Hloupý jako osel?
Každý, kdo blíže osly nepoznal, klade s takřka železnou pravidelností dotaz na tvrdohlavost a poznámku o tom, že oslů je v okolí jistě dost. Těch dvounohých. Přiznávám, že tyto duchaplnosti mne po nějakých dvaceti letech, co je slýchám, už těžko donutí byť jen ke zdvořilému úsměvu, i když vím, že pramení z neznalosti, a v mnoha případech je v této souvislosti považuji spíše za urážku oslů...

Připouštím však, že jsou situace, v nichž to může vypadat právě jako souboj člověka s tvrdohlavým zvířetem. Například když se osel „zasekne“ před potokem (i pouhou louží), příkopem, mostem - místy, která mají společného jmenovatele „nebezpečné neznámo“. Osli jsou od přírody velice obezřetná zvířata. V domovině jejich předků zdolávali terén velice náročný na pozornost. Nemohli si dovolit šlápnout vedle. Potřebují jistotu, že místo, kam mají šlápnout, je bezpečné. Tu jistotu jim musí dodat člověk. S vámi přejde louži (nejde jenom o vodu, ale i lesklou plochu), přeskočí potůček, přejde lávku... Pokud se to nedaří a vy vyrukujete (což je ve většině případů to nejhorší) po zlém, dovede se opravdu zatvrdit. Ale mimochodem - jak byste se tvářili, kdyby někdo nutil vás udělat něco, co ve vás vzbuzuje strach?

Osel je zvíře, které se dá naučit mnohému. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by nebyl po tisíce let využíván jako domácí zvíře. Z hlediska učenlivosti snese srovnání s koněm. Budete-li mít to potěšení a navštívíte chovatele, který s nimi stále obdělává políčko, kdy naprosto samozřejmě reagují na slovní povely a podobně, budete možná překvapeni. Kdysi jsem mnohé kolegy chovatele překvapovala tím, že s oslem přes překážky nejen skáčeme, ale můj ušatec je dovedl i podlézat (na povel, samozřejmě). Jednoduše řečeno - osel se naučí to, co vy jste schopni ho naučit. A tady je to otázka vaší zkušenosti, citu, důslednosti a vztahu ke zvířeti, který si dovoluji zdůraznit.

Nedávno se mne kolegyně chovatelka ptala, co s pětiletým kousavým, naprosto jakékoli povely neznajícím hřebcem, kterého od kohosi odkoupili. Situace jako vystřižená třeba i z našich ulic. Ulic?, zarazíte se. Ano, stačí se rozhlédnout, kolik kolem vás běhá psů, kteří své páníčky příliš neposlouchají ani v základních povelech. A že se pes zatraceně něco dovede naučit. A takový oslík, který je schopen se toho rovněž naučit víc, než bychom do něj řekli, potřebuje skutečně nezbytnou dávku důslednosti a trpělivosti. Vyplatí se to. V opačném případě můžeme z roztomilého oslíka vychovat neposlušné zvíře, které se může stát pro okolí obtížným a putuje většinou k jinému majiteli. Jinými slovy - i osel se dá zkazit.

Pokud se vám zdá, že otázce výchovy věnuji příliš prostoru oproti těm zajímavějším „praktickým otázkám“, pak věřte, že osel je vlastně natolik nenáročný, že zabezpečení jeho žaludku i střechy nad hlavou je záležitost mnohem jednodušší.

Kam s ním?
Nerudovská otázka padla v okamžiku zcela jiném - my se osla jaksi nezbavujeme, ale naopak se s předstihem připravíme na jeho ubytování. Ten „předstih“ uvádím jenom pro jistotu, kdyby snad někdo chtěl začít stloukat oslí příbytek až v okamžiku, kdy už zvíře běhá po zahradě a nemaje vytyčený prostor, páchá nepravosti. Vstupuje do kytiček, žere zeleninu i okrasné keříky, drbe se o gril, který se převrací, sežvýká volně položenou krabičku cigaret... a nastávají první, obvykle naprosto zbytečné konflikty. (Něco jako když v bytě štěňátko udělá loužičku a skončí v útulku.) Pročež: mějme od počátku jasné, kde se bude zvíře pohybovat, kde bude mít svou stáj s výběhem, a hlavně - mějme to předem připravené.

Slůvkem stáj lze v případě oslů označit minimálně přístřešek, v němž nefouká, přesněji není průvan, a je tam sucho. Osel se našim klimatickým podmínkám dobře přizpůsobuje, což v chladných měsících znamená díky takřka robustně působící zimní srsti i téměř jiný vzhled. Ale aby si někdo nemyslel, že když má osel takovou dobrou ochranu před chladem, může spát v závěji jako nějaký severský pes! Mějme stále na zřeteli, že prapůvodní domovinou oslů je Afrika! Před příchodem tuhých mrazů je tudíž nutné i podle okolností stáj teplotně zabezpečit. Někdo může o obyčejném, z prken stlučeném přístřešku prohlásit, že si ho zvíře vydýchá - ano, do jisté míry. Například venku bude minus dvacet, ale osel se může radovat ze svých minus deseti... Věřím, že každý jen trochu technicky zdatný chovatel si s otázkou zateplení stáje - pokud nepostavil rovnou zděnou - dobře poradí. Výhodu mají ti, kdož chovají třeba i jiná zvířata a osel tam může být ve společně vyhřívaném prostoru pohromadě.

Co se výše uvedeného vytyčení prostoru týče, je nutno uvést, že se nejedná pouze o zabezpečení zmíněné zahrádky, keřů či jiných plodů vaší práce. Jde i o bezpečnost zvířete. V „kontrolovaném“ prostoru, tedy oslí ohradě, budete mít jistotu, že si kupříkladu nezpůsobí tržnou ránu o trčící hřebík, skobu, nejrůznější náčiní, tedy vše, co do ohrady nepatří. (Pozor na umístění vidlí, které je jistě dobré mít po ruce, ale shozené, případně i v zubech odnesené, se mohou nebezpečně válet na zemi!)

Závěrem kapitoly o umístění osla ještě poznámka (pro sadaře) - bude-li se vám zdát, že sklízíte nějak málo jablek, byť strom jimi byl obsypán, nebojte se, nikdo vám je neukradl. To jen chytrý osel postupně sklízel - stačí se drbat o kmen tak dlouho, dokud jich nespadne požadovaný počet. Když ty na zemi sežere a má ještě chuť, podrbe se znovu. Jestliže bylo vitaminů dost, pokračuje jindy.

Žere bodláky?
Máte-li představu, že budete běhat po polích a shánět bodláky, neboť to je to jediné a pravé, co osel miluje, můžete být klidní. Nechme bodláky a jiné mýty stranou a podívejme se na obvyklý oslí jídelníček.

V prapůvodní domovině se osli živili v nehostinných, dosti vyprahlých oblastech Afriky především tvrdými až ostrými druhy trav. A tráva, či zelené krmení vůbec, činí základ - máte-li možnost pastvy, je to ideální. V zimních měsících potom seno, které lze kombinovat i se slámou. Co se množství týče, počítejme na zimu přibližně 5 kg sena (+ slámu) na zvíře a den. Dobré je doplňovat i řepou a výjimečně i jádrem. To v případě, že zvíře pracuje. Zejména v zimních měsících nezapomínejme na sůl.

Voda musí být především čistá - většina oslů se byť jen lehce znečištěné či dlouho stojící vody nenapije.

Dbejme, aby zvíře dostávalo krmnou dávku odpovídající jeho vytížení. Nikdy zvíře, i když v dobré víře, že mu jednoduše chcete poskytnout to nejlepší, nepřekrmujte! Takový překrmený osel se za chvíli změní obdobně jako obézní člověk. Nejen jistou mírou lenosti, ale na oslím krku se může objevit postupně se zvětšující tukový polštář, případně tukové „bochánky“ podél páteře. Má hořká zkušenost plyne právě z oslího přežírání - když jsme našeho oslíka museli z důvodů stěhování přemístit do nedaleké salaše, kde žil s ovcemi a hlavně bez našeho každodenního dozoru nad skladbou jídelníčku, měl přísun žrádla ad libitum. Zanedlouho ztloustl a pak se mu stalo osudným, že ho místní mládenci hnali příliš rychle ze svévolného výletu - srdíčko nevydrželo. Jak říkal po pitvě pan doktor, takový oslí infarkt. Jistě chápete, proč před oslím přežíráním tak varuji.

Ještě bych k tomu dodala, že bych už si toto zvíře nepořídila, pokud bych nevěděla jistě, že si právě takové věci jako krmení a množství pohybu budu moci kontrolovat častěji než třeba jenom o víkendu.

Vybavení
Dalšími dotazy, které obvykle chovatele-začátečníka zajímají, je vybavení. Co vše vlastně k takovému oslíkovi potřebujeme?

Opět záleží na tom, co vše se zvířetem hodláme podnikat. Budou ho mít děti na ježdění? Budeme chtít zapřahat? A co - jenom vozík na výlety, nebo i k polním pracem? Proto nepovažuji za účelné rozebírat v těchto obecných řádkách jednotlivosti, jež by zabraly mnoho dalšího prostoru a omezím se na samozřejmé minimum: ohlávku (s nějakým úvazem), kartáč, hřbílko, háček na kopyta, dezinfekční spray.

To další, konkrétní vybavení lze sehnat buď přes inzerát, nechat si poradit či „odkoukat“ a vyrobit sám, případně ta nejdražší varianta - nechat si udělat na zakázku.

Při pořizování postrojů dávejte zvlášť pozor na to, aby zvířatům všude dobře seděly, aby nevznikaly různé otlaky, které by vedly samozřejmě i k neochotě zvířete v takovém postroji pracovat. Nenechte si proto jako bezvadně vyhovující vnutit chomoutek či jinou součást vybavení po poníkovi stejné velikosti - srovnáte-li stavbu poníka a osla, je zcela odlišná. V takovém případě počítejte s úpravami, přešíváním, což by ale pro šikovné ruce neměl být problém. Pokud nemáte šikovné ruce, najděte šikovného sedláře. Jeho služby budete jakožto majitelé osla s největší pravděpodobností čas od času stejně potřebovat.

Co je dobré si rozmyslet
Když už se rozhodnete, že se stanete majiteli osla, zvažte pečlivě otázku účelu nejen kvůli vybavení. Já osobně držím palce každému, kdo se chce časem pustit i do odchovu, neboť je žádoucí, aby se stavy oslíků v naší zemi zvyšovaly. Považuji ale za správné upozornit, že oslí hřebec může být občas docela agresivní. Protože i osli se v nátuře odlišují, nemusí to platit u každého, ale pokud nepořizujeme hřebečka s úmysly odchovu, počítejme předem s tím, že ho vykastrujeme. Takový kousavý, nepříjemně hýkající osel, který skáče na vše, co se pohybuje, může být zejména dětem nebezpečný. Abych to patřičně podbarvila, tak vím o oslu, který jednomu člověku ukousl kus ucha! Ve zcela vážném tónu zní i jednoznačné doporučení britské společnosti chovatelů oslů, že je nutné oslí hřebce nechat vykastrovat. Jedná se o zákrok, který probíhá bez komplikací a každý veterinář vám jistě řekne co a jak.

Překvapivá pestrost
Pestrost jako u kytiček může být v oslím zbarvení. Nebuďte zmateni obvyklou oslí šedí. Černí, šedí, hnědí, žlutí, téměř bílí ba dokonce i strakatí a albíni. Pravda je, že u nás se setkáte výhradně s osly šedými a černými, s bílými znaky.

Baudet du Poitou

Nejvyšší oslí plemeno by vás také asi překvapilo - osel poitouský. Tmavě zbarvený, robustním dojmem působící osel s dlouhou srstí, ba dokonce i rousy, výškou v kohoutku asi 1,5 m. Je to impozantní zvíře, na které jsem se vydržela dívat dlouhé hodiny (což pochopí asi jenom milovníci oslů). Ve srovnání s ním se mi pak už každý osel jevil jako trpaslík. Vždyť naši oslíci se pohybují velikostí přibližně od 90 do 115 cm. Tak až pojedete do Francie, zamiřte i za osly poitouskými (Baudet du Poitou). Je to zážitek. Ale chcete-li si opravdu pořídit oslíka domů, nezapomeňte možná nejprve zajet na radu i k dalším zkušeným chovatelům v naší vlasti.

Tak mnoho zdaru!
ÍÁÁ