Poté, co americká firma Geron předčasně ukončila testování léčby poraněné míchy lidskými embryonálními kmenovými buňkami a odpůrci této léčby si spokojeně zamnuli ruce, se blýsklo na lepší časy a ruce si mnou její zastánci. Přední lékařský časopis The Lancet zveřejnil výsledky ověřovacích testů experimentální léčby závažné oční choroby, tzv. makulární degenerace. Jde o první vědeckou publikaci týkající se použití lidských embryonálních kmenových buněk při léčbě lidí. A je nutno říci, že léčba se ukazuje jako bezpečná a její výsledky jsou povzbudivé.
Lidé postižení některým z typů makulární degenerace postupně ztrácejí zrak, protože jim v oční sítnici odumírají světločivné buňky nebo jim do sítnice prorůstá hustá síť nově se formujících cév. Nejhůře bývá postižena na sítnici tzv. makula neboli žlutá skvrna. Na tomto místě je největší nahlučení světločivných buněk – čípků a tyčinek – a díky tomu zajišťuje tato část sítnice nejostřejší vidění. Pacientům trpícím makulární degenerací zastírají střed zorného pole šedé stíny nebo černé skvrny. Dochází i k deformaci obrazu ve zbytku zorného pole. Linie jsou pokřivené, obraz neostrý a barvy vybledlé.
Tým vedený Robertem Lanzou z americké biotechnologické společnosti Advanced Cell Technology a Stevenem Schwarzem z University of California v Los Angeles vypěstoval dvěma pacientkám s makulární degenerací náhradní buňky sítnice. Jako výchozí surovinu použili lidské embryonální kmenové buňky. Ty jsou vypěstovány v laboratoři z pět dní starého lidského embrya tvořeného několika desítkami buněk. Pro tyto účely se používají embrya, která vznikla při léčbě neplodnosti oplozením ve zkumavce. Někdy při tom vzniká více embryí, než kolik je nakonec zapotřebí. Pokud už rodiče neplánují narození dalších dětí, mohou "nadbytečná" embrya dobrovolně věnovat pro výzkum.
Embryonální kmenové buňky vypěstované v laboratoři z embrya mají dvě základní vlastnosti – neomezeně se množí a dokážou se proměnit v jakýkoli ze zhruba 230 typů buněk dospělého lidského těla. Lanza, Schwarz a spol. z nich vypěstovali v laboratoři tzv. pigmentové epitelové buňky sítnice. Ty pak lékaři vpíchli pod sítnici oka dvěma pacientkám s pokročilou makulární degenerací. Obě ženy měly sice ještě zbytky zraku, ale prakticky byly slepé.
I když je oko místem, kde neprobíhají nijak zvlášť bouřlivé imunitní reakce, přeci se lékaři pojistili proti nežádoucí reakci oka na „vpád“ cizích buněk tím, že pacientkám po několik týdnů pomocí léků tlumili imunitní systém. Obavy panovaly i z toho, co všechno mohou transplantované buňky v oku napáchat. Nepromění se například na nádor? Žádná z těchto obav se nenaplnila. Transplantované buňky se v sítnici uchytily a množily se. Imunitní systém je toleroval. Také nádorová alotria si tyto buňky odpustily. Lékaři tak mohli konstatovat, že buňky rozhodně neškodí. Nakolik však prospívají?
Autoři studie sami přiznávají, že z vývoje onemocnění u dvou pacientek rozhodně nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry. Zvláště když onemocnění u obou pacientek hodně pokročilo a škody na sítnici byly rozsáhlé. Přesto bylo možné zaznamenat zlepšení u obou žen. Ukázalo se to například při čtení různě velkých písmen na zkušebním testu, jenž se používá k posouzení poškození zraku u diabetiků. Padesátiletá žena trpící tzv. Stargardtovým typem makulární degenerace původně na zkušebním testu nepřečetla nic. Po léčbě byla s to přečíst pět největších typů písmen. Sedmdesátiletá žena trpící tzv. suchou makulární degenerací dokázala před léčbou přečíst 21 typů písmen, po léčbě se jí zvýšila ostrost zraku natolik, že přečetla až 33 typů písmen. Lepší představu o pokroku vyvolaného léčbou si uděláme z toho, že žena se Stargardtovým typem makulární degenerace původně viděla jen ruku, kterou si pohybovala těsně před obličejem. Po týdnu už rozeznávala na své ruce jednotlivé prsty a zrak se jí dále zlepšoval.
Jistě, tyto ženy určitě nezačnou po večerech vyšívat. Přesto jim výsledek operace změnil život. I jiné přelomové lékařské postupy, jako například transplantace srdce, přinášely v počátcích jen malé zlepšení. Louis Washkansky přežil v roce 1967 s prvním transplantovaným srdcem pouhé dva týdny a pak zemřel. Dnes přežívají pacienti s transplantovaným srdcem v průměru 15 let.
Ukazuje, se, že léčba lidskými embryonálními kmenovými buňkami může pomoci mnoha nemocným. Má obrovský potenciál navracet zdraví a zachraňovat životy. Jestli budou z tohoto pokroku něco mít i obyvatelé zemí sdružených v Evropské unii, není tak úplně jisté. Naše „bruselská máti“ se staví k výzkumu na lidských embryonálních buňkách rozpačitě a momentálně hrozí, že se k němu postaví vyloženě macešky. V Evropském parlamentu už vznesli zástupci hned několika politických uskupení (například „zelení“) návrh, aby Evropská komise nefinancovala výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách, protože je to neetické a stejných výsledků lze prý dosáhnout i léčbou jinými typy buněk. Kde berou tito politici jistotu (nebo drzost) pro taková tvrzení, není jasné. Z lékařské literatury nic podobného vyčíst nelze.
Pokud by tento návrh prošel, dostala by se Evropská unie do podobné situace, v jaké se nacházely Spojené státy za vlády George Bushe mladšího. Také tam platil zákaz financovat výzkum na lidských embryonálních kmenových buňkách ze státních (federálních) zdrojů. Amerika si tím rozhodně neposloužila. Bushova administrativa si tímto tmářským verdiktem vydobyla punc zatvrzelých zpátečníků. Vývoj léčby lidskými embryonálními kmenovými buňkami se v USA a potažmo i ve světě drasticky zpomalil. Teď se snaží k podobné hlouposti donutit Evropskou unii parta poslanců Evropského parlamentu.
Nikdo nikoho nenutí, aby se případnou léčbou lidskými embryonálními buňkami nechával držet při životě nebo dokonce úplně uzdravit. Nikomu není odpíráno právo odmítnout léčbu, kterou považuje za neetickou. Na druhé straně sporu o lidské embryonální kmenové buňky však tolerance chybí. Odpůrci léčby vyhlašují svůj náhled za jediný správný a z moci úřední se ho snaží vnutit všem. Kam se poděl respekt k pluralitě názorů?
Dokud vládl ideologický diktát nad biomedicínskou vědou za Atlantikem, mohli jsme si říkat: „Je to jejich věc.“ Teď se ale rozhoduje o tom, jak bude vypadat biomedicínský výzkum a medicína v zemích, v kterých žijeme. A to už je jen a jen naše věc. Záleží na nás, jak si to v Evropě zařídíme a co budou prosazovat naši zástupci v Bruselu.
"Uvidíme – a to doslova,“ píše v komentáři ke studii v časopise The Lancet přední expert na buněčné terapie Anthony Atala z Wake Forest Institute for Regenerative Medicine o perspektivách léčby slepoty pomocí lidských embryonálních kmenových buněk.
Bude to platit i o perspektivách léčby slepoty a dalších onemocnění v Evropské unii? Uvidíme? Anebo nám bude všem - vidoucím i nevidomým, zdravým i nemocným - z rozhodnutí evropských politiků jen "přecházet zrak"?
Psáno pro: Bigbloger a Osel.cz
Diskuze:
