V prosincovém čísle odborného časopisu pro pediatry vyšel článek, který je jak ze seriálu Nemocnice na kraji města. Jen místo Jaroslava Dietla psal scénář lékař provádějící resuscitace novorozenců a ta nemocnice je na předměstí Chicaga. Jeden z popsaných příběhů se udál v roce 1989, druhý o patnáct let později. Již tehdy šlo o rekordy, přičemž druhý z případů předčasného narození si některá z „nej“ podržel dodnes.
Protagonistkami jsou Madeline Mannová a Rumaisa Rahmanová. Starší Madeline je dnes dvaadvacet a studuje na Augustana College in Rock Island. Budoucí promovanou psycholožku trošku trápí astma a také, že je v porovnání se svými vrstevníky jaksi „prcek". Kolik měří a váží nyní slečna tají, ale před dvěma lety při svých 150 centimetrech to bylo třicet kilo. Na to, že se narodila v 26. týdnu těhotenství a že když přišla na svět měla pouhých 280 gramů, není tak špatný výkon. A to, že je bez větších zdravotních problémů, je vlastně malý zázrak.
Druhým, neméně věhlasným případem je holčiččka jménem Rumaise. Ta svými pouhými 244 gramy porodní váhy připravila Madeline o místo v Knize rekordů a převzala pomyslné žezlo nejmenšího novorozence na světě, kterého se kdy podařilo vypiplat. Dnes je tato sedmiletá školačka rovněž bez větších zdravotních problémů. V těchto kontroverzních závodech o světové „nej“ připravili Američany o prvenství japonští porodníci. Posunuli primát "nejmladší" holčičky na hranici 22 týdnů. Nyní se s tímto věkem již koketuje i jinde ve světě. Evropa se zase může chlubit 275gramovým chlapečkem. I když tento „mužský“ z Německa se svou hmotností o více jak třicet gramů vyšší, než má stávající rekordmanka, je vlastně cvalíkem, který do výčtu „nej“ ani nepatří, není tomu tak. Čert ví proč, ale příroda si to diriguje tak, že chlapečci s nízkou porodní hmotností mají ve srovnání s holčičkami desetkrát menší šanci, že výrazně předčasné narození přežijí.
Pořadí v tomto pomyslném žebříčku zvlášť předčasně narozených se mění podle toho, zda si za hlavní kriterium volíme věk, hmotnost při narození, pohlaví nebo zdravotní stav. I když například Rumaise přišla na svět ze všech miminek s nejnižší porodní váhou, mezi ty nejmladší narozené nepatří. To proto, že většinou v těchto případech jde o problémová udržovaná těhotenství, a nebo ta při nichž asistovaly choroby jako např. preeklampsie. To vše jsou záležitosti, při nichž jinak významná korelace mezi dobou gestace a hmotností při narození přestává platit. Nárůst komplikací s vícečetnými těhotenstvími je dáván do souvislosti s celkovým poklesem plodnosti a to jak mužů, tak i žen. Snaha mít potomky vede k rozmachu léčby oplodněním ve zkumavce, při níž se vpravuje do dělohy vícero zárodků současně. Ne všude je legislativně ošetřeno, aby se takzvaně „pro sichr“ nedávalo do dělohy více zárodků, než je zdrávo. Největší hrozbou předčasných porodů nejsou dvojčata či víceročata, ale šířící se epidemie obezity a cukrovky. Spolu s těmito novodobými metlami vyspělých zemí roste i počet případů preeklampsie - onemocnění, které ač mu chybí český ekvivalent, postihuje již 6 % žen (některé prameny uvádějí dokonce 7 %).
Preeklampsie
Příčina tohoto onemocnění je neznámá. Projevuje se během těhotenství zvýšeným krevním tlakem a vylučováním bílkovin močí. Často jde ruku v ruce s cukrovkou, obezitou, autoimunitním onemocněním, ale i s chronicky nemocnými ledvinami. Rizikovým faktorem je též těhotenství ve věku přes 40 let. Příznakem jsou oteklé nohy, ruce i obličej. Bolení hlavy a krevní tlak nad 140/90. Časté jsou i poruchy zraku a snížené vylučování moči. Charakteristický je náhlý velký přírůstek na váze. Dlouhodobě zvýšený krevní tlak poškozuje cévy v placentě, což ohrožuje přívod živin a kyslíku k plodu. To vysvětluje nízkou porodní hmotnost a proč je takové těhotenství často předčasně ukončované císařským řezem. U těžkých případů, kdy krevní tlak překročí hodnoty 150/95 může preeklamsie přejít v eklamsii, kdy u rodičky vznikají křeče, jež mohou ohrozit na životě nejen dítě, ale i ji.
Pokud předčasný porod je nevyhnutný a situace to dovolí, oddaluje se vypuzení plodu pomocí tokolytik a kortikosteroidů. Oddálení porodu o pouhých 48 hodin s aplikovanými steroidy navodí indukci plicní zralosti plodu. Jeho šance na přežití se tak výrazně zvyšuje. Od ještě nedávno použivaného delšího podáváni kortikosteroidů se nyní upouští. Zjistilo se, že to má neblahý vliv na vývoj mozku (myelinizaci), a že taková praxe má na svědomí psychické poruchy a nekoordinované pohyby u nejednoho dítěte předškolního věku.
Madeline a Rumaisa jsou považovány za milníky ve způsobu léčby předčasně narozených. Oba případy jsou shodou okolností ze stejného pracoviště (Loyola University Medical Center, Maywood), které si drží primát nejen v nejmenším a druhém nejmenším narozeném dítěti na světě, ale i co do nejmenších dvojčat. Asi není nikoho oprávněnějšího k udílení rad. Kromě těch ryze technických bychom jedné měli věnovat pozornost i my laici. Jako rodičů se nás podobná situace může bytostně týkat. Ta rada zní: Madeline a Rumaisa nejsou typickými příklady! Mnohem více je těch, kdy zachráněné děti jsou ochrnuté, mentálně retardované, slepé či jinak postižené.
Z dostupných údajů vyplývá, že z těch novorozenců, kteří mají méně než půl kila, jich v průměru přežívá jen asi desetina. I když se jich daří zachraňovat stále více a více, nepřestává platit, že čím je človíček při narození mladší (míněno od početí), tím větší riziko vážnějších poruch mu hrozí. Jak uvádí Zdeněk Hájek z Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK, ani nám se trend zvyšující se frekvence předčasných porodů nevyhnul a v hmotnostní kategorii do 2 500 g již přesáhl 7 %. A zdá se, že zatím nemáme recept, jak tento nepřiznivý trend zastavit. Ve Švédsku, kde na problémy předčasně narozených zaměřili výzkumný úkol, dospěli k následujícím číslům: z novorozeňat, které přijdou na svět mezi 22. až 26. týdnem těhotenství jich jeden rok přežije 70 %. Více jak polovina má vážné zdravotní problémy. U narozených před dovršením 27. týdne gestace, a bylo jich za dobu let 2004 -2007 více než tisíc, porod přežila jen polovina. Ani přeživší neměla vyhráno a jen u 70 % z nich mohli rodiče slavit jejich první narozeniny. Z těch dvacetidvou týdenních se jich jednoho roku i při veškeré možné péči dožívá jen 10 % a jen u poloviny nejsou patrná těžká zdravotní poškození.
Žebříček dětí podle nejnižší porodní váhy (2009). Obrázky dětí jsou přístupné po kliknutí na jméno ze stránky baby2see.
Otázkou nedonošených dětí se začali zabývat i ve Velké Británii. V Oxford Centre for Health spočítali, že na předčasně narozené děti se vydává jedenapůlkrát více prostředků, než na donošené. Každoročně společnost na jejich léčbu, náklady na vzdělání a ztráty příjmů rodičů spojené se zajišťováním nutné péče činí 939 milionů liber. Vyhlídky ostrovanů v tomto směru nevypadají dobře. Každoročně počet nedonošených roste. V roce 2006 jejich počet stoupnul o 7 % a rok na to o 8,6 %. Pragmaticky smýšlející ekonomové kladou otázku, zda je správné k záchraně těch narozených ve 22. a 23. týdnu přistupovat s takovou razancí a udržovat je při životě za každou cenu.
Schopnosti a technika porodníků dovolují přežít stále většímu počtu předčasně narozených dětí. Tento úspěch je vykoupen vyšším rizikem těžkých zdravotních postižení a s tím spojeným utrpením. Přes veškerý pokrok odpověď na otázku - kde je hranice zdárného vývoje dítěte, neznáme.
VIDEO: I s odstupem dvou desetiletí nejsou rodiče předčasně narozených dětí ušetřeni zklamání, i když se zdá, že se vše vyvíjí zdárně jako v případě Kayleigh Anne Freemanové. Holčička, která se dostala z nejhoršího po roce náhle umírá. http://kayleighannefreeman.blogspot.com/
Prameny: Loyola University Medical Center, Pediatrics
Diskuze:
