Zvětšit obrázek

Opekl nás na konci ordoviku gama záblesk z hvězdokupy? Kredit: ESO/A. Roquette, Wikimedia Commons.

Na konci ordoviku bylo na Zemi rušno. V době zhruba před 443 miliony let se odehrály dvě epizody velmi intenzivního vymírání, oddělené zhruba milionem let, v nichž zmizela více než čtvrtina všech tehdejších čeledí a více než poloviny všech známých rodů. Vymírání na konci ordoviku nepochybně je právoplatným členem elitního klubu Velké Pětky masových vymírání, kterému předsedá děsivá katastrofa na konci permu. Bylo to první extrémní vymírání prvohor a odnesli to tehdy obzvlášť drsně ramenonožci a mechovci, spolu s mnohými ostnokožci, mlži, korály, trilobity nebo graptolity.

Zvětšit obrázek

Wilfred Domainko. Kredit: W. Domainko, Dennis Möbus.

Tak jako u mladších masových vymírání, jsou i příčiny masakru v ordoviku zamlžené. Odborníci se shodnou, že víc utrpěli početní obyvatelé mělkých moří a naopak méně organismy z tehdejších mořských hlubin. Zdá se, že naše planeta tehdy prošla krutým cyklem několika ledových dob, spojených s výrazným kolísáním hladiny oceánu, změnami a dalšími nepěknými věcmi. Těžko říct, co přesně tehdy vedlo k zalednění, v tom ostatně stále nemáme jasno ani v případě současného cyklu ledových dob. Desková tektonika tehdy tlačila superkontinent Gondwanu přes jižní pól, končil silný vulkanismus pozdního ordoviku a zdvihalo se Appalačské pohoří.

Ohledně masového vymírání v ordoviku také existuje jedna, sice menšinová, ale zároveň rozhodně cool hypotéza. Adrian Melott z Kansaské university v Lawrence s kolegy v roce 2003 navrhl, že by první vlnu masového vymírání na konci ordoviku mohl způsobit monumentální gama záblesk, který by přišel ze vzdálenosti několika tisíc a možná i desítek tisíc světelných let, například z šíleného výbuchu hypernovy při kolapsu výjimečně masivní hvězdy. Zásah zběsilým výtryskem gama záření by docela hezky vysvětlil pozorované vymírání, doposud jsme ale nenašli žádný přesvědčivý doklad vhodné vesmírné katastrofy.

Představa gama záblesku v ordoviku se teď dočkala jisté renesance v zajímavé studii Wilfrieda Domainka z Institutu Maxe Plancka pro jadernou fyziku v Heidelbergu. Domainko byl členem početného týmu astrofyziků, kteří ulovili vůbec první známý výtrysk vysokoenergetického gama záření z hvězdokupy. Šlo o hvězdokupu Terzan 5 ze souhvězdí Střelce, která je v mnoha ohledech podivuhodná. Především je to asi ve skutečnosti jádro trpasličí galaxie staré 12 miliard let, kterou kdysi sežrala Mléčná dráha. Je to také jedno z nejhustěji hvězdami osídlených míst v Mléčné dráhy. Na naše poměry tam je opravdu hodně těsno. Zároveň obsahuje nejvíc extrémistických milisekundových pulzarů, přinejmenším 25. Jedním z nich je i nejrychlejší známý milisekundový pulzar, který blikne jednou za 1,4 milisekundy. Gama záblesk z tak dramatického prostoru vlastně není až tak nečekanou záležitostí, i když jeho původ může být různý. Můžeme se jen dohadovat, že nejčastější příčinou gama záblesků z hvězdokup asi budou oslnivá splynutí hvězd při vesmírné srážce.

Zvětšit obrázek

Pamětihodná hvězdokupa Terzan 5. Kredit: Kredit: ESO/F. Ferraro, Wikimedia Commons

Ve směru Domainkových úvah si hvězdokupy můžeme představit jako gigantické verze Hvězd smrti z Hvězdných válek, které se mátožně plouží Mléčnou dráhou a občas zmateně vystřelí úžasně energetický záblesk tvrdého gama záření. Domainko se nechal inspiroval k sérii výpočtů, v nichž zhodnotil šance planety Země dostat takový zásah. Zohlednil přitom odhad frekvence podobných záblesků ve hvězdokupách a také hustotu hvězdokup v prostoru několika tisíc světelných let kolem Sluneční soustavy. Podle Domainka mohl během poslední miliardy let Zemi zasáhnout zhruba jeden gama záblesk z blízké hvězdokupy. Že by to bylo právě na konci ordoviku?

Zvětšit obrázek

Sonda GAIA. Kredit: ESA.

Co by s naší planetou provedl přímý zásah svazku gama paprsků provedl, se můžeme jenom dohadovat. Zatím nám naštěstí schází osobní zkušenost. Gama záblesk může trvat až několik minut, typicky 20 – 40 sekund. Přímý zásah Země z dostatečné blízkosti by nejspíš vymazal spoustu organismů samotným gama zářením, doprovodným ultrafialovým zářením a pak také běžným kosmickým zářením, které by dosáhlo na zemský povrch po zničení větší části ozonové vrstvy. V atmosféře by vznikla spousta oxidu dusičitého, který by mohl celou planetu ochladit a okyselit. Ani slavné deinokoky, nejodolnější známé buňky, by prý na povrchu Země, přivrácenému ke zlovolné hvězdokupě, nejspíš nepřežily.

Ať už na konci ordoviku vraždil gama záblesk z hvězdokupy či případně hypernovy anebo ne, podle všeho bychom si na ně měli dávat pozor. Domainko čeká na misi GAIA, kterou by ESA měla spustit v roce 2013. GAIA detailně zmapuje pohyby asi miliardy hvězd Mléčné dráhy a měla by vytvořit detailní 3D mapu Mléčné dráhy. Pokud se to povede, tak budeme mít k dispozici i perfektní data o pohybu hvězdokup.

Prameny: arXiv:1112.1792 online 8.12. 2011, NewScientist 7.1. 2012, Wikipedia (Gamma-ray burst, Ordovician–Silurian extinction event, Terzan 5).