Štíři jsou pozoruhodné příšery z pradávných časů. Se svým typicky zlověstným vzezřením lezli po téhle planetě v době, kdy se naše slavná vývojová linie ještě plácala ve vodě v rybích tělech. Kromě mnoha pozoruhodností, které na nich odhalí i ten nejméně zkušený pozorovatel, mají i jednu zvláštnost, která se projeví v jistých vlnových délkách ultrafialového záření. Když na štíra posvítí ultrafialová lampa, rozzáří se do tmy jako po zásahu magickým zaříkadlem. Je to úžasná podívaná. Jako živá dekorace psychedelických večírků jsou štíři ještě nedocenění, místy se z toho prý stává napínavá záliba amatérů, kteří s ultrafialovým světlem ve tmě stopují štíry. Pro vědce bádající v oboru štírů je to okouzlující bonus, kterým jim občas velmi zjednodušuje práci.
Vnější kostra štírů pohlcuje dopadající ultrafialové záření a pak krásně fluoreskuje, čili vyzařuje světlo o jiné vlnové délce. Detaily fluorescence štírů stále nejsou příliš jasné, klíčovou roli ale určitě hrají fluoreskující chemické látky obsažené v kutikule štírů. Jednou z nich by měl být i jistý beta-karbolin, tedy látka ze skupiny nanejvýš podivuhodných světélkujících zesilovačů psychotropních látek. Právě beta karboliny jsou velmi důležitou složkou psychiaktivního odvaru ayahuascy a podobných magických směsí amerických domorodců. Světélkování vnější kostry štírů se zesiluje s každým dalším svlékáním, která podstupují jako všichni správní členovci. Teď se ukazuje, že by toto světélkování mohlo souviset se schopností štírů vnímat určité vlnové délky světla celým tělem.
Právě takovou pozoruhodnou hypotézu Douglase Gaffina a kolektivu autorů z Oklahomské univerzity bude brzy publikovat časopis Animal Behaviour. Gaffin a spol. pozorovali chování desítek pouštních štírů druhu Paruroctonus utahensis ozářených světlem o různé vlnové délce. Sám Gaffin si během terénních výprav za těmito štíry všiml, že se snaží pod něčím schovat, i když po nich jdete v takřka naprosté tmě. Zaráželo ho, jak mohou v takové tmě najít třeba jediný list trávy a zalézt pod něj. Gaffin a jeho lidé vlastně nebyli první, koho napadlo, že by fluorescence exoskeletu štírů mohla nějak souviset se zpracováním ultrafialového světla a jeho následným vnímáním nervovou soustavou. Před časem vyšlo najevo, že když se z oslepených štírů ještě navíc smyje fluoreskující vrstva, tak už nedovedou rozlišit zakryté místo od otevřeného prostoru. V jiné studii zase zjistili, že když se na ocas štírů posvítí stejným světlem, jakým světélkují, tedy zeleným, tak nervy z ocasu do zbytku těla signalizují, že se něco děje.
Gaffin s kolegy v sérii experimentů doložil, že se fluorescence vnější kostry štírů nejspíš opravdu aktivně podílí na jejich vnímání světla. Podle jejich mínění celý exoskelet štírů pracuje jako světlosběrné zařízení, které zachytává fotony o vlnových délkách UV záření a zřejmě je převádí na zelené světlo, s nimž pak dál pracuje nervový systém štírů. Není sice zatím moc jasné, jak to vlastně dělají, ale vypadá to, že štírům nestačilo 3 až 6 párů klasicky vyhlížejících očí a během stovek milionů let trvající historie se vybavili i fascinujícím detektorem UV záření.
Štíři nemají rádi světlo a ukrývají se před ním, kdykoliv je to možné. Jejich bizarní celotělní oko jim možná v ponuré tmě umožňuje nalézt nepatrné stíny, vržené skromným světlem měsíce nebo hvězd.
Badatelé samozřejmě chtějí ve výzkumu světélkujících štírů pokračovat. Koho by nelákaly veliké oči s jedovým ostnem a klepety cupitající pouští? Gaffin plánuje rafinované experimenty zahrnující krém na opalování s vysokým UV faktorem. Háček je v tom, že štíři natření takovým krémem po pár dnech umírají. Zvídaví učenci si ale jistě poradí, slibná je prý izolepa.
Prameny: Animal Behaviour online 19.12. 2011, Wired online 30.12. 2011, Wikipedia (Scorpion).
Tajemství vzniku oka
Autor: Jaroslav Petr (03.11.2004)
Diskuze:
