Zvětšit obrázek

Čtyřlístek autorů z Kalifornské university v Berkeley - Matthew Feinberg, Robb Willer, Jennifer Stellar a Dacher Keltner

Když se zamyslíme nad sociálním chováním živočišných druhů a schopnostmi, jež souhrnně nazýváme inteligencí, dojdeme k závěru, že chytřejší tvorové ve většině případů žijí společensky. I když opačně to zřejmě neplatí – ne vše, co žije ve stádech nebo hejnech oplývá intelektem, nelze podcenit evoluční tlak zejména hierarchicky strukturované komunity na schopnost jednotlivce si v ní vydobýt své postavení, chápat vzájemné vztahy, podrobit se jistým pravidlům hry a spolupracovat s ostatními soukmenovci, i když jde o geneticky vzdálené, nebo zcela cizí jedince. Z tohoto hlediska jsou eusociální druhy – například včely, mravenci, termiti – jinou kategorií, protože jde o velké rodinné společenství, jehož členové jsou potomky jedné matky.

Societa poskytuje jednotlivci větší bezpečí, zázemí, znásobuje jeho sílu a schopnosti ve spolupráci s druhy. To si ale vyžaduje alespoň jednoduchý systém sdílení nevyhnutných informací. Majitelé psů si povětšinou dokáží se svým čtyřnohým přítelem porozumět pomocí řeči těla a zabarvením hlasu. Oba živočišné druhy za tuto možnost mezidruhové komunikace vděčí své vysoce vyvinuté sociální inteligenci. Sdílení informací jsme my, lidé, díky technologiím zdokonalili natolik, že mnohonásobně převyšuje schopnost jednotlivce je přijmout a zpracovat. Nakonec každý o tom víme své.

Zvětšit obrázek

Pieter Bruegel starší: Pomluva (na námět antické malby od Appela; renesance, 1565). Pomluva (CALVMNIA) drží v jedné ruce planoucí pochodeň a druhou za vlasy tahá chlapce, který prosí antické bohy, aby svědčili o jeho nevině. Soudci s oslíma ušima (král Midas?) našeptávají ignorance (IGNORANCIA) a podezření (SV[SP]ICIO). Pomluvě pomáhají zrada (INSIDIAE), klam (FALLACIA) a celou jejich skupinku vede závist (LYVOR). V pozadí stojí pokání (PENI[T]ENCIA) a do kolen padá nahá pravda ([V]ERITAS). Kredit: (Kredit: British Museum, London)

Mezi lavinou různě důležitých zpráv si po celou lidskou historii svou oblíbenost udržují klevety, klepy, drby, donášení. Oficiálně je odsuzujeme, ale ruku na srdce, kdyby se Osel nevěnoval tomu, co je ve vědě nového a zajímavého, nýbrž perličkám typu kdo kde s kým, kdo kdy kolik od koho, kdo komu kolik a podobně, měl by bezpochyby více čtenářů i odpůrců, jež by ho ale také alespoň někdy „kontrolovali“. Potřebu dovědět se o tom druhém něco navíc, co nám umožní lépe se zorientovat ve společnosti, v níž žijeme, do nás implantovala evoluce. Možná i spolu s nutkáním naklonit si své bližní, nebo získat na vlastní důležitosti tím, že poskytujeme „neveřejné“ informace. Možná je to i jakási lidská obdoba vískání srsti u jiných primátů. My srst nemáme, ale získali jsme dar řeči – dar člověčenství. Obrazně lze říci, že na jeho počátku bylo slovo. Ne Boží, lidské. Duši dokáže uzdravit, zranit i zabít.

Mohou ale mít klevety svou pozitivní stránku – a to nejen pro klevetníka, ale i užší societu nebo dokonce pro větší anonymnější část společnosti? Ano, odvážně tvrdí čtveřice mladých psychologů z proslulé Kalifornské univerzity v Berkeley. Výsledky své studie zhrnuli v článku nazvaném The Virtues of Gossip: Reputational Information Sharing as Prosocial Behavior (Působivost klevet: sdílení prestižních informací jako projev prosociálního chování) a zveřejnili v časopisu Journal of Personality and Social Psychology. Tvrdí, že šíření drbů nám pomáhá sledovat špatné chování, zabraňovat zneužívání a dokonce snižuje stres. A tedy že i když klevety získaly špatnou pověst, „hrají důležitou roli při udržování veřejného pořádku“.

Zvětšit obrázek

Stejný námět jako Pieter Bruegel starší namaloval ještě před ním, v roce 1490 raně renesanční italský malíř Sandro Botticelli. Kredit: Uffici Gallery, Wikipedia

Psychologové vystavili dobrovolníky simulovaným situacím, při nichž zjistili, že ti, kteří jsou svědci nečestného chování, se rozruší a zvýší se jim tep. Když ale mohou informace předat dál, aby varovali ostatní, uklidní se. Takže šuškanda působí i jako psychoterapie uvolňující napětí, zmírňující zklamání ze špatných počinů jiných. "Neměli bychom se cítit provinile za klevety v případě, že tyto informace pomáhají zabránit jiným na někoho vyzrát nebo ho využít," tvrdí Matthew Feinberg, první autor studie. 

Vědci se zaměřili na prosociální, tedy soudržnost společnosti a její pravidla upevňující klevety, či přesněji donášení, jehož cílem je informování ostatních o nedůvěryhodných a nepoctivých jednotlivcích. Vyhnuli se bulvárním informacím - voajérskému pomlouvání a sledování vzestupů a pádů „celebrit“.  
V sérii čtyř pokusů použili hru, v které se velkorysost hráčů projevila v počtu dolarů, které byly společné. V prvním experimentu 51 dobrovolníků, jimž na tělo připevnili přístroj monitorující tep, jeden po druhém sledovalo hru, v které vítěz v daném kole zůstával do kola dalšího a měnil se jeho spoluhráč. Dobrovolníci - pozorovatelé tak byli svědky, jak jeden z hráčů nehraje poctivě podle pravidel a díky tomu shromažďuje všechny dolary. Toto jeho nečestné chování zvýšilo tlukot srdce u všech testovaných osob a většina z nich se snažila najít vhodnou příležitost, aby informovala dalšího hráče, že jeho soupeř pravděpodobně nebude hrát fér. Po tomto varování se "donašeči" uklidnili, jejich tep opět poklesl. Cítili se lépe než ti, co si svůj poznatek nechali pro sebe.

V druhém, obdobném experimentu 111 účastníků před sledováním hry se švindlujícím hráčem vyplnilo dotazník odhalující jejich úroveň altruismu a ochoty spolupracovat. Ti, co podle odpovědí projevili největší prosociální cítění, podléhali i většímu rozhořčení a pocitu frustrace z nečestné hry. A právě těm se nejvíce ulevilo, když mohli na podvádění upozornit další hráče, aby se také nestali oběťmi švindlera.

Že jsou lidé schopni pro tento druh klevet i něco obětovat, odhalil třetí pokus. V něm ti, co chtěli předáním informace o neférovém konání jednoho z hráčů upozornit jeho další soupeře, se museli vzdát honoráře za svoji účast na experimentu. I když věděli, že jejich altruistické klevety nijak neovlivní sobeckého podvodníka ani jeho výhru, většina z těchto pozorovatelů se rozhodla vzdát se své finanční odměny a další hráče varovat.
Závěrečného, čtvrtého pokusu se zúčastnilo až 300 dobrovolníků vybraných pomocí internetu z celých Spojených států, kteří souhlasili, že si finanční hru zahrají na počítači on-line. Ve hře byly i jakési loterijní lístky, jimiž bylo možné získat 50dolarovou prémii, což bylo podnětem pro ponechání si co největšího počtu těchto lístků i za cenu porušení pravidel hry. Internetoví hráči byli ale upozorněni, že simulované finanční transakce sledují on-line i pozorovatelé, kteří v průběhu přestávky mohou některé hráče upozornit na nepoctivce. Když nad dobrovolníky visel tento Damoklův meč anonymní veřejné kontroly, každý z nich se snažil hrát fér a své soupeře nešidit. Největší velkorysost přitom projevili právě ti, jejichž úvodní dotazníky, které před hrou vyplnili, odhalovaly spíše nízký než vysoký stupeň altruizmu.

Zvětšit obrázek

Paul Gauguin: Klevety - Les Parau Parau (postimpresionismus, 1891, Ermitáž Petrohrad). Kredit: Wikipedia

Asi si řeknete, že nic nového pod sluncem. Je přece dávno známé, že v menších neanonymních společenstvích, například v malých obcích, kde jednotlivec není jen kapkou v moři, ale má svou, pro ostatní známou identitu, veřejné mínění vždy drželo stráž nad chováním lidí, prohřešky trestalo pomluvami a odsouzením. Jenže chroničtí pomlouvači a drbny, kterým roznášení klevet zjevně potěšení dělá, se málokdy zastaví před hranicí, za kterou již rozsévají informace zkreslené, účelově překroucené, či zcela soukromé, nijak neohrožující a neovlivňující život komunity. Naše, v přírodě tak vyjímečná inteligence nás nechrání před překročením rozumné míry a dovedením nějakého jevu do formy, jejíž absurditu přestáváme vnímat, protože jsme si jednoduše zvykli. Nijak nás již nepřekvapuje, že se řada lidí dobře uživí rozšiřováním informací třeba o tom, jaké nevkusné šaty měla jistá herečka nebo jak „jinak“ vypadá, když je odlíčená, kde byla jaká „celebrita“ s kým kde viděna, s kým se kdo známý pohádal, či dokonce rozešel. Jenže existence bulváru není obrazem těch, co ho tvoří, ale těch, které takové „důležité“ informace zajímají natolik, že jsou ochotni za ně platit. Také jde o jistý druh psychoterapie - nezdary a prohřešky těch úspěšnějších dokážou přece tak upřimně potěšit… A to je jiná stránka klevet, které se chytří sociální psychologové z Kalifornské univerzity v Berkeley raději rozumně vyhnuli.

Struktura lidské společnosti již dávno překročila meze komunit, kde každý o každém něco ví. Ve větších obcích a městech se člověk stává téměř bezejmenným prvkem velké, v čase se měnící množiny převážně navzájem neznámých lidí. Žijeme navíc ve státech, a ty jsou součástmi globalizovaného světa. V takové propojeném velkém společenství, kde pavlačové klevety dávno ztratily svoji půdu a vliv, roli veřejného dozorce převzala média. Mají vskutku velkou moc – manipulují s veřejným míněním stejně, jako kdysi vesnická šuškanda. Jenom to dělají veřejně, protože od ucha k uchu to nejde. Z klevety se tím pádem stává zpráva. Proto je nesmírně důležité, aby alespoň ta média, která jsou financována z veřejných zdrojů, rozšiřovala „klevety“ pravdivé a odvážné, poukazující na ty největší podvody a podvodníky, na konání a jevy, jež fungování společnosti ohrožují. I účelové promlčení totiž lidé vnímají jako ránu pod pás svobodě a spravedlnosti. Zdravá společnost pravdivé informace potřebuje. Když dopustíme, že vlivní budou mít možnost tyto zprávy omezovat nebo držet pod kontrolou a hromadně podlehneme beznaději, že s tím nic nenaděláme, nemůžeme čekat nápravu.

Zdroj: UC Berkeley News Center