dlouhodobě mění povahu míst, kde roste. Nejenom že hustými porosty vytlačuje domácí australskou flóru i faunu, ale taky významně zvyšuje frekvenci požárů, což zřejmě přitáhlo Bowmanovu pozornost. Není to zase tak divné, velké hromady suchých trav snadněji a lépe hoří. Australané teď s vousaticí bojují chemicky a mechanicky, což je pochopitelně drahé a nepříliš šetrné. Sloni a nosorožci by také asi nebyli šetrní, ale jejich zásahy bychom jistě vnímali jinak, než herbicidy a těžké stroje.

Je to docela geniální plán. Zhýčkaní Australané by slony a nosorožce nejspíš nelovili kvůli holému živobytí a dovezení megasavci by si svoji záchranu před pytláky navíc slušně odpracovali. U podobných projektů samozřejmě hrozí mnohé komplikace, kdy se v dobré víře dovezený organismus může ukázat jako horší problém, než ty stávající. V Austrálii s tím ostatně mají bohaté zkušenosti. Na druhou stranu, slony a nosorožce by bylo možné všechny pohodlně očipovat a sledovat, jejich přemnožení rozhodně nehrozí a pokud by přeci jenom z nějakého důvodu upadli v nemilost, nebylo by tak těžké je pochytat a zavřít. Podobné by to bylo s varany komodskými, jen s tím rozdílem, že by neodstraňovali invazní seno, ale zdivočelou nepůvodní zvěř.

Zvětšit obrázek

V Austrálii by nejspíš bylo líp. Kredit: Frank G. & Frances Carpenter, Wikimedia Commons

V této fázi je to především provokace. Takový projekt by si žádal rozsáhlé odborné, technické a vlastně i legislativní přípravy. Nutné by byly pilotní experimenty a pečlivý monitoring. Největší překážkou by určitě byl odpor části odborníků i veřejnosti, která by byla vystrašená představou potulujících se zvířat, která mohou zabít člověka, než by řekl švec. Přínos pro ochranu slonů, nosorožců i varanů by ale byl nepopiratelný. Svou roli by mohla sehrát i pomoc ochraně australské přírody, nepochybně by se objevili i turisté a nová pracovní místa v nehostinných částech Austrálie. Výhodou je, že Australané jsou, na rozdíl od rozmazlených Evropanů, uvyklejší pocitu, že je může něco venku zabít.

Zvětšit obrázek

Co dál? Uvidíme. Kredit: Alexander Klink, Wikimedia Commons

Myšlenka osídlit Austrálii velkými ohroženými zvířaty není úplně osamocená. Poslední dobou podobných kacířských konceptů přibývá. V roce 2005 způsobil poprask návrh osídlit americké Velké planiny populacemi velkých savců, včetně lvů a gepardů a následovat tím úspěšný experiment s mustangy. O dva roky později ohlásil miliardář sir Richar Branson, zakladatel Virgin Group, dobrodruh a nadšený fanoušek kosmických letů, dobře míněný úmysl osídlit ohroženými lemury z Madagaskaru ostrov Mosquito na území Britských Panenských ostrovů. Branson samozřejmě narazil, bezhlavé vypuštění lemurů na fungující karibský ostrov vzbuzuje asi i do jisté míry oprávněné obavy. Miliardář naštěstí nezahořkl a začal alespoň lemury na dotyčném ostrově množit a zároveň zainvestoval do přírody na samotném Madagaskaru. Je dobře, že se něco děje a že podobné představy alespoň zvažujeme. Mohlo by se totiž stát, že pro některé obdivuhodné druhy brzy bude jedinou zbývající alternativou katastrofa jaderného reaktoru a těch zase po světě není tolik.

Prameny: Wired 1.2. 2012, Nature 482: 30.