Román Michaela Crichtona Jurský park patří ke klasice scifi žánru. Autor strávil při jeho psaní spousty času diskusemi s odborníky na tzv. pravěkou DNA. Měl celkem dobrou představu o tom, v jakém stavu se nachází dědičná informace v ostatcích vyhynulých pravěkých tvorů. Jak bylo Crichtonovým zvykem, kde ho vědecká pravda neomezovala, tam se jí držel. Kde by reálný příběh „drhnul“, tam popustil uzdu fantazie a s vědou si nelámal hlavu. A tak mohla v Jurském parku firma InGen naklonovat dinosaury a hrdinové románu s nimi mohli hrát na schovávanou, při které odhalené hráče čeká exkurze do tyranosauří tlamy plné ostrých zubů. Při četní agenturních zpráv z počátku prosince roku 2011 můžeme propadnout dojmu, že uskutečnění Crichtonovy vize „pravěké zoo“ je na dosah. Japonští a ruští vědci v nich oznamují světu, že jsou na nejlepší cestě naklonovat mamuta.

Dr. Akira Iritani, Kyoto University

Tým vedený profesorem Iritanim vypouští tyto „mediální bubliny“ se strojovou pravidelností už asi deset let. A je ve hvězdách, jak dlouho budou v tahání světa za fusekli pokračovat. Sdělovací prostředky jim to vždycky zbaští i s navijákem. Poslední „zaručená zpráva“ zvěstuje, že ve spolupráci s ruskými vědci se podařilo najít Japoncům ve věčně zmrzlé půdě mimořádně dobře zachované kosti mamuta i s kostní dření. A z té – jak už se stalo dobrým zvykem – Japonci do pěti let naklonují mamuta. Návod na pořízení mamutího klonu se nemění. Vědci vydobudou z buněk mamuta jádro. Pak odeberou vajíčko slonice a zbaví je jeho vlastní dědičné informace. Vajíčku pak podstrčí jádro mamutí buňky a vznikne mamutí embryo. To vědci přenesou slonici a ta po příslušné „dodací lhůtě“ porodí malého mamuta.
Ponechme stranou, že odběr vajíčka slonici je zatím notně průkopnický počin a úspěšný přenos sloního embrya do dělohy slonice zatím nikdo ve vědecké literatuře nepopsal. Sloní „maceše“ by museli veterináři přenést do dělohy celou hordu mamutích embryí vytvořených klonováním, aby byla šance, že jedno dokončí vývoj. K tomu by byla potřeba „hromada“ sloních vajíček. Už to samo o sobě představuje úkol téměř nadlidský.

Další komplikaci představuje stav buněk z mamutích tkáních, jež se uchovaly v permafrostu. Dneska jsou sice zmrzlé, ale během posledních 20 či 30 tisíciletí, jež uplynula od mamutova skonu, tomu tak být nemuselo. Než chcíplý mamut zmrzl na kost, probíhaly v něm nerušeně rozkladné procesy. Ty ohrožovaly kromě jiného i dědičnou informaci zvířete. Většina mamutích mršin vydobytých z věčně zmrzlé půdy má dědičnou informaci rozlámanou na malé kousky. To by byl do kolébky mamutího klonu celkem fatální vklad. Navíc nikdo neví, kolikrát mršina rozmrzla a zase ztuhla.

Před časem zkoušeli japonští vědci vnášet jádra z mamutích buněk do vajíček myši. Jen tak na zkoušku. Byli zvědaví, co to s jádrem mamutí buňky udělá. A neudělalo to vůbec nic. Jádra se zjevně vůbec neprobrala k životu. Byli to nebožtíci.
Na druhé straně se ale v Japonsku podařilo klonovat myšáka, který ležel šestnáct let v obyčejném mrazáku s teplotou – 20°C. Myš je však podstatně menší než mamut a její tělo v mrazícím boxu promrzne tak rychle, že rozkladné procesy nestačí příliš pokročit. Zároveň panuje v mrazáku víceméně stálá teplota bez tání. A šestnáct let je sice slušně dlouhá doba, ale do 20 000 roků zbývá ještě úctyhodná řádka let.

Jedna irská sázková kancelář už přijímá sázky, jestli se povede Japoncům do pěti let mamuta naklonovat. Kurz této sázky jasně svědčí o tom, že bookmakeři Japoncům příliš nevěří. Na každé euro vsazené na naklonování mamuta do pěti let lze vyhrát osminásobek – tedy pokud v té době ještě někdy bude eurem vůbec platit. Troufnu si tvrdit, že by bookmakeři mohli klidně vypsat pro sázející i podstatně lákavější kurzy a nemuseli by se obávat, že budou nuceni vyplácet výhry.

Nicméně životní zkušenosti mě nabádají k obezřetnosti. V únoru 1997 jsem během přednášky studentům tvrdil, že narození klonu pořízeného z buněk dospělého zvířete je vyloučeno. Tenhle názor zastávala tehdy drtivá většina vědeckého světa. Asi za deset dní nás všechny usvědčil z omylu článek v prestižním vědeckém časopise Nature, v kterém britští vědci pod vedením Iana Wilmuta oznamovali narození ovce Dolly. Ani sám Wilmut původně v narození Dolly nevěřil a celý experiment provedl s cílem dokázat nemožnost klonování z buněk odebraných dospělému zvířeti. Jistě se rád zmýlil. Také my ostatní jsme s radostí přesunuli své „skálopevné přesvědčení“ do kategorie „naivních omylů“.
Možná se zase mýlím a klonování mamuta se nakonec Japoncům povede. Také v tomto případě bych se zmýlil moc rád.

Ljuba, mládě mamuta z doby před 37 000 lety:

Psáno pro Bigbloger  a Osel.cz.