Existují různé projekty, jak energii získanou v období nadbytku uložit a v období nedostatku uvolňovat. Jedním z nejnovějších je projekt Andasol ve Španělsku (více zde). Některé provozovatele fotovoltaických elektráren vysoké výkupní ceny energie motivují ke zcela netradičním řešením a kdyby diesel agregát nedělal takový hluk, zřejmě by jim to procházelo až dodnes. Více zde. I když tentokrát jde také o netradiční řešení, je poctivé.

Z tepla přímo elektřina

Většinu současné elektrické energie vyrábíme právě z tepla. Celkem ani nezáleží na tom, jestli spalujeme uhlí, plyn, biomasu nebo využíváme radioaktivitu uranu, principem je ohřev vody, která se proměňuje v páru roztáčející turbínu, jež pohání rotor generátoru. Vesměs se jedná o velká a drahá zařízení, v nichž přítomnost pohyblivých částí znamená zvýšenou možnost poruchovosti. A nelze je nijak výrazně miniaturizovat. Nejlepší by bylo převádět teplo na elektrickou energii přímo bez mechanického mezičlánku. Řešením  je tepelná fotovoltaika, neboli termofotovoltaika (zkratka TPV z anglického thermophotovoltaics). Zatím jsou zdroje na tomto principu velmi drahé, málo účinné a svoje místo našly zřejmě pouze na palubách družic pro výzkum hlubokého vesmíru. Tam, kde solární panely mají málo slunečního záření, družici pohání přeměna tepla z rozpadu radioaktivních izotopů přes TPV články na elektrickou energii. Více o různých systémech pro výrobu energie na družicích najdete zde.

U fotodiod, které pracují v infračervené oblasti spektra, je problém se šířkou pásma. Pro nejvyšší účinnost by bylo ideální je napájet tepelným zářením o jediné vlnové délce (monochromatickým). Ale jak takový zdroj získat? Vědci z Massachusetts Institute of Technology (MIT), pracující v Institutu pro vojenské nanotechnologie, dokázali podobné zařízení vyrobit. Jejich nejmenší prototyp mikroreaktoru o velikosti knoflíku produkuje 3x více energie, než srovnatelně velká Li-Ion baterie. Je poháněn spalováním butanu, takže „nabití“ je otázkou jen výměny zásobníku (cartridge) s palivem. Celý trik spočívá právě v dosažení monochromatického záření. V novém typu termofotovoltaického článku se o to stará tenká wolframová destička, v níž je pomocí paprsku horkého plazmatu vyleptána síť drobných otvorů s nanometrovými průměry. Při zahřátí destičky tato struktura funguje jako rezonátor zvyšující tepelné vyzařování v požadované vlnové délce, kterou fotodioda dokáže proměnit na elektřinu. Aby vědci co nejvíce zvýšili účinnost a v maximální míře využili emitované záření, před fotodiodu vložili ještě jednu destičku, jakýsi malý „sendvič“ z nanometry tenkých vrstviček křemíku a oxidu křemičitého, který v přírodě vytváří jeden z nejběžnějších minerálů – křemen. Tato polovodičová „překližka“ je projektována tak, aby působila jako filtr pro tu vlnovou délku infračerveného záření, které dioda transformuje v proud. Ostatní složky spektra pak odráží zpět do wolframové vrstvy, ta je pohlcuje a opět emituje, jenže s využitelnou frekvencí.
Výhodou je, že článek funguje pro různé zdroje tepla. Ten nejmenší prototyp zatím na propan nebo butan, ale v podstatě je jedno čím se wolframová struktura bude ohřívat, třeba i koncentrovanou sluneční energií. Pro „dálkové“ kosmické lety se samozřejmě uvažuje s radioaktivním zdrojem a soustava termofotovoltaických článků by tak mohla dodávat potřebnou elektrickou energii po mnoho desítek let. Protože projekt je spolufinancován americkou armádou, lze vytušit, že jeho primárním úkolem je najít dostatečně efektivní, od vnějších podmínek nezávislý, lehký a uživatelsky nenáročný zdroj elektřiny pro napájení přístrojů s malou spotřebou pro vojáky operující tam, kde se nelze připojit do zásuvky. Podle slov Ivana Celanovice, jednoho z členů výzkumného týmu, kdyby se jim podařilo zvýšit hustotu energie, pak by malý TPV článek mohl na jednu náplň "pohánět" smartphone celý týden.

Pramen: MIT 

Zvětšit obrázek	V MIT vyvinuli technologii, kterou lze zhotovit do wolframové destičky miliardy prohlubní v nano-rozměrech. Vhodnou volbou nanostruktury lze dát materiálu nové optické vlastnosti. Zatím se tento princip využíval při vylepšování účinnosti laserů a u světlo emitujících diod. Tentokrát to vědci z MITu využili v kombinaci s fotovoltaickým článkem, kterému wolframová deska dodává záření ve spektru, které dokáže zužitkovat nejlépe. Dlaždice s jamkami se připravuje kombinací litografie a leptání. Nejprve se laserem vytvoří maska s požadovanými otvory a ta se kopíruje do vrstvy wolframu ve vakuové komoře pomocí chemicky reaktivního plazmatu generovaného elektromagnetickým polem.  Na detailu jamky je vidět jak bílé světlo, při němž byla fotografie pořízena, se difrakcí mění na zelené.  (Kredit: MITEI)
Zvětšit obrázek	Základem fotonického krystalu je volframová struktura s válcovitými prohlubněmi, která po rozžhavení vyzařuje světlo ve změněném spektru. Každá jamka působí jako rezonátor. Jde v podstatě o stejný princip, jaký známe z akustických rezonátorů a jeho jednoduché formy – ulity mořského plže přiloženou k uchu. Rozdíl je jen v tom, že místo zvukových vln jde tentokrát o světlo a jeho infračervené spektrum. (Kredit: MITEI)
Zvětšit obrázek	Fotonické krystaly jsou v generátoru dva. Ten vlevo s wolframovou destičkou je zahříván na vysokou teplotu a emituje záření. Ten vpravo, dosedající na fotovoltaickou diodu, je tvořen křemíkem a oxidem křemičitým. Část záření, která na pravou stranu dopadá v nevyhovujícím spektru (fotodioda jej nezpracuje) se odráží zpět směrem k wolframovému rezonátoru. V něm nano-prohlubně přemění část nevhodné délky na na záření v infra spektru a odrazí ho zpět na pravou stranu směrem k fotodiodě. (Kredit: MITEI)
Zvětšit obrázek	Průměr důlků, jejich hloubka a vzájemná vzdálenost rozhoduje o tom, jakou charakteristiku (vlnovou délku) emitované záření bude mít. V MITU testují průměry děr od 0,9 – 1,1 mikrometru o hloubce 1,5 až 2,8 mikrometru. Nejmenší vzdálenost, jakou se jim mezi jednotlivými důlky podařilo dosáhnout je 0,1 mikrometru.  (Kredit: MITEI)
Zvětšit obrázek	Sada mikro-reaktorů různých velikostí vyvinutých v MIT. Trubičky trčící ven slouží k napájení článku palivem (butanem) a k odvodu odpadních produktů. Na těchto obrázcích jsou reaktory bez fotodiod. V kompletní verzi reaktor přeměňuje energii paliva na elektrický proud s účinností okolo 3%. Nezdá se to mnoho, ale tyto generátory dávají třikrát více energie, než lithiová baterie srovnatelné velikosti a hmotnosti. To znamená, že vydrží třikrát déle, aniž by je bylo potřeba „dobíjet“. A když přestanou pracovat, stačí jen vyměnit náplň s palivem, stejným jako se plní zapalovače (butan, propan) (Kredit: Justin Knight, MIT)