Zvětšit obrázek

Lidé z nižších sociálně-ekonomických tříd jsou fyziologicky lépe přizpůsobení strádání a jsou schopni se do problémových situací snadněji vcítit.

Jak vysoko si na společenském žebříčku stojíme, rozhoduje o celé řadě věcí. Loňská americká zdravotní studie si například všímala přežívání lidí po operacích srdečního by-passu a chlopní. Na souboru čítajícím 23 tisíc osob se ukázalo, že chudší oproti bohatším mají o 26 procent vyšší riziko, že zemřou do pěti let. Věk a pohlaví v tom nehrály žádnou roli. Výsledky jiné americké studie zaměřené na vliv bohatství nyní zveřejnil časopis Emotion. Z pokusů provedených na UC Berkeley vyplývá, že příslušníci horní střední a vyšší třídy nejsou schopni poznat emocionální signály druhých. Socio-ekonomický status přitom koreluje s úrovní empatie a soucitu, jaký lidé pociťují, tváří v tvář emocionálně vypjatým situacím. Podle vedoucí autorky studie, Jennifer Stellarové, bychom neměli chápat příslušníky vyšší třídy jako studené čumáky, kteří jsou k utrpení jiných lhostejní, ale jako ty, kteří nejsou tak zběhlí v rozpoznávání podnětů  signalizujících utrpení. Je to důsledek toho, že se ve svém životě s takovými situaceme setkávali jen mimořádně a neměli potřebu je řešit. Výsledky Stellarové jsou tak trochu hozenou rukavicí předchozím studiím, které se vyznačují tradičním pojetím a představou, že lidi z nižší třídy jsou mnohem starostlivější proto, že nepřízeň osudu je často vehnala do přízně nouze.

Zvětšit obrázek

Jennifer Stellarová University of California Berkeley, vedoucí projektu.

Nynější studie svědčí tedy spíše o tom, že soucit a ochota pomoci bližnímu zřejmě nesouvisí s prožitou bídou a nouzí, ale je výsledkem kultury. Takový názor podporuje i osud nedávných akcí kladoucích si za cíl okupovat Wall Street. Nedošlo při nich k masivnímu šíření myšlenek a mladé z různých tříd spíše zozdělilo. Zatímco ti z nižších vrstev měli snahu spolupracovat, ti z opačného konce byli zahleděni spíše na sebe a ze situace se snažili pro sebe něco vytěžit. Jednali tak, jak je zformovalo prostředí v jakém vyrůstali - větší svoboda a volnost při výchově z nich udělala individualisty a soutěživé typy. 
Vědci z University of Berkeley tyto závěry dokládají výsledky experimentu k němuž se jim podařilo přesvědčit tři sta etnicky různorodých mladých dospělých. Celkem na nich provedli tři pokusy, přičemž v každém případě šlo o samostatnou skupinu. Všichni byli vysokoškolskými studenty a o jejich zařazení do socioekonomické třídy (nižší třídy, nižší střední třídy, střední třídy, vyšší střední třídy a vyšší třídy), rozhodoval jen příjem a vzdělání rodičů. V prvním pokusu se 148 mladých lidí zpovídalo, jak často a jak intenzivně prožívají radost, spokojenost, pýchu, lásku, soucit, zábavu a úctu. Jejich emoce psychologové posuzovali i podle toho, jak často zaznamenávali lidi, kteří podle nich potřebovali pomoc a jak se stavěli k výrokům typu "Když vidím zraněného, nebo v někoho v nouzi, cítím silné nutkání se o něj starat". Z toho všeho pak vědátorům vyšlo, že jedinou více vyjádřenou emocí, společnou pro nižší třídy, se ukázal být soucit.

Zvětšit obrázek

Vyrůstat v bohatství a přepychu znamená být ochuzen o schopnost vnímat jemné emocionální signály. (Kredit: NASA)

V druhém experimentu promítli skupině jiných 64 účastníků dvě videa. První byl instruktážní snímek o městské výstavbě. V druhém šlo o emocemi nabité příběhy z rodin, které se vyrovnávaly  s tím, co jim přinášel život s dítětem nemocným rakovinou. Studenti v tomto případě nevykázali žádné rozdíly při sledování "neutrálního" instruktážního videa, a ani v pocitech smutku a reakcích na příběhy rodin pacientů s rakovinou. I smutek příslušníci majetných i nemajetných skupin vnímali stejně. Příslušníci spodní třídy se ale přece jen něčím „prozradili“ - vyšší úrovní soucitu a empatie.

Jeden by si myslel, že když ti, co vykazují více soucitu (tedy chudí), budou srdceryvné příběhy více prožívat, a že se to projeví na fyziologických parametrech, třeba vyšší tepovou frekvencí. Jenže pravý opak byl pravdou. Psychologové si tento výsledek vysvětlují logicky znějící konstrukcí - u osob s větší empatií na neštěstí druhých frekvenci srdečních stahů snižuje vnitřní pocit, který jim „našeptává“, že by si i v takových situacích uměli poradit. Možná v tom hraje roli i vědomí, že  potřeba postarat se o postiženou osobu by jim nijak zvlášť velký problém nedělala.

V posledním z testů výzkumníci rozdělili soubor 106 účastníků náhodně do dvojic. Nechali je bojovat proti sobě ve fiktivním konkurzu na pozici vedoucího laboratoře. Pro zvýšení soutěživosti a úrovně napětí byli ti lepší finančně odměňováni. Poté co konkurzy proběhly se jednání a chování vyhodnotilo. Z odpovědí vyplynulo, že příslušníci nižší třídy přisuzovali svým soupeřům větší míru stresu, úzkosti a rozpaků, a proto k nim cítili větší soucit a sympatie. Naopak, ti z vyšší kasty emocionální nouzové signály u svých soupeřů nebyli schopni postřehnout.

Psychologové ze dvou kalifornských institucí (University of Berkeley a University of California v San Francisku) a illinoiské Northwestern University vyvozují ze svých pokusů následující závěry: Prvním krokem  k možnosti reagovat soucitně je schopnost uvědomit si utrpení jiných. Příslušníky „lepší společnosti“ jejich strádání jiných moc nezajímá ne proto, že by byli sobečtější, ale proto, že nejsou tak dobří ve vnímání indicií stresu a míry úzkosti jiných.

Otázkou je, jak vážně lze odpovědi dotazovaných brát. A zda závěry psychologů vycházejí ze správných předpokladů. Co když se do odpovědí nepromítal jen soucit a snaha pomáhat potřebným. Zkusme poněkud cynicky připustit, že v tom může hrát roli také obyčejná lidská přirozená vypočítavost pramenící z obav, že kdyby se něco takového přihodilo nám, kteří na pořádnou léčbu nemáme, že by nám přišlo vhod, kdyby nám ti, co jsou na tom lépe, vypomohli. Co když v odpovědích dotazovaných je hodně pózy, která nemá jiný cíl než jen vytvářet v ostatních dojem, že něco takového se sluší a patří, ale že se skutečnou pomocí druhým takové slovní ekvilibristiky nemusejí mít mnoho společného. Jakou vypovídací schopnost modely, při nichž všichni vědí, že vlastně o nic nejde, mají, tak na to si musí odpovědět každý sám. 

  
Pramen:  University of California Berkeley