Zvětšit obrázek

Vzducholoď LZ-129 Hindenburg na letišti námořních sil na východě USA v Lakehurst (New Jersey). Snímek je z ledna 1937, necelého půl roku před tragedií. (Kredit: U.S. Navy, Wikimedia)

Po celodenním letu na Štuttgart přistáli v poli nedaleko Varšavy

Vzducholodě mnoho z nás vnímá jako hříčku pro nadšence, nikoliv jako vhodný způsob dopravy čehokoliv. Ale v době, kdy byla Transatlantická letecká doprava v plenkách, kdy mezi břehy Evropy a Ameriky pendlovaly hydroplány s celou řadou mezipřistání, byly německé vzducholodě jediným létajícím strojem, který dokázal celou cestu urazit na jeden zátah bez mezipřistání. Jenomže Zeppeliny nebyly zdaleka tak rychlé jako letadlo a měly závažnou vadu. Tou byl tenký plášť kolem ohromného množství vodíku. Po tragédii vzducholodě LZ129 Hindenburg 6. května 1937 v New Jersey veřejnost na vzducholodě zcela zanevřela. V téže době rozvoj letectví (díky 2. světové válce) přinesl letadla, které svým výkonem vzducholodě hravě předčily. A tak se představa vzducholodí u řady z nás pojí především se slavným popisem cesty dvou přátel, Ferdindanda von Zeppelina a našeho Járy Cimrmana z Berlína do Bruselu tedy: „Po celodenním letu na Brusel přistáli nedaleko Krakowa“.

Zvětšit obrázek

Prototyp vzducholodi JLENS firmy Raytheon

Druhá šance

Jak praví historické anály, i Sun Wu, pozdější Mistr Sun, se musel nejdříve osvědčit, než mu byla svěřena armáda. Jako první jednotce velel císařským konkubínám, ze kterých měl před císařovými zraky učinit bojeschopnou jednotku. Ovšem pozornost konkubín a jejich ochotu poslouchat rozkazy si získal teprve popravou dvou z nich kvůli neposlušnosti. Císaře mrzela ztráta oblíbených skoro manželek, proto raději poslal Suna do pole i s armádou. Řešení se osvědčilo, mistr Sun pro svého císaře vydobyl nejedno slavné vítězství.
 Podobně jsou na tom i vzducholodě, které též musí překročit stín své špatné pověsti. Ale americká armády s jejich nasazením napevno počítá. Ať se jedná o prostředek „nemrkajícího oka“, tedy o nepřetržité a dlouhodobé vzdušné sledování bojiště a průzkum, nebo o pokrytí slepých míst protiletadlové obrany. Jako první se do vzduchu vznesl 24. května prototyp vzducholodi systému JLENS firmy Raytheon, což je to akronym pro: Joint Land Attack Cruise Missile Defense Elevated Netted Sensor System.

Spustit video

Raytheon oficiální stránky projektu. Informace o prvním let u JLENS  je reakce USA na rostoucí počet států schopných vyrábět střely dlouhého doletu s plochou drahou letu. Tyto střely kopírují terén a tak se mohou blížit k cíli velkou rychlostí ve výšce pouhých několika metrů. V členitém terénu je pozemní radar nemá šanci zachytit, k tomu je potřeba radar umístěný ve vzduchu. Nízkoletící cíle jsou vůbec odvěký bolehlav, který dokáže elegantně vyřešit výkonný radar ve vzduchu – třeba systém AWACS. Jenomže náklady na provoz jsou velmi vysoké a i přes tankování za letu nemůže být letoun ve vzduchu pořád. Musí se střídat.
 Oproti tomu může bezpilotní vzducholoď systému JLENS viset na obloze  klidně celý měsíc a i když nemá tak výkonné senzory jako AWACS, odvede stejnou službu. Díky podstatně nižším nákladům na provoz je možné vytvořit síť těchto vzducholodí, která bude účinně zachytávat přicházející hrozby. Podrobně je tento systém představen na tomto videu:
 

Těžký hybrid made in UK

Zvětšit obrázek

 
I na druhé straně Atlantiku vznikají zajímavé projekty. Jako jsou například stroje firmy Hybrid Air Vehicles. Tato firma prozatím ve vzduchu testovala pouze zmenšný prototyp své koncepce, která v sobě slučuje přednosti letadla, vzducholodi, vrtulníku a vznášedla. Vše je vysvětleno na obrázku vpravo.

Primární je samozřejmě nosné těleso naplněné héliem, které zajišťuje 60% vztlaku. Dále je zde tvar trupu, který při dopředném pohybu zajišťuje aerodynamický vztlak stejně jako je tomu u klasických letadel. Tak vzducholoď získá dalších 40% vztlaku. A nakonec jsou to nosné rotory, jako u vrtulníku, které mohou přidat nebo ubrat 25% vztlaku a tam zajistit manévrování nahoru a dolu.

DARPA se již dříve zajímala o transportní možnosti těžkých vzducholodí, stejně jako o jejich použití pro trvalý vzdušný průzkum a sledování bojiště. Projekt Valrus byl ale v roce 2009 zrušen kvůli nedostatku financí.

Valrus projekt

 Nyní se dveře pro službu vzducholodí v U.S. Army znovu pootvírají. Northrop Grumman dokázal získat zakázku za 517 miliónu USD na vývoj těžké vzducholodi pro armádní účely. Vzhledem k tomu, že na to má pouhých 18 měsíců, spojil se právě s britskou Hybrid Air Vehicles a představil v uplynulých dnech konce LEMV - Long Endurance Multi-Intelligence Vehicles – ve své podstatě nemrkající nebeského oko. Vzhledem k předpokládané nosnosti 200 tun bude model HAV 304 více než vyhovovat. Ale i kdyby neuspěl jako loď pro armádu, v civilním sektoru najde jistě dosti zájemců, kteří budou potřebovat přepravit velmi těžké náklady do míst, kde přistávací dráhu ani nejde postavit. Jako jsou například těžařská zařízení vysoko na severu.

Ještě o patro výše

Když už máme hlavu zakloněnou k obloze, mohli bychom zkusit dohlédnout na samou hranici troposféry, kde má operovat vzducholoď typu HAA ISIS. Jedná se o projekt, který zastřešuje firma Lockheed Martin, velikou vzducholoď operující ve výšce 21km. Zadavatelem a potencionálním provozovatelem systému má být NORAD (součást systému protiraketové obrany), možná i proto jsou stránky Lockheed velmi skoupé na detailní informace.  V každém případě projekt již nějaký čas běží a jeho hlavním benefitem má být umístění obrovských senzorů (myšleno pole fázovaných anténních prvků) na bezpilotní vzducholoď a tak velmi detailní, dlouhodobé a stálé pokrytí sledovaných prostor. Více například zde. Poslední zprávy, které o tomto programu probleskly do médií ale hovoří o neúspěšném letu prototypu.

Lockheed Martin High Altitude Airship (HAA):

Námět na článek vzešel z pojednání o budoucí roli vzducholodi. Přes to všechno je potřeba opět se slovy klasika říci: Díky silnému protivětru ....
Ano, vzducholodě jsou veliké a přitom lehké, takže silný vítr jim dělá podstatně větší problémy než klasickým letadlům.