„Všichni tvorové jsou jedineční. Ale člověk je nejjedinečnější,“ prohlásil už před mnoha lety americký genetik ukrajinského původu Theodosius Dobzhansky.
Ačkoli lze s Dobzhanskym v mnoha ohledech vřele souhlasit, jeho zápal pro jedinečnost člověka nesdílím. Když ráno v bytě usilovně pátrám na ploše 70 metrů čtverečních po dvou základních životních potřebách – brýlích a klíčích – nepřipadám si jedinečný ale spíše méněcenný ve srovnání se sojkami západními (Aphelocoma californica), které si ukládají zásoby na zimu do několika tisíc skrýší rozesetých na ploše několika kilometrů čtverečních. Sojka si pamatuje nejen umístění skrýše, ale dokonce i to, co do ní uložila a kdy to tam dala. Rychle se kazící sojčí laskominy, jako jsou tuční červíci, si vyzvedne ze schovávačky dříve než podstatně trvanlivější žaludy. Po zkušenostech nabytých při hledání brýlí a klíčů se obávám, že pokud bych se ocitl v pozici sojky, zcela jistě bych zemřel hladem dřív, než bych si vzpomněl, kam jsem si zimní „železnou zásobu“ uschoval.
Sojky umějí i předvídat. Když si pták schovává potravu o samotě a po nějaké době dostane příležitost zásoby přeuspořádat, nejeví velkou chuť nacházet pro potravu nové skrýše. Není divu, už takhle toho má k zapamatování až nad hlavu. Pokud však sojku při ukládání potravy do skrýší sledovala jiná sojka, využije pták nabídnutou příležitost a zásoby přemístí. Důvod je zřejmý. Značně tak ztíží sojce-svědkyni vykradení skrýší. Pozoruhodný je na tom fakt, že takto prozíravě se chovají jen sojky, které už samy někdy vykradly cizí sojce její zásobárnu.
VIDEO> Sojka západní
Vrány novokaledonské (Corvus moneduloides) se proslavily výrobou nástrojů z větviček. Dobývají s jejich pomocí hmyz ze skulin. Umějí dokonce využít jeden nástroj k získání jiného nástroje. Když se tito ptáci poprvé střetli s drátem, ihned se ho naučili ohýbat do háčku, který se jim dokonale hodil pro vyšťourání hmyzu z děr. Vrány dokonce upravují nástroje podle toho, zda jsou praváci nebo leváci – tedy zda si nechávají trčet nástroj ze zobáku doleva nebo doprava. Domácí kutilové by asi nad vraním výkonem ohrnuli nos, protože to není štukování omítky nebo výroba zahradního stolku. My, kteří zakončujeme domácí práce výkřikem: „A je to!“ po vzoru večerníkových nemehel Pata a Mata, však chováme k vránám nejhlubší obdiv.
VIDEO: Vrána novokaledonská
Straka obecná (Pica pica) dokonce složila zkoušku ze sebeuvědomění v podobě tzv. zrcadlového testu. Ten spočívá s tom, že se zvířeti nejprve nabídne příležitost seznámit se se zrcadlem. Pozná zvíře, že se v zrcadle odráží jeho obraz? To se ukáže, když vědci připevní živočichovi na tělo nějakou nápadnou značku tak, aby si na ni zvíře nevidělo. Při pohledu do zrcadla je značka vidět dobře. Tvora, který se v zrcadle nepozná, obraz „cizince“ se značkou nijak nevzruší. Co je mu do toho, že ten moula na druhé straně má na čele červené kolečko? Tvorové, kteří si uvědomují, že obraz v zrcadle je jejich vlastní, dojdou k závěru, že značka jim na tělo nepatří a zkoušejí se jí zbavit. Zrcadlový test zvládá člověk, lidoopi, delfíni, sloni – a straky. Jak se jim do jejich malých ptačích mozků vejde tak hlubokomyslná úvaha, zůstává záhadou. Intelekt psů nebo koček si obecně ceníme mnohem výše než příslovečné "ptačí mozky" sojek. Přesto dá pták těmto dvěma savcům před zrcadlem fleka.
VIDEO: Straka
(Pica pica)
Naučit se v dospělosti cizí jazyk stejně dobře, jako jsme zvládli mateřštinu, bývá pro většinu lidí těžko zvládnutelný problém. Jihoamerický papoušíček vrabčí (Forpus passerinus) to dokáže. Když se samec se samicí dohodnou na životě v páru, vytvoří si vlastní komunikační systém, v němž vzájemně sladí své hlasové projevy. V dospělosti se naučí zcela novou papouščí řeč. Zdá se, že tato schopnost stojí v pozadí papoušků imitovat lidskou řeč spolu s přehršlí dalších zvuků. Britský geniální autista Daniel Tammet se sice naučil islandsky během jediného týdne, ale přiznejme si, že pro nás tuctové smrtelníky jsou jak výkony Tammeta, tak i jazykové rychlokursy papoušíčků vrabčích za hranicí snů.
Nejnověji objeveným ptačím majstrštykem jsou gesta, jichž využívají krkavci (Corvus corax), když chtějí „klofnout“ vyhlédnutého partnera. Píší o nich Simone Pika a Thomas Bugnyar na stránkách vědeckého časopisů Nature Communications. Krkavci žijí v trvalých párech, společně pečují o mláďata a z různých zvuků si vytvářejí – podobně jako popoušíčci – rodinnou řeč. V páru jsou krkavci odkázání na intenzivní a těsnou spolupráci.
Před námluvami lze u krkavců pozorovat různá gesta, která nejsou provázena žádným zvukem. Krkavec mlčky ukazuje zobákem na různé předměty, například kousek mechu nebo větvičku. Jedná se vždy o nejedlé věci. Gesto není těžké pochopit. Znamená v krkavčí pantomimické řeči: „Hele, koukni!“ Obracejí se jím samci k samicím a samice k samcům. Slouží tedy stejnému účelu, jako když v parku přistoupí k dívce se psem mladík a prohodí: „Slečno, to je ale krásný kokršpaněl.“ Slečna odvětí, že zvíře na jejím vodítku je bernardýn, ale ledy jsou prolomeny a namlouvání propuklo. Krkavci zvládají i gesto ve významu „Nechceš to?“, při kterém berou do zobáku různé nejedlé předměty a předvádějí je vyhlídnutému nápadníkovi či nápadnici. Asi jako když v dřívějších dobách kavalíři pouštěli před dámou nenápadně na zem kapesníček, aby jej vzápětí mohli zvednout a zeptat se dámy, zda tu krajkovou nádheru náhodou neztratila. Zatím jsme přistihli při „upoutávající“ gestikulaci jen lidi a jejich nejbližší živočišné příbuzné z řad primátů. Teď jsme nuceni přiznat stejnou dovednost i krkavcům s „ptačím mozkem“. Podle autorů krkavčí studie stála podobná komunikace gesty u zrodu lidské řeči.
Video: Krkavec velký (Corvus corax)
Označení „ptačí mozek“ získalo své hanlivé zabarvení ryzím nedopatřením. Na to, jak je ptačí mozek maličký, podává obdivuhodný výkon. Můžeme být rádi, že ptáci nemají mozky větší, protože pak by to možná byli oni, kdo by ovládl tento svět. Troufám si tvrdit, že by to zvládali lépe než my. Nad těmi opeřenci, kterým by to tak nepálilo, by se jejich druzi pohoršovali s tím, že snad mají v hlavách „lidský mozek“. Doufám, že by se našel nějaký shovívavý pták, který by se nás zastal.
Psáno pro Bigbloger a Osel.cz.
Diskuze:
Husi
Milan Závodný,2011-12-10 04:27:56
Husi sú skutočne podivným druhom, nie náhodou si ich vybral K.Lorenz za výskumný objekt.
Závidím Vám to stádečko, ja som sa v tom veku 5r. husí bál. A bojoval s nimi. Dedovi som dokonca zabil kohúta - skočil mi na krk. Neskôr som úplne obrátil. Mal som holuba, osobne vychovaného od veku bez peria. Sadal mi - nie na plece, ale na hlavu. Keď som mu doviedol kamarátov, po nutnom oddelení v klietke asi 2 mesiace, som ich vypustil. Ten môj sa s cudzím samcom bil celý deň. Raz spadli i zo strechy. Zvláštne, že v dospelosti ten môj samec bil i mňa - hrkútal na mňa a ďobal ma do nohy.
Dnes máme už len sliepky. Rád sa s nimi rozprávam. Sliepka má svoju inteligenciu, i keď celkom inú než pes alebo mačka. Raz som sa pri plote rozprával s cudzím kohútom. Bol smutný, bolo mu akoby všetko jedno. Dlho stál tesne pri mne. Ale kohúti vedia i predstierať, tá ich "krotkosť" je úskok, stačí sa otočiť, a hneď ich mám na chrbte. Ale tamten bol skutočne asi smutný, iba sa díval a trocha pípal v kohútštine.
Milan Závodný,2011-12-10 04:40:55
Ešte dodatok: Vždy, keď začnem na náboženskú tému vetou, že všetky živočíchy majú svoju inteligenciu, len my máme o čosi vyššiu a iného druhu /aj to nie všetci/, razom ma všetci veriaci s ľútostivým úsmevom ignorujú. Hovorím, že etológia - náuka o správaní sa živočíchov - by sa mala povinne vyučovať na zákl. školách. Celkom by sa zmenil pohľad nie len na náboženstvo, ale i na svoje postavenie človeka v prírode. Človek nepochybuje o tom, že ho vedie božia ruka. Preto skončí na onom smetisku dejín planéty Zem.
A ako vidím vyššie, náboženská téma rozpútala najdivokejšiu diskusiu, teda ide vlastne o tému "najdôležitejšiu". Niet pochýb, že človek svoje miesto v evolučnom príbehu nepozná. I keď sa oficiálne tvári ako odborník, teda ateista. Ľud verí v zázraky, a to je tá najstrašnejšia choroba - choroba intelektu.
Milan Závodný,2011-12-05 05:10:16
Mám aj kameru, ale nebola po ruke. Uvedomujem si, že taký záznam by bol cenný aj pre odborníkov.
V detstve som vídal aj toto: Husi sa deň čo deň pásli na uliciach s trávnatými plochami. Sami odišli, sami sa vrátili. Keď sa ráno stretli, nastal obvyklý rituál - gunári si to navzájom rozdali. Aby bolo jasné, že aj dnes máme svojho vodcu a nárokujeme si čo najväčší kus paše. Potýčky medzi skupinami boli celodenné. Večer sa zdvihli a preleteli celú dlhokánsku ulicu. Obyčajné domáce husi.
Petr Gejdoš,2011-12-06 01:10:27
Přečetl jsem si Vaši informaci o "obyčejných husách" s až dojetím. Vzpomenul jsem si totiž na své mládí, kdy jsem u babičky na venkově každoročně o prázdninách velice kamarádil s jejím hejnem husí. Měla jich pravidelně každý rok vždy kolem 12-15 mladých a jednu starou.
Pokud chodily "na pašu" samy - "tam" vždy vedla stará a za ní se jak na špagátě seřadily podle hierarchie ostatní mladé. Když se hejno vracelo - bylo to obráceně, stará šla na konci.
Já vždy ty husy znal od vyklubání a měl jsem je pojmenované a překvapivě jsem je bezpečně každou poznal, která je která. Což se neznalým lidem může jevit jako nemožné. Vždyť husa vždy vypadá jako husa, že ...
Když jsem šel s husama na novou "pašu", vedl jsem je tam sám, tedy jsem šel vpředu a za mnou stará a pak celé hejno podle hierarchie. Když jsem pro ně večer šel, vždy mě radostně vítaly, seřadily se a šly ! Vpředu byla ta nejslabší, předposlední stará a na konci já. To takhle bylo od děcka, třebas jsem takhle začínal již v 5 letech !!Když jsem s nima takhle šel a někoho jsme potkali, všichni vždy žasli. Husy, když bylo třebas již dost pozdě, šly rychle a zcela potichu. Jako armáda. Když se zjevilo jakékoli nebezpečí, fungovalo hejno jako vycvičená jednotka. Na nejstarším - na mě tedy - bylo, abych zareagoval a dal najevo, co bude. Dodnes na to opravdu s dojetím vzpomínám. A byl jsem zarputilý vegetarián a jakékoliv úbytky v hejnu jsem obrečel a omarodil.
Podobně jsem komunikoval se slepicemi. Říkat, že má někdo slepičí mozek, to je de facto pochvala. Mám skutečně úžasné zážitky a poznatky tohoto druhu a dodnes pocit empatického porozumění, kdykoli ve volné přírod mám to stěstí pozorovat nějakou zajímavou "činnost" ptáků. To se mi nikdy neomrzí...
Husi
Milan Závodný,2011-12-04 13:14:39
Bol som svedkom husieho súdu a popravy jedného z členov. Prišiel som až v záverečnej fáze. Na zemi sedela doráňaná hus s vytrhaným perím. Jej družky hlasno gagotali, dorážali do nej a navzájom sa utvrdzovali, akú robia prospešnú činnosť. Keď si odsúdenca v jednej chvíli príliš nevšímali, ten sa z posledných síl rozbehol na svoj krátky beh ku smrti. Ostatné sa na neho vrhli a predvádzali sa, ktorá zasadí silnejší úder. Gagot bolo počuť doďaleka. Až ju zabili.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
