Jako Fénix z popela

Existuje spousta projektů, jak zbavit oběžnou dráhu nepotřebností, které ohrožují pracující družice, stejně jako Mezinárodní kosmickou stanici. O některé trosky se starat ani nemusíme, dříve nebo později totiž každá družice vlivem tření o zbytky atmosféry a v závislosti na aktivitě Slunce shoří v zemské atmosféře. Tento podzim to byly hned dvě velké družice, a možná k nim přibude i třetí – ruská Fobos-Grunt, která místo k Marsu krouží nad naší hlavou a trucuje. Odmítá komunikovat a její dráha se blíží místu, odkud už nebude návratu.

Zvětšit obrázek

Tím nejcenějším na vysloužilých družicích jsou antény. (Kredit: DARPA)

Ale existují satelity, které vydrží opravdu dlouho, na geostacionární dráze. A právě na ně cílí nový projekt agentury DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) s příznačným názvem Phoenix, tedy Fénix.  Tak jako se bájný pták Fénix znovu zrodí z popela, mohou ožít i staré družice. Tedy pouze některé jejich části, které za to stojí – antény.
 Na různých geostacionárních drahách krouží kolem Země rozmanitá sbírka šrotu. Od věkovitých satelitů založených ještě na elektronkách až po poměrně moderní stroje. Ale jsou to právě antény, jenž se za dobu vysílání družic do vesmíru zase tolik nezměnily. Přitom podíl antén na celkové váze družice je  značný, čím vyspělejší je to stroj s pokročilejší elektronikou, tím je větší.
A práve projekt Phoenix si klade za cíl recyklovat tu spoustu hardware, které nad námi zbůhdarma krouží. Phoenic má být vesmírný lovec vysloužilých družic, které cituplně obere o jejich antény aby je spojil se satletem a znovu vypustil. Satlet je ve své podstatě  mikrodružice nového systému F6. Aby se ušetřily náklady, mají být satlety vynášeny na oběžnou dráhu jako doplňkový náklad různých jiných misí. Robot Phoenix je musí nejprve posbírat na nízké oběžné dráze, než vyrazí na svůj lov do vzdálenosti 36 000 km od Země.

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Jeden satlet sám o sobě toho mnoho nedokáže, proto program počítá s nasazením celého roje mikrodužic (pěti nebo šesti modulů na jednom místě), které budou sdílet svoje zdroje a vytvoří tak viruální družici. Satlety systému F6 mají být malé a efektivní moduly, které dokáží svoje zdroje sdílet mezi sebou přes wi-fi a tak vytvořit cluster.
 Pokud jeden z prvků systému selže, ostatní jej dokáží nahradit a případná výměna za nový prvek nebude zase tak složitá a drahá. Přiložené video ukazuje kompozici clusteru z pěti antén vzdálených od sebe. Pokud budou mezi sebou synchronizovány, mohou vytvořit jednu „virtuální“ anténu opravdu velkých rozměrů. Podobně fungují dnes třeba pole antén u pozemských radioteleskopů.
 Celý program je ve vývoji, podle DARPA lze očekávat v roce 2015 první pokus Phoenixu o ulovení družice, odmotování antény  a připojení satletu. Pokud půjde vše podle plánu, může to být cenově velmi zajímavá varianta místo „monolitických“ geostacionárních družic.
 Je to skvělý nápad, jak využít zdroje, které už máme nahoře a zároveň si vyzkoušet celou řadu nových technologií, které mohou posunout výzkum vesmíru opět o notný kus dopředu. Palec nahoru pro DARPA.

Zdroj: http://www.darpa.mil/Our_Work/TTO/Programs/Phoenix.aspx - program Phoenix