Radikály
Jako vedlejší produkty metabolismu nám v buňkách vznikají volné radikály. Obsahují nepárový volný elektron v zevním orbitalu. Mohou jimi být atomy i molekuly (superoxid, hydroxylový radikál, peroxyl,...). Jsou to sloučeniny kyslíku a pokud nejsou dostatečně inaktivovány, dělají v buňce neplechu. Mohou poškodit prakticky cokoliv, včetně DNA s následkem rakoviny. Volné radikály se podílejí i na vzniku poškození buněčných stěn a vyšším ukládáním tuků – tedy ateroskleróze. Ztráta pružnosti cév je vždy problém a jeho průvodním znakem je vysoký krevní tlak. Někteří vědci tvrdí, že oxidační stres přispívá ke vzniku cukrovky, revmatické artritidy, ale i Alzheimerovy a Parkinsonovy nemoci.
V některých publikacích se můžeme dokonce dočíst, že antioxidanty zpomalují stárnutí. Novější práce ale jsou v tomto směru opatrnější, protože pokusy na hlísticích s extra porcemi volných radikálů teorii Denhama Harmana, nepotvrdily. Asi bychom dnes ale nenašli dietologa, který by netvrdil, že antioxidanty ke zdravé výživě patří. Hojně se proto využívají k prevenci i léčbě srdečně-cévních chorob. Ve snaze pečovat o naše zdraví a o odbyt svých výrobků, se předhánějí i výrobci potravinových doplňků a pozadu nezůstávají ani producenti klasických potravin. Antioxidanty najdeme v čajích, limonádách, marmeládách, cukrovinkách, chlubí se jimi vlastní sestry másla, vína, likéry a nechybí ani v přípravcích na pleť. Antioxiduje se všude, kde to jen jde.
Radikálové
Philipu Eatonovi a jeho kolegům z londýnské King’s College vyšel v časopisu Nature Medicine článek o mutaci, která naší tradovanou představu o tom, že antioxidanty jsou dobré a oxidanty zlé, zbořila jako domeček z karet. K objevu jim dopomohly myši, které hrátkami s jejich genomem pozměnili tak, že je sužoval vysoký krevní tlak. Jinak jejich hlodavci byli zcela normální a od svých "nízkotlakých kolegů" se lišili jen v mutaci, která postihla protein kinázu G. Nepatrná změna funkční části molekuly enzymu (atom kyslíku zaměněn za atom síry), dělá z něho invalidu. Tvorba disulfidických vazeb mezi dvěma podjednotkami enzymu je narušena, přítomnost oxidantu není schopna zajistit aktivaci kinázy nezávislé na NO-cyklickém guanozin monofosfátu (cGMP). Na krevní tlak to má neblahý dopad – letí nahoru. Tento poznatek stačil, aby Angličané mohli prohlásit: „Oxidanty mají pozitivní funkce a s jejich pomocí si tělo reguluje krevní tlak.“ Pouhá jedna věta. Neznáme dokonce ani podrobností mechanismu regulace, jen obecný princip oxidačních procesů, přesto náš pohled na hypertenzi radikálně mění. Tak jako u myší, může problém s krevním tlakem u některých z nás být záležitostí pouze jednoho pošramoceného genu. Stačí, aby pak jeho enzymový produkt nedokázal spolupracovat a reagovat patřičně na oxidant jímž je v tomto případě peroxid vodíku a kaskáda reakcí, na jejímž konci je uvolnění svalového napětí (vazodilatace) a pokes krevního tlaku, se nerozběhne. Fyziologové věří, že jsou na stopě zcela nových léčebných metod. Objevili totiž zcela jiný mechanismus, než jaký se kdy při snižování krevního tlaku využíval. Je šance, že některým hypertonikům půjde problém jejich "líného" enzymu napravit dodáním "extra oxidantů" do jejich buněk, nebo opravou jejich kinázy na větší "citlivost". Taková cílená léčba by měla být bez vedlejších účinků, a ne jako je tomu je dnes, kdy spolu s tlakem klesá chuť k jídlu i to na sex.
Ještě před tím, než se nadějné poznatky dostanou do klinické praxe, nebude na škodu vzít v patrnost to, co sice v odborném článku není, ale co nám přesto londýnské geneticky modifikované myši vzkazují: Představa, že antioxidanty jsou dobré a oxidanty zlé, je zcestná! Přemíra antioxidantů může oxidační procesy tlumit. V normální zdravé buňce není radno oxidační procesy moc omezovat. Alespoň ne ty, na nichž závisí funkčnost kináz. Pokud potřebné oxidanty tělo nemá, krevnímu tlaku a dlouhému žití to rozhodně nesvědčí.
Diskuze:
