Podřízený člen šimpanzí tlupy dostal právě výprask od vůdčího samce. Jak se zachovají ostatní šimpanzi? Jejich reakce záleží do značné míry na tom, zda si podřízený šimpanz výprask zasloužil nebo ne. Pokud byl zpráskán drzoun, který vůdce tlupy provokoval nebo dokonce sám rozpoutal potyčku, většina šimpanzů se chová, jako kdyby chtěli říct: „Dobře ti tak!“ Pokud ale šimpanz schytal výprask bez toho, že by vůdci zavdal příčinu, budou ho ostatní členové tlupy litovat. Probírají mu srst, dotýkají se ho a všemožně ho uklidňují,. Kdybychom měli jejich činy přeložit do lidských slov, nejspíš bychom chlácholivě řekli: „Nic si z toho nedělej. To bude zase dobré!“

Šimpanzi zjevně poznají, jak se jejich druh cítí, a přizpůsobí tomu své chování. Člověk tedy není jediný tvor, který se dokáže vcítit do pocitů druhých. Na to, čemu říkáme empatie, rozhodně nemáme monopol. Většina odborníků předpokládala, že vývojově nižší a jednodušší živočichové nejsou empatie schopní. Ukázalo se, že jsme zvířata opět silně podcenili. Tým vedený americkou neuroložkou Peggy Masonovou z University of Chicago usvědčil z empatie obyčejné laboratorní potkany. A to je bezesporu velké překvapení.

Vědci nechali nejprve po dva týdny potkany ve dvojicích, aby se zvířata spřátelila. Pak mohl začít vlastní experiment. Jednoho potkana zavřeli vědci do průhledné, těsné klícky z plastu. Klec bylo možné otevřít jen zvenčí, kde zůstal na svobodě druhý ze spřátelené dvojice potkanů. Tomu zjevně nebylo jedno, že jeho druh uvízl v pasti, a snažil se ze všech sil přijít na to, jak kamaráda dostat ven. Prázdná klec nebo klec s loutkou svobodné potkany moc nezajímala. Zato klec s uvězněným kamarádem je přitahovala téměř neodolatelně. Nakonec se také naučili klec otevřít a druha vysvobodit. Radost z jeho osvobození projevoval potkan- osvoboditel tím, že se snažil být s druhem v těsném kontaktu – nehnul se od něj na krok a projevoval mu všemožně přízeň.

VIDEO 1: Šestkrát zrychlených pět minut ukazuje jak se chová potkan v případě, že je past prázdná a nebo v ní je atrapa a co dělá, když se do ní chytí kamarád.
 

Potkan nedostal za osvobození druhého zvířete žádnou odměnu. Přesto po zvládnutí otvíracího manévru pokaždé ze všeho nejdřív osvobozoval kamaráda z jeho vězení. A to dokonce i v situacích, kdy ho vědci vystavili silnému pokušení. Nabídli mu například kousky čokolády, kterou potkani milují. Potkan si mohl v klidu a sám zbaštit celý příděl dobroty a teprve pak osvobodit kamaráda. Místo toho ale chvátal otevřít klec se zajatcem a pak se s ním o čokoládu podělil.

VIDEO 2:  První den se potkan otevřít past nenaučil. Pátý den se mu to po čtvrthodinovém úsilí podařilo poprvé. Dvanáctý den už je potkan v otevírání pasti „starým mazákem“.

Výsledky těchto pokusů zveřejnil prestižní vědecký týdeník Science (Ben-Ami Bartal I. et al.: Empathy and pro-social behavior in rats. Science 334, 1427-1430, 2011) a nabídl nám dosti silný podnět k zamyšlení.

Zvětšit obrázek

Franz Marc, celým jménem Franz Moritz Wilhelm Marc, jeden z nejvýznamnějších představitelů expresionismu. (Kredit: Wikipedia)

Člověk je disponován k empatii měrou, jaká nemá v přírodě obdoby. Možná jste už při čtení tohoto textu soucítili s chudáčkem uvězněným potkanem. Pokud ano, pak jste názorně demonstrovali, že člověk je schopen empatie na kvalitativně mnohem vyšší úrovni než zvířata. Zaprvé nemusíme být očitými svědky nějaké tragédie, nespravedlnosti nebo násilí, abychom soucítili s obětí. Dokážeme si to představit ve své fantazii. Jsem schopni abstraktní empatie. A zadruhé jsme schopni empatie k příslušníkům cizích živočišných druhů. Je jedno, jestli vám umírá doma pes nebo jestli na filmovém plátně dodýchává King Kong. Slzička se nám do koutku oka stejně vloudí.

Obrázek ve větším rozlišení

A jeho „Osud zvířat“ (Il destino degli animali, 1913). Tři roky po namalování obrazu padl v bitvě u Verdunu.

Ve své abstraktní empatii dokážeme zajít ještě dál. Německý malíř Franz Marc namaloval  plátno Osud zvířat. I když jde o abstraktní malbu, zneklidňuje a podvědomě cítíme, že osudy zvířat nejsou v podání Franze Marca žádná idylka.

Empatie jsme tedy schopni měrou nebývalou. Zvládáme dokonce empatii na vysoké úrovni abstrakce a napříč širokým druhovým spektrem živočichů. Tak už snad jen zbývá, abychom tenhle dar nenechávali ležet ladem. Abychom přestali praktikovat abstraktní empatii a uplatnili ji v konkrétních situacích. Při pohledu na babičku, která v autobuse balancuje na dvou francouzských holích nad dvojící sedících nekňubů, se člověku vloudí do nervových synapsí troufalé přání, abychom se v empatii vyrovnali aspoň těm laboratorním potkanům.

Psáno pro: Bigbloger a Osel.cz