V době , kdy William Shakespeare psal slavný verš o tom, zda "být či nebýt", žilo na Zemi asi půl miliardy lidí. K 31. říjnu 2011 oficiálně vyšplhal počet obyvatel naší planety na sedmi miliard. Možná k tomu došlo o nějaký ten den, týden nebo měsíc dříve a možná nás překročení této hranice teprve čeká. O čem nemůže být nejmenších pochyb, je fakt, že lidí na Zemi přibývá. V letošním roce se narodí 134 milionů nových obyvatel Země. Asi 56 milionů lidí z nejrůznějších důvodů zemře. Roční "čistý přírůstek" se pohybuje kolem 80 milionů. Každou minutu přibude na Zemi asi 150 lidí. Každý ze sedmi miliard pozemšťanů musí jíst, pokud nemá velmi rychle zemřít hladem nebo nemá prožít krátký život těžce postižen podvýživou.

Za této situace se Evropa připravuje úmyslné snížit výnosy obilí na svých polích o 4 %. Budeme sice méně vyrábět, ale nebudeme méně jíst, a proto budeme více potravin importovat. Všechno to bude stát nemalé peníze. Obyvatelstvo, z jejichž daní bude řízený pokles výnosů zaplacen, dostává tento krok zabalený do zeleného papíru. Termín „greening“ čili „zezelenání“ zemědělské produkce se stal bojovým heslem, které má zajistit druhové bohatství čili biodiversitu našich luk a polí. Co na tom, že tato biodiverzita je výsledkem dosti brutální činnosti našich dávnějších i nedávnějších předků, kteří vykáceli lesy, rozorali je na pole a na ně vysadili rostliny, které nemají v Evropě co pohledávat. Zavlekli k nám napříkald jedovatého přivandrovalce z Peru (brambor) a odpudivého hybrida několika travin pocházejících z pomezí Turecka a Iráku (pšenici). Přesto nám nic nezabrání vydávat takto „přeoranou krajinu“ za bezmála panenskou a vyhlásit nad ní „greeningový zemědělský interdikt“.

Evropský ekologický zemědělec vypěstuje na popud z Bruselu na svých polích méně, bude za to dostávat evropské dotace a my mu přispějeme z našich peněženek, až budeme platit nákupy potravin, protože jeho produkce je zcela zákonitě dražší. Nikdo nezpochybňuje naléhavou potřebu ochrany naší krajiny. Zemědělství ji vždycky formovalo, formuje a formovat bude. Aspoň do té doby, kdy budeme ochotni připustit, že pole by kromě jiného také mohlo dát nějakou tu úrodu a přispět na náš stůl potravinami. Pochybnosti panují o tom, zda nejlepší cestou pro ochranu krajiny je nákladná a úředně nařízená podpora ekologického zemědělství. V minulosti už některé podobně mířené akce Evropské unii hrubě nevyšly. Nebo lépe řečeno vyšly jen ze dvou třetin. Podařilo se utratit velké peníze, dosáhlo se poklesu zemědělské produkce, ale nedostavil se vzestup biodiverzity. Otázku, zda by za pokračující dluhové a hospodářské krize a v době razantních rozpočtových škrtů nenašly evropské peníze lepší využití, ponechme protentokrát stranou. Při pohledu na černozem, na které vyrůstají skladiště, supermarkety, parkoviště nebo kolonie příměstských domků, se do mysli nedobytně vtírá myšlenka, že kdyby někomu šlo skutečně o ochranu naši krajiny, pak zarazí v první řadě současné barbarské zacházení s půdou, při kterém se naši dědové obracejí v hrobě a za které nás naši vnuci proklejí.
Spor o to, zda „bio či nebio“, je pouhou žabomyší válkou v poměrech Evropy, kde má polovina obyvatel nadváhu a čtvrtka je obézní. Vypadá to, že hladem ještě hodně dlouho neumřeme. O to víc nás kosí kardiovaskulární choroby, mozkové cévní příhody a další civlizační choroby, jež jsou ruku v ruce s povolováním dírek na našich opascích. Ostatně na dosažení sedmimiliardové hranice se Evropa podílí jen málo, protože porodnost je tu žalostná. Bídnou situaci často vylepšují jen početnější rodiny imigrantů, především z musliských zemí. V mnoha evropských zemích obyvatel ubývá, takže počty nenajedených úst na našem kontinentu zatím nijak dramaticky nerostou. V jiných koutech světa je situace vážnější. Tam lidé umírají hladem dnes a denně. Podle oficiálních statistik na světě hladoví 1,2 miliardy lidí. Z oněch sedmi miliard tedy skoro každý šestý. A právě v zemích, kde je hladovějících nejvíce, je přírůstek obyvatel nejrazantnější.

Bohužel, své experimenty s „ozeleněním“ zemědělství jsme exportovali i do zemí třetího světa. Afrika je z potravinového hlediska „nezabezpečeným kontinentem“ - potravin je tu málo, jejich ceny vysoké a hladomory časté. Černý kontinent potřebuje okamžitou a razantní akci, pokud se má ze současné svízelné situace vymanit. Skutečné řešení afrických potravinových problémů nemůže být založeno na neustálé potravinové pomoci, ale na vlastní produkci. Jenže jaké potraviny mají Afričané vyrábět? Tak zvaně ekologické – tj. bez hnojiv, postřiků, geneticky modifikovaných odrůd a dalších vymožeností moderní západní civilizace? Anebo tzv. konvenční, při jejichž pěstování se používá v rozumné a bezpečné míře to, čím si pomáhá na polích zbytek světa? ´

Zástupci „ozeleňující se“ Evropy mají v otázce afrického "bio či nebio" zcela jasno. Rádi by vnutili svou zelenou vizi i subsaharské Africe. Například Olivier De Schutter z university v belgické Lovani, který má jako zvláštní zmocněnec OSN na starost základní lidské právo na potravu, už prohlásil, že Afrika je schopna výhradně ekologickým zemědělstvím svou produkci potravin zdvojnásobit. Jenže pan De Schutter je právník a odborník na lidská práva. Mnohem lépe než v otázkách tropického zemědělství se vyzná v kluzkých právnických kličkách a slovní ekvilibristice. Jak ukázali účastníci nedávného mezinárodního kongresu konsorcia CIALCA (Consortium for Improving Agriculture Based Livelihoods in Central Africa) konaného ve rwandském Kigali, De Schutter opírá svou vizi Afriky nasycené ekologickým zemědělstvím zhusta o příklady výsledků dosažených intenzivními postupy konvenčního zemědělství. Ekologické zemědělství takový vzestup produkce v afrických podmínkách nikdy nedosáhlo. Pan De Schutter ve svých přednáškách tak trochu „káže vodu“ ekologického zemědělství a „pije víno“ výsledků zemědělství konvenčního.

„Pokusy provedené přímo v Africe nebo ve výzkumných ústavech a universitách vyvracejí taková tvrzení,“ řekl v Kigali na adresu De Schutterovy vize Henk Breman. „Obávám se, že tito prominenti argumentují ryze ideologicky, aby nasbírali politické body, a jednoduše ignorují skutečnost, že čistě ekologické zemědělství nemůže Afriku uživit.“

Jako příklad úspěchu konvenčního afrického zemědělství uvedl Breman tvorbu „zeleného pásu“ v Sahelu. Svět je nadšen z výsadby stromů a vytvoření pásu vegetace, který brání postupu Sahary na jih. Málo se však mluví o tom, že významnou roli v boji se Saharou sehrávají i umělá hnojiva, která zemědělci v Sahelu používají na svých polích. Uplatňují velmi efektivní a šetrné systémy hnojení, při kterých je i s malými dávkami umělých hnojiv dosaženo významného zvýšení výnosů. Nezanedbatelným motivem pro tento šetrný způsob hnojení je samozřejmě vysoká cena hnojiv. Rostoucí výnosy však nenutí obyvatele Sahelu ke zvětšování polí a kácení stromů. Kdyby výnosy ze sahelských polí nerostly nebo dokonce klesaly, mizely by přirozené ochranné „protisaharské“ porosty v Sahelu takovým tempem, že by je žádná výsadba nemohla nahradit.

Spotřeba umělých hnojiv je v Africe bezkonkurenčně nejnižší na světě. Jestliže Afričan pohnojí v průměru hektar pole 9 kilogramy umělých hnojiv, pak zemědělec v Latinské Americe použije v průměru 86 kg na hektar a zemědělec v jihovýchodní Asii 142 kg na hektar.
„Afrika už má ekologické zemědělství. Ale to nefunguje,“ konstatoval na kongresu v Kigali Nteranya Sanginga, ředitel International Institute of Tropical Agriculture. „Potřebujeme vyřešit konkrétní praktické problémy a nepotřebujeme ideologické spory o to, zda přistoupit k řešení problémů s produkcí potravin na bázi ekologického nebo konvenčního zemědělství. Takové spory nás odvádějí od hlavního cíle - zajištění potravinové soběstačnosti v současnosti a do budoucna. Změny klimatu, rychlý růst populace a velká poptávka po zemědělské půdě jsou hlavními problémy celého regionu. Musíme se soustředit na praktická, vědecky podložená řešení, jež jednou pro vždy přeruší nekonečné cykly hladomoru, chudoby a občanských válek.“
Možná se africkým vědcům a zemědělcům naplnění vize nasycené Afriky podaří uskutečnit. Možná se jim to nepovede. V druhém případě nebudeme my obyvatelé „ozeleněné“ Evropy z obliga. Část viny za africkou katastrofu padne i na naše ekologicky osvícené hlavy.

Psáno pro Bigbloger a Osel.cz