Zvětšit obrázek

Xenophyophory byly dosud nalézány jen do hloubky 7,5 kilometru. (Kredit: NOAA)

Na hodiny biologie, kdy v zorném poli mikroskopu rejdila trepka velká, krásnoočko nebo obrněnky, si pamatujeme všichni. Možná si vzpomeneme i na to, jak nám říkali, že to jsou jednobuněční  živočichové. Dnes to už neplatí, módním se stalo používat místo označení prvoci - protozoa (což v překladu z řečtiny znamená prvotní živočichové) termín protisté. Učenci je rozdělili na protisty podobné rostlinám, protisty podobné živočichům a protisty podobné houbám. Jakmile se k jejich klasifikaci začal používat elektronový mikroskop schopný postřehnout ultrasktury, přestalo platit i to. Molekulární biologie pak do věci přinesla ještě větší zmatek, takže u mnoha skupin dnes už ani nevíme, kam patří. Klasifikaci podle vnějších morfologických charakteristik vědci již definitivně zavrhli. Navzdory tomu kantoři při výuce škatulku „protozoa“ ve smyslu prvotní živočichové používají dál, protože nic lepšího nemají. Ponechme stranou filatelistické disputace na téma kam co patří a věnujme se tomu, co zatím platit nepřestalo – jsou to jednobuněčné organismy. Ty nejmenší okem neuvidíme, protože mají jen 2 mikrony. Největší, měňavky, dorůstají až pět milimetrů. Před časem, kdy na Zemi bylo podstatně tepleji a více CO2, dařilo se tu ještě větším „prvokům“. Příkladem jsou  jednobuněční obři dírkonošci, jejichž fosilie jsou až šesti centimetrové. Dlouho byly za největší současné jednobuněčné organismy považovány měňavky. Poznaných jednobuněčných organismů ale stále přibývá, je jich už přes 40 000 druhů a tak se při jejich velikostním porovnávání vkládá do věty vždy slovíčko „asi“.

Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
Několik druhů xenophyophor, které se ze dna oceánu podařilo pracovníkům Národního ústavu pro oceán a atmosféru (USA) ze dna vylovit na jejich předchozích výpravách. Spoušť fotoaparátu tiskla Lisa Levinová, kromě barevného horního obrázku, ten je z ruky Davida Checkleyho.	Jednobuněčný tvor velikosti bobulek hroznů dostal jméno Gromia sphaerica. Objevil a nafotil jej Mikhail Matz, University of Texas v Austinu.	Nejhlubší místo na Zemi. (Kredit: Hussong and Fryer)

Teprve nedávno se díky práci týmu Mikhaila Matze z University of Texas dostaly do širšího povědomí veřejnosti jednobuněční tvorové z hloubek oceánu. Zveřejnil obrázky organismů několik centimetrů velkých, které lezou po dně poblíž Bahamských ostrovů. Za těmito pohybujícími se „buňkami“ zůstávají brázdičky. Podobné těm, které se uchovaly po jiných dírkonošcích z doby před více než půl miliardou let. Podle toho soudíme, že mají dost tuhý kořínek.

Zařízení, kterým vědci do Mariánského příkopu spouštěli kameru. Vpravo je jeho tvůrce Kevin Hardy, vlevo technik Josh Manger (Kredit: NOAA)

Letos v červenci pracovníci ze Scripps institutu a National Geographic zorganizovali společnou expedicí do severního Tichého oceánu, oblasti poblíž Mariánských ostrovů. Do místa, kde se pacifická deska podsouvá pod desku filipínskou a kde se vytvořil příkop, jehož hloubka byla změřena na 10 911 metrů. Pod hladinou moře je skryta jáma hlubší, než je výška do níž se vypíná Mount Everest. Tlak na jejím dně dosahuje 108,6 MPa. To je tisíckrát více, než je tlak na jaký jsme zvyklí. Navzdory nehostinnosti místa s věčnou tmou, tam život je. Na pamlsky se tam podařilo nalákat a nafilmovat například garnáty a ryby podobné platýzům. Nynější mise si kladla za cíl pátrat po dalších formách tamního života. Pomocí ponorného zařízení upoutaného na laně vědci spustili na dno příkopu kameru. Ta zaznamenala přítomnost relativně velkého množství  xenophyophor. Nejde o nic mimořádného. Jsou známy od roku 1889, kdy je biologové zařadili do hub. Dnes je nomenklaturní filatelisté řadí mezi protisty. Vyskytují se na dnech všech oceánů a jsou relativně početnou skupinou. Někdy jich je na čverečním metru až dvacet. V podstatě jde o jakýsi sliz s množstvím buněčných jader protkaný tužšími trubičkami. Jejich tělíčka jsou ale tak křehoučká, že se i šetrnou manipulaci poškodí. Pro studium či kultivaci jsou považovány za zcela nevhodné. Ty z menších hloubek, které se přece jen podařilo vylovit, vypadají tak trochu jako masité girlandy, nebo jako nepravidelně poskládané lidské uši. Pohybují se pomocí jakési nohy - pseudopodia a některé druhy se s ní dovedou zavrtávat do bahnitého sedimentu i desítky centimetrů hluboko. Z anatomického pohledu to jsou jednobuněční tvorové živící se podobně jako měňavky a proto se  jim také někdy tak říká.  

Zvětšit obrázek

Inženýr Eric Berkenpas (dole) a Graham Wilhelm připevňují kameru „Dropcam“. Skleněná koule odolá tlaku 110 MPa. Vyvinuli jí technici z National Geographics. (Kredit: Shelbi Randenburg, NOAA News)

Xenophyophorea oplývají řadou překvapivých schopností. V jejich cytoplazmě se  kumuluje velké množství olova, rtuti i uranu a evidentně si z toxicity těžkých kovů ani radiace moc těžkou hlavu nedělají. Miliony let života bez ohledu na nepřívětivost prostředí je ukázka přizpůsobivosti života a zároveň i toho, jak málo toho o své Zemi ještě víme.

VIDEO: Xenophyophory kamera zaznamenává v hloubce 10 641 metrů. Místa výskytu gigantických jednobuněčných organismů jsou na záznamu dodatečně zvýrazněna světlejšími kruhovými ploškami. Ten pohybující se světlý útvar v závěrečných sekvencích není xenophyophorea, ale před objektivem pózující medůza (Rhopalonematid Trachymedusa).

Prameny: Scripps Oceanography, NASA, National Geographic Society