Známe je jako švitořící akrobaty proplétající se vysokou rychlostí mezi paneláky. Rorýsi (Apus apus) jsou v ptačí říši jedni z nejlepších letců a právě jimi se nechali inspirovat němečtí technici z Biomimetického inovačního centra, když tvořili nový univerzální design létacího mikrostroje (MAV). Rorýsí tvar křídel by měl přinést jak rychlost, tak možnost plachtění. Hlavní výhrou ale má být možnost rychlého manévrování ve stísněných prostorách. William Thielicke, autor projektu “Swift” (anglicky rorýs), předvedl včera ve Velké Británii účastníkům konference v Glasgow první výsledky testů modelu.
Malých létacích strojů s pevnými křídly je již hodně a vyskytují se v řadě velikostí a tvarů. Jejich výhodou je, že jsou energeticky úsporné. Všechny ale trpí jistou neohrabaností – mají malou manévrovatelnost. Nový dizajn s propracovanou “fyziologií” pohybu odkoukanou od rorýsů, by měl u další generace těchto strojů obě vlastnosti zkloubit – úspornost letu s vysokou ovladatelností ve stísněných prostorách. Předvedení stroje vybaveného kamerou je údajně již v přípravě. Snad to tentokrát již vyjde a nezůstane to dalších pět století jen na papíře, jako tomu bylo v případě jistého Leonarda, jehož model se od toho včerejšího v Glazgowě zase tak moc nelišil.
VIDEO: Zkoušky prototypu opisují stejné křivky
Technici z Harvardu se letos na konferenci svým kolegům pochlubili cvičenými opeřenci. Jejich svěřenci létali přes umělý les s kamerou na hlavě. Podle vedoucího projektu Huai-Ti Lina není holubí filmařina samoúčelná, neboť dává představu, co všechno by musel zvládat personál u řídícího pultu malých létacích strojů, pokud by chtěl řídit stroj schopností poštovního holuba. Podle všeho to je nad naše schopnosti a mnohem pravděpodobnější je, že většinu toho budeme muset nechat na miniaturních autopilotech. I ti se ale od holubů budou muset hodně učit, aby se jinak technicky vynikající stroje nerozplácly hned na první haluzi, která se jim připlete do cesty.
Záběry kamer zaznamenávající pohyby hlavy a pomáhají určit priority, na něž se soustředí ptačí mozek. Presentované výsledky ale spíše budí úsměv - vědci zjistili, že: „ptáci mají tendenci si při letu přes les vybírat tu nejkratší trasu a z lesa vždy vylétají stejným směrem, jako do něj vlétli.“ Poněkud jinak se nám tato samozřejmost začne jevit když vezmeme v úvahu, že vše se děje v rychlostech okolo sta kilometrů v hodině. Při takovém kvaltu již výběr trasy a rozhodnutí kterým shlukům stromů je lépe se vyhnout, protože by se muselo „moc zpomalovat“, a do kterých se zase oplatí vletět a vymanévrovat to, tak to už je frajeřina. Zařízení, které by bylo schopné řídit stroje jako „slepičí“ mozek, aby se stejně rychle rozhodovalo při prodírání se haldou překážek a neomylně se dostávalo na určené místo i po mnoha vynucených změnách kurzu a vše zvládalo tou optimální a nejrychlejší trasou, by jistě našlo uplatnění u vojáků a možná i záchranářů.
Pramen: Experimental Biology Annual Conference in Glasgow, 1. – 2. July, 2011.
Diskuze:
