Japonské ostrovy se vytvořily na rozhraní tektonických desek. Tam, kde se Pacifická deska podsouvá pod Filipínskou, zvednutá oceánská kůra a sopečná činnost daly vzniknout mnohým subtropickým a tropickým ostrovům a ostrůvkům. Asi tisíc kilometrů přímo na jih od Tokia skupince třiceti z nich, kterou Japonci nazývají souostrovím Ogasawara (a náš "západní" svět z dob osídlení Evropany Boninské ostrovy), s rozlohou 24 km2 vévodí Ostrov Otec – Čiči-džima a o něco menší je Ostrov Matka – Haha-džima s 21 km2. Souostroví bylo nedávno zapsáno do seznamu světového děditství UNESCO jako “Galapágy Orientu” pro svou jedinečnou, v izolaci se vyvíjející faunou a flórou s množstvím endemických druhů.
Málo obydlený ostrov Haha-džima je známý zejména malakologům, tedy odborníkům přes měkkýše (mollusca). Protože ti suchozemští mají problém s rozšafným cestováním, vyvinulo se zde několik endemických druhů, které i v rámci samotného ostrova tvoří oddělené subpopulace, které lze rozlišit nejen podle nepatrných rozdílů, ale zejména geneticky. Na tomto kousku souše vyčnívající z vod oceánu žije i několik endemických druhů hadů a ptáků, jako například medosavka boninská (Apalopteron familiare – krásné foto zde)
Aby mohli posoudit, nakolik jsou vzácné živočišné druhy Haha-džimy ohroženy, zaměřili se biologové z Kjúšú university na stravovací návyky těch nejběžnějších ptačích druhů - kruhoočka japonského (Zosterops japonicus) a bulbulčíka japonského (Ixos amaurotis, také Hypsipetes amaurotis). Zjistili totiž, že si oba rozšířené druhy pěvců celkem rádi pochutnávají na drobných plžích druhu Tornatellides boeningi (viz obrázky zde). Tito v průměru jenom asi 2,5 milimetru velcí šnečci ale připravili pro vědce zajímavý rébus v podobě kříženců subpopulací z různých částí ostrova. Jak a proč takové dálky překonávají? Ukázalo se, že netradičním dopravním prostředkem jsou jejich ptačí predátoři, kteří je nepřenášejí jako černé pasažéry ukryté někde v peří, nýbrž jako potravu v žaludku.
Experimenty odhalily, že asi 15 % sezobnutých plžů cestu trávícím traktem přežije. Bezpochyby i díky tomu, že jsou tak malí a vědci připouštějí, že by právě tato vlastnost mohla být důsledkem evoluční selekce. Větším druhům se při zpracovávání potravy poškodí ulita a jsou stráveni. Vědci ale hodlají zkoumat dál, jestli je velikost, vlastně mrňavost, jedinou obranou. Sežrání přeživší asi sedmina plžů má pro celou populaci jistou výhodu.
Terénní studium zkombinované s laboratorními genetickými testy a výpočty potvrdilo, že v oblastech, kde se vyskytuje nejvíce kruhooček, jsou plži T. Boeningi sice více ohroženi, ale jejich genom je na těchto lokalitách nejvariabilnější. Obohacený o cizince, kteří se vyplazili z ptačího trusu. Malí pěvci tak rozšiřují nejen semena rostlin.
Upřesnění pro čtenáře s dobrou představivostí: k zmíněným 15 procentům se vědci dobrali ne terénním výzkumem, ale v s pomocí odchycených ptáčků obou sledovaných druhů uvězněných v klecích. Kruhoočkům nabídli 119 a bulbulčíkům 55 plžů. Z první obětní skupiny přežilo 14,3 %, z té druhé 16,4 %. Popularizační zprávy uvádějí ještě jednu zajímavost. Citují vedoucího výzkumného týmu Šin-Ičira Wadu: "Jeden z ptákem pozřených plžů krátce po přechodu jeho trávícím traktem porodil mláďata“ (gave birth to juveniles). Pravděpodobně jde o nepřesné vyjádření, protože tento malý suchozemský druh plže asi nebude živorodý. Takže správnější snad bude, že nakladl vajíčka oplozená před svou neplánovanou poutí.
Video s oběma druhy zpěvných ptáků, kterých stravovací návyky japonští biologové zkoumali.
Diskuze:
