Zvedáme hlavu k obloze a abychom dohlédli hlouběji do nesmírných vesmírných dálek, konstruujeme obdivuhodné přístroje. Dotkli jsme se 385 tisíc kilometrů vzdáleného Měsíce, vyslali jsme četu automatických sond na povrch Marsu a jednu i na asteroid Itokawa. Mnohem vzdálenější světy ale poznáváme jenom díky informacím, které zprostředkovává elektromagnetické záření. Nejvzdálenějším objektem s nálepkou „made on Earth“, je sonda Voyager 1 ve vzdálenosti asi 17,6 miliardy km od Slunce, což je přibližně 117,5 krát dál, než je od něho Země. Pravděpodobně druhým v pořadí je již nekomunikující 38letá sonda Pioneer 10, která letí opačným směrem než Voyagery a její sesterská Pioneer 11. Koncem roku 2009 byla ve vzdálenosti 99 astronomických jednotek od Země a teď by se odhadem měla pohybovat 15,3 miliardy kilometrům daleko. Třetím je Voyager 2, jenž je nyní necelých 14,3 miliardy km od Slunce daleko, tedy asi 95,7 astronomických jednotek (AU, 1 AU ≈ 150 milionů km). A to je dále, než je dvojnásobek největší vzdálenosti, na kterou se dnes již trpasličí planeta Pluto na své oběžné dráze vzdálí od Slunce. Čtvrtou je sonda Pioneer 11 někde ve vzdálenosti asi 81 AU.
Stránka NASA, na které se v reálném čase zobrazuje aktuální vzdálenost obou Voyagerů.
Na hranici, která neznamená adieu
I když se již od roku 2007 objevují zprávy, že oba Voyagery “v Kristových letech” právě prolétají hranicí Sluneční soustavy a mnozí jim v duchu mávají na rozloučenou před vstupem do mezihvězdného prostoru, skutečnost je trochu komplikovanější. Záleží o konci čeho budeme uvažovat. Daleko za dráhami planet i Pluta se nachází takzvaný Oortův oblak – gigantický prostor, v němž se po různých, gravitačně na Slunce vázaných drahách pohybuje většina zbytků, které na okraji Sluneční soustavy po období jejího vzniku zůstaly hlavně v podobě shluků prachu a ledu - potenciálních kometárních jader. Oblast Oortova oblaku, v níž stále dominuje gravitační působení naší mateřské hvězdy nad vlivem těles mimo naší planetární soustavu, se rozprostírá ve vzdálenosti 5 tisíc až 100 tisíc astronomických jednotek. Tedy nepoměrně dál, než jsou nyní Voyagery. Je to celkem demotivující si uvědomit, že navzdory různým sci-fi scénářům a lidské touze vtištěné do představivosti tuto gravitační hranici Sluneční soustavy lidská posádka pravděpodobně nikdy nedosáhne. A k cizím planetám je mnoho, mnohonásobně dál. Nejbližší planetární soustavu má hvězda Epsilon Eridani promítající se do jižního souhvězdí Eridanus. Je vzdálená „jenom“ 10,5 světelných let, což je v přepočtu více než 664 tisíc astronomických jednotek, tedy 5 675 násobně dál, než je nyní Voyager 1.
Ale vraťme se zpět do naší Sluneční soustavy. Jakou hranicí tedy obě stále „živé“ sondy prolétají? Hranicí heliosféry – oblasti, v níž magnetické pole naší hvězdy a sluneční vítr dominují nad okolními lokálními galaktickými poli a proudy částic z jiných hvězd.
Heliosféra
Kolísavá hodnota intenzity hlavního „celohvězdného“ dipólového magnetického pole Slunce na jeho povrchu, ve fotosféře, dosahuje hodnotu jenom několik Gaussů, tedy stovek mikroTesla. V porovnání s intenzitou magnetického pole na povrchu Země je to přibližně dvoj až desetinásobek. Dynamické jevy ve vodivém slunečním plazmatu způsobují, že například ve slunečních skvrnách se indukují lokální dipólová pole tisícinásobně silnější - okolo 2 500 až 3 500 Gaussů.
V okolí Země, ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky, tedy 150 milionů kilometrů od Slunce, by intenzita slunečního magnetického pole měla dosahovat jenom desetiny miliardtiny Tesla = desetiny nanoTesla. Sondy ale měří hodnotu přibližně 4 – 5 miliardtin Tesla, tedy pole deset krát vyšší. Přispívá k tomu neustálý tok řídkého slunečního plazmatu - sluneční vítr, který v podobě proudů energetických, elektricky nabitých částic, hlavně elektronů, protonů a něco jader helia, vane z povrchu hvězdy do všech směrů rychlostí okolo 400 km/s - hlavní, tzv. pomalá složka a 750 km/s - rychlá složka (podrobněji v druhé části článku Slnečné dolce far niente). I tak je sluneční magnetické pole ve vzdálenosti zemské oběžné dráhy velmi slabé. V těsné blízkosti například magnetické pásky, která přidržuje dveře ledničky, byste naměřili asi milionkrát vyšší hodnotu. 90 AU od Slunce je intenzita jeho magnetického pole necelá desetina nanoTesla (≤10-10 T). Samozřejmě, že i toto nepatrné heliomagnetické pole se v jistém rozsahu mění v závislosti od aktivity Slunce, s níž úzce souvisí i parametry slunečního větru. Díky němu Slunce každou hodinu přichází v průměru o 6,7 miliardy tun materiálu. I když množství unikající hmoty se jeví obrovské, meziplanetární prostor je natolik rozlehlý, že ve vzdálenosti Země je hustota slunečního větru několik částic na krychlový centimetr a asi třicet astronomických jednotek dále (4,5 miliardy km) je to téměř tisíc násobně méně. Z hlediska našich technických možností – asi sto částic na cm3 – meziplanetární prostor Sluneční soustavy ovládá nepředstavitelně kvalitní vakuum.
Přesto všechno sluneční vítr a hlavní dipólové heliomagnetické pole hrají velmi důležitou roli. Na jedné straně představuje proud vysokoenergetických částic riziko pro pozemský život. Jeho vyšší, zejména suchozemské formy se mohly vyvinout a přežít jenom pod ochranou magnetického pole Země, které tvoří neviditelný ochranný štít před přímým zásahem slunečního větru a dráhy nabitých částic odklání. Ale na straně druhé setrvalý tok slunečního plazmatu spolu s magnetickým polem vytvářejí jistou, i když ne zcela nepropustnou bariéru kosmickým paprskům, jež jsou také vysoce energetické, elektricky nabité částice přilétávající z okolního vesmíru směrem k Slunci. Prostor, v němž působení slunečního větru převládá nad „vanutím“ částic z jiných hvězd, se nazývá heliosférou. Má tvar koule se Sluncem v středu a poloměrem asi 90 astronomických jednotek (přibližně 13 – 14 miliard km). Uvnitř heliosféry vane sluneční vítr téměř konstantní nadzvukovou rychlostí okolo 400 km/s. A právě její prudký pokles z nadzvukové hodnoty na podzvukovou - z hodnoty téměř 400 km/s na přibližně 100 – 120 km/s – představuje hranici sférické heliosféry. Tato rázová vlna, nazývaná terminačním rázem (termination shock) představuje vlastně první vážný střet proudů částic slunečního větru s protisměrným tokem mezihvězdné hmoty - nabitých částic i neutrálních atomů, zejména vodíku. Není jednoduché přesně stanovit, kdy sondy prolétaly touto hranicí. Voyageru 1 se to pravděpodobně podařilo koncem roku 2004 a jeho dvojčeti až v roce 2007. Naměřené údaje totiž neodrážejí tak výrazné změny, jaké se očekávaly. Pokles rychlosti a změna jiných parametrů (teplota, intenzita magnetického pole) byly pozvolnější. Nyní se obě sondy pohybují v heliosférické obálce (heliosheath), v oblasti tvaru gigantické kapky „padající“ ve směru pohybu Sluneční soustavy v Galaxii. Zde probíhá věčná bitva mezi armádou slunečních částic a armádou cizích částicových vetřelců. Rychlý postup obou „vojsk“ je zpomalován na obou stranách bitevního pole, v oblastech rázových vln a tak jsou jejich síly víceméně vyrovnané. V heliosférické obálce vznikají různé turbulentní jevy a unikátní měření, která na Zem Voyagery zasílají, kladou mnohé nečekané otázky. Rozdíly v zjištěných hustotách vysoceenergetických částic kosmického záření motivovaly astrofyziky k novým výpočtům a modelům. Odborný časopis The Astrophysical Journal zveřejnil zajímavou práci pětičlenného americko-ruského týmu, který tvrdí, že v čele „kapky“ heliosférické obálky, kde se právě Voyagery nacházejí, magnetické pole Slunce vytváří navzájem oddělené, bublinám podobné oblasti, jakousi magnetickou pěnu. Nejde o žádnou jemnou strukturu, průměr bublin dosahuje až 160 milionů kilometrů a tedy převyšuje průměrnou vzdálenost Země – Slunce (jednu astronomickou jednotku = 150 milionů kilometrů). Sondám tedy trvá celé týdny, než proletí jednou magnetickou bublinou.
Na to, abychom alespoň trochu pochopili, jak se k představě o magnetické pěně astrofyzikové dopracovali, je potřebné si uvědomit, co v meziplanetárním prostoru s hlavním dipólovým magnetickým polem Slunce udělá jeho rotace a magnetohydrodynamický vliv rychle letícího plazmatu slunečního větru. Přišel na to před 53 lety americký astrofyzik Eugene N. Parker a podle něj se i tvar sluneční magnetosféry nazývá Parkerova spirála. Ta stočená plocha na obrázku vpravo představuje vlastně deformovanou plochu magnetického rovníku. Kdybychom přes ní prolétali napříč v kolmém směru a měli kompas, kterého střelka se může volně natáčet ve všech osách, zjistili bychom, že na této ploše se mění její sklon. Zatímco nad plochou se magnetická jehla uklání směrem k jednomu slunečnímu pólu, pod ní se stáčí k tomu druhému. Jedině přímo v oblasti plochy, která má ve skutečnosti tloušťku 10 tisíc kilometrů a která se ve fyzice plazmatu nazývá neutrální proudová vrstva, by střelka ukazovala rovnoběžně s osou slunečního magnetického dipólu.
Pro porovnání: kdybychom Slunce nahradili pevným tělesem s dipólovým magnetickým polem, pak by se plocha Parkerovy spirály narovnala do nedeformované roviny magnetického rovníku a struktura magnetického pole by odpovídala obrázku vlevo – což je situace blízká Zemi.
Když si představíme příční řez Parkerovou spirálou, dostaneme jakousi vlnu. Protože se v heliosférické obálce po přechodu oblastí akustického rázu sluneční vítr zpomaluje, tvar vlny ("nakrabatění" plochy magnetického rovníku) se mění, stlačuje se, vzdálenost mezi jednotlivými maximy respektive minimy klesá. Důsledkem je deformace magnetických siločar, jejichž opačně orientované části se k sobě přibližují natolik, že se místy propojují – dochází k takzvané rekonekci. Doslova se magneticky zkratují. Tím vytvoří samostatné uzavřené magnetické oblasti podobné gigantickým bublinám. Proto struktura magnetického pole v heliosférické obálce připomíná zmíněnou „magnetickou pěnu“. Hezky to obrazem vysvětluje následující video z dílny NASA (Kredit: NASA/Goddard Space Flight Center):
Poznámka: O tajemném úzkém pásu zvýšené hustoty energetických neutrálních atomů, který na hranicích Sluneční soustavy vytváří téměř uzavřený kruh a který v závěru video zmiňuje se blíže dočtete v článku Tajemný pás na hranici Sluneční soustavy je kolébkou rychlých atomů.
Nebude jednoduché zajistit dostatek dat z různých družic, které teorii magnetických bublin na hranici heliosféry potvrdí. Jestli mají autoři a jejich modely pravdu, pak tato struktura magnetických polí přispívá k ochraně Sluneční soustavy před energetickými částicemi kosmických paprsků. Mnohé v bublinách uvíznou a než se jim podaří se ze zajetí vymanit, ztratí část energie a zpomalí.
Za hranicí heliosférické obálky
Pro úplnost je dobré dodat, že na čelní „nárazníkové“ straně heliosférické obálky, ve směru pohybu Sluneční soustavy Galaxií, se tvoří další rázová vlna, takzvaný bow shock, tedy rázový oblouk. Voyagery jím budou prolétat nejdříve za 5-6 let, pravděpodobně však spíše o nějaký ten rok později. Je to zatím jenom teoreticky předpokládaná oblast, v níž proudy mezihvězdné hmoty v kontaktu s částicemi slunečního větru prudce zpomalují z nadzvukové na podzvukovou rychlost. Rychlost slunečního větru je zde již nulová. Je to vlastně analogie zmíněné terminační rázové vlny, kde zpomaluje sluneční vítr. Až za rázovým obloukem sondy poputují v protivětru částic z jiných hvězd, no stále oblastí, kde jsou tělesa naší Sluneční soustavy – Oortovým oblakem. Někdy po roku 2020 s nimi ztratíme spojení, protože nebudou mít pro jeho zajištění dostatek energie. Voyager 1 bude téměř 20 miliard kilometrů daleko od Slunce a Voyager 2 téměř 17 miliard. Než se na svých drahách již jako „mrtvá“, nic neměřící a nic nevysílající malá umělá tělesa přiblíží k cizím hvězdám, uplynou desítky tisíc let... A tak nám pro velká vesmírná dobrodružství v jiných koutech naší galaxie budou muset i nadále stačit trapně nerealistické sci-fi příběhy, ze kterých procitáme do pozemské všednosti. Doufejme, že v ní bude i navzdory různým lidským iracionálním a sebezničujícím vylomeninám stále proč žít. Únik na cizí planety je vskutku v příliš vzdálených hvězdách.
Práci o bublinové struktuře magnetického pole v heliosférické obálce zveřejnil The Astrophysical Journal pod názvem: Kinetic versus Multi-fluid Approach for Interstellar Neutrals in the Heliosphere: Exploration of the Interstellar Magnetic Field Effects.
Je volně dostupná v databáze arxiv.
Zdroj: NASA news
Diskuze:
Mám to tu na oslu rád
Lukáš Píše,2011-07-15 07:41:22
Vždy když čtu skutečně zajímavý článek tady na oslu a kliknu na rozvíjející se diskuzi vždy se skvěle pobavím. Fakt co jsou lidi schopní ze sebe vypotit to je na zlatého bludišťáka a to jsem absolutní vědecký negramot i tak se pobavím dokonce uvažuji o webu kde bych texty ukládal :D ...stálo by to za to. Paní Dagmar Gregorová pevné nervy a více článků.
Jiří Havránek,2011-07-04 12:48:28
na základě předešlého lze uvažovat ne o bublinové struktuře ale spíše o válcové s dvěmi variantami 1) s uzavřenými siločárami 2) se spirálově navíjícími se siločárami obdobně jako u 4. obrázku. První by byly relativně stabilní, druhé rostoucí
-
Jiří Havránek,2011-07-04 11:15:28
zase budu otravovat se strukturou vakua. vysvětlení pomocí bublin považuji za zavádějící, za logičtější považuji turbulentní chování struktury vakua. pro bližší představu odkazuji na chování magnetického pole dvou pohybujících se shodných nábojů v přednáškách MIT, z kterého je patrné 1) existuje něco jako kluzné tření mezi siločarami 2) kluzné tření mezi siločarami má též ekvivalent statiského tření, které vede k faktickému odvalování po siločárách druhého náboje, které mají nižší posuvovou rychlost. Siločáry samozřejmě beru jako popis struktury vakua.
stav diskuze: ČR:SR 1:1
Dagmar Gregorova,2011-07-05 00:57:18
siločára je myšlená čára. Tečna k ní určuje směr intenzity pole (magnetického, elektrického, tíhového...) v daném bodě
V zmysle definice asi nejen mne není jasné, co znamená:
1/ kluzné tření mezi siločarami
2/ po siločárách, které mají nižší posuvovou rychlost
:D
Jiří Havránek,2011-07-05 12:07:58
odkaz na mit je asi klíčový pro pochopení, co myslím. najděte si prosím animaci např na aldebaranu - přednásky mit, Napsal jsem to nešikovně, správně tam měl být podmiňovací spůsob, Správně tedy:dochází k odvalování po těch siločárách druhého náboje, kde by byla nižší posuvová rychlost. Pokud se na animaci zadíváte, najdete zde paralelu se statickým a kluzným třením. Jinak mi prosím tolerujte mou libůstku, že siločára je jedním z popisů stavu struktury vakua. Výše uvedené teze považuji za dost důležité.
Ano, je mnoho lidi,
Josef Straka,2011-06-30 17:36:05
kteri dokazou s prehledem vsechna cizi tvrzeni vyvratit a vsude byli trikrat. Pro zacatek si ozrejmete rozdil mezi hypotezou a teorii.
Chovani systemu zavisi zpravidla
Josef Straka,2011-06-30 13:56:50
ne na silach absolutnich, ale na silach relativnich. Tak bych se te "sile" slunecniho vetru tolik nedivil. Ostatne, stvorte teorii lepsi. Neprijdete si s tim hasisovym "peace" trochu smesny ?
Miroslav Novak,2011-06-30 15:07:28
A bude tato velmi jednoducha teoria zverejnena na tychto strankach? Alebo mi bude povedane, ze medved na 4 = maco?
Beriem Vasu vyzvu ako hodenu rukavicu, pokusim sa vytvorit clanok na urovni omalovanky a poslem redakcii. A ked neuspejem, hodim to tu do diskusie.
So sudruzskym pozdravom: "Bud v praci v sest".
Ale nie, radsej to moje
peace ... miro novak
p.s. Este som nemal potrebu uzivat hasis
Dagmar Gregorova,2011-06-30 15:46:05
Vážený pán Novak,
veľmi Vás prosím, aby ste sa, než začnete tvoriť vlastné "logické a absolútne správne teórie" a posielať ich redakciám, aspoň tri-štyri roky venovali štúdiu fyzikálnych oborov s témou súvisiacich. Treba začať nejakým základom - napríklad Feynmanovými prednáškami (môžem poslať, ale len v angl. verzii)...
Netušíte, v čom všetkom sa mýlite.
V súvislosti s Vašim prvým diskusným príspevkom: Aj keby Zem nemala magnetické pole, ale iba atmosféru s vrchnou ionosférou, tak by k výraznej interakcii slnečného vetra a atmosféry dochádzalo. Tak je to napríklad v prípade Venuše. Nemá planetárne magnetické pole, ale mohutnú atmosféru, ktorá na slnečný vietor reaguje. Túto predchádzajúcu vetu si prečítajte dvakrát, pretože súvisí s jednou Vašou už "vymyslenou" teóriou, ktorá nakoniec popiera vaše vlastné terajšie tvrdenie, že?
Je SUPER, že sa nad vecami okolo seba kriticky zamýšľate, ale robte to s pokorou k overeným poznatkom a na ich základe.
Keď idete niečo uvariť, musíte vedieť, aké ingrediencie potrebujete a ako ich použiť. Podobne je to aj vo vede. Tými ingredienciami sú naštudované poznatky a postupom (kuchtením) schopnosť ich správne použiť. To druhé Vám možno nechýba... len netušíte, čo všetko na pravdepodobnú teóriu potrebujete.
Insitným umením sa môžete presláviť, insitnou vedou strápniť. A verte, že nie je mojou snahou sa Vás dotknúť, ale motivovať Vás k ďalšiemu štúdiu...
A k prečítaniu si originálneho článku - odkaz je nad druhým videom. Samozrejme, že "penová" teória môže byť chybná. Ale hoci by ma tiež zaujímalo, ako autori pracujú s časovými zmenami súvisiacimi so slnečnou aktivitou a aká je predpokladaná stabilita "penovej" štruktúry, odsúdiť ju ako nezmysel, tak to je silná káva. Výsledky modelu, keď si pozriete obrázky v originálnom článku sú celkom "koherentné" s predpokladmi. Napríklad aj s nárastom magnetického poľa v čele heliosférickej obálky, ktorou Voyagere prelietajú.
P.S.: Vy ste naozaj presvedčený, že budete prezidentom? Slovenskej republiky? Nevoláte sa náhodou aj Járay? :D
Miroslav Novak,2011-06-30 17:25:38
Skoda, pani Gregorova, podla Vasej reakcie by som si vas dovolil zaradit do skupiny ludi, ktori z duse nenavidia serial dr. House.
Vysvetlim Vam, preco mi v tomto stadiu este nie je treba sa zapodievat Feynmanovými prednáškami.
Teraz k veci (mnohe plodne vztahy zacinaju po uvodnom konflikte):
Ja tvrdim, ze ziadne bubliny neexistuju, pretoze:
1. ziadne podobne javy nikde inde v prirode ci kozme nepozorujeme, maximalne tak pena na pive, ale ta je evidentne ako produkt cinnosti CO2 (skodlivym podla IPCC)
2. "opticky" klam peny je len dosledkom nespravneho pohladu na deje, ktore su pozorovane.
Tu Vam predkladam teoriu, ktora k svojmu pochopeniu nepotrebuje vytvarat ziadne nove javy a postaci si so stredoskolskym vzdelanim.
K jej pochopeniu zopakujem niektore skutocnosti, s ktorymi povodna "penova" teoria asi nerata.
3. Heliosfera ako povrch gule nie je v konstantnej vzdialenosti od Slnka, pretoze je to rozhranie medzi ucinkami slnecneho vetra a kozmickeho ziarenia,
K tvrdeniu v bode 3 ma vedu tieto skutocnosti:
4. Intenzita slnecneho vetra nie je konstantna,
5. Intenzita kozmickeho ziarenia nie je konstatna
K bodom 4 a 5 si trufam tvrdit, ze ich homogenita intenzity sa blizia nule a to co z hladiska casoveho, tak aj z hladiska priestoroveho
Vysledkom toho je, ze heliosfera nepripomina gulu, ale skor:
6. golfovu lopticku s clenitym povrchom,
7. priestorovo zdeformovanu,
8. a z hladiska casoveho pulzujucu (dychajucu), pretoze raz ma navrch slnecny vietor, raz kozmicke ziarenie (vecny wrestling)
Takto sa nam ma javit heliosfera, ked sa na nu pozerame zvonku. Pochybujem, ze v predoslych bodoch 3-8 sa najde niekto, kto to argumentacne spochybní
Ked ale sedime na sonde, ktora prave prelietava cez takto cviciace rozhranie medzi nadvladou slnecneho vetra a kozmickeho ziarenia, tak to trochu pripomina expediciu Cecha Frantiska Nemce na Severní pol.
"Prekroceni 72. rovnobezky. Mlha. Bloudime. Opetovne prekroceni 72. rovnobezky."
V nasom pripade sonda leti a leti:
9. a narazi na rozhranie heliosfery,
10. zaznamena zvysene udaje v bezprostrednej blizkosti sondy, vo vzdialenejsich miestach vsak ine (ako na povrchu spominanej golfovej lopticky)
11. lenze heliosfera cvici a dochadza k tomu, ze heliosfera sa rozpinanim dostane opat pred sondu, ktora opat zaznamenava udaje ako v bode 10.
12. Takto sa to bude opakovat, nez sonda opusti oblast, v ktorom sa helisfera rozpina a scvrkava.
Nic viac, nic menej. Nie je treba vymyslat ziadnu penu. Vypadá to jako pěna, chová se to jako pěna, ale pěna to není, princi.
Prosim vas vsetkych, viem ze som len nadseny amater a popisal som vam skutocne len jednoduchu teoriu, predkladajte preto len argumenty k veci.
Ideologie, nabozenske presvedcenia, dogmy, vieru v neprekonatelnost mudra NASA si nechajte stranou.
Vopred dakujem
peace ... miro novak
Dagmar Gregorova,2011-06-30 17:50:01
Vazený pán Novak,
vy predsa viete, že to čo píšete ste vôbec nevymysleli a máte to z informácií od vedcov, ktorým občas veríte a občas nie. To, že temninačná zóna nemá dokonalý tvar guľoplochy sa dávno vie a sama som o tom pre SME písala - a to už v januári 2008. Dovolím si citovať z vlastného článku (http://veda.sme.sk/c/3659701/voyager-1-a-2-na-hraniciach-slnecnej-sustavy.html):
"Voyager 1 cez rázovú vlnu preletel len raz už v decembri 2004. Voyager 2 ňou v auguste uplynulého roka v priebehu niekoľkých dní prechádzal minimálne päťkrát. Vlastne vďaka jej pohybom to bolo naopak - cez sondu sa doslova vlnila tam a späť. Poskytla stále funkčnému plazmovému detektoru priestor na analýzu rýchlosti, hustoty a teploty slnečného vetra v tejto šokovej zóne. Prekvapením však bola vzdialenosť tohto stretnutia, ktoré nastalo o vyše poldruha miliardy kilometrov bližšie k Slnku v porovnaní s Voyagerom 1, ktorý pred troma rokmi preletel vlnou v opačnom smere. Záver odborníkov znie: terminačná zóna nemá predpokladaný symetrický tvar bubliny, pretože ju deformujú lokálne magnetické polia."
Lenže to vedia aj autori "penovej" teórie... na to môžete vziať jed. To totiž vie každý, kto sa venuje magnetosféram hviezd!
Lenže Voyagere sú už za hranicou terminačnej zóny... a o to "go"!!! Zdá sa, že ste na ceste len tak medzi večerou a raňajkami vytvoriť GUT - teda veľkú jednotnú teóriu takmer všetkého! Začali ste tým, že ste si privlastnili objav Ameriky. Po vyše 500 rokoch!
Heliosféra po hranicu prvej rázovej (terminačnej) vlny ale plus/mínus guľová je, tých spomínaných poldruha miliardy km rozdielu medzi Voyagerom 1 a 2 je zmena v ČASE. Keby obe sondy boli v rovnakej vzdialenosti, tak by pri ich prelete terminačnou zónou tak veľký priestorový rozdiel nenastal, pretože by ňou prelietali približne v rovnakom čase. Neviem, či je jasné, čo chcem naznačiť. Samozrejme, že dynamická magnetosféra nemôže mať úplne stabilnú šokovú hranicu, ktorá má dokonalý geometrický tvar. Ale to fakt nie je na žiadne HEURÉKA!
Karel Š,2011-06-30 19:40:59
"1. ziadne podobne javy nikde inde v prirode ci kozme nepozorujeme"
Pane Novaku, a kdy jste se naposledy podival na slunce?
Slunecni protuberance, skvrny, granulace, erupce, to vše není nic jiného než nejrůznějším způsobem zamotané smyčky a bubliny magnetického pole udržované pohybem nabitých částic podél siločar.
To že VY nic takového nepozorujete, je podle mého názoru VÁŠ problém, ne problém vědců kteři pozorují vesmír a o problematice něco vědí.
Miroslav Novak,2011-06-30 20:31:19
Vazena pani Gregorova, zda si mi od Vas nefer, aby ste mi vkladala do ust slova, ktore som zjavne nepovedal. Jasne som uviedol moj prispevok tymto textom: "K jej pochopeniu zopakujem niektore skutocnosti, s ktorymi povodna "penova" teoria asi nerata."
Kazdy jasne odvodi zo slova SKUTOCNOST, ze som nehlasal nic o mojom objave. Zopakoval som len skutocnosti. Ak je to Vasa metoda diskusie, prosim, ja sa Vam mozem maximalne podakovat, len na damu sa to neslusi.
Ako som uz uviedol v minulom vstupe, mnohe plodne vztahy zacinaju po uvodnom konflikte. Uz vtedy som vsak citil, ze pouzivate lacne praktiky, preto som urobil velmi dobre, ze druhu cast som si nechal na neskor, pretoze ste zjavne schopna ma obvinit, ze som nebodaj vymyslel aj rychlost zvuku.
Vo svojom clanku pisete, ze castice slnecneho vetra spomaluju z rychlosti 400 km/s na okolo 120 km/s. Podla Vas:
1. tieto castice spomalia na nulu?
2. alebo budu odklonene zo svojej povodnej drahy smerom od Slnka?
3. kde skoncia svoju put?
4. po akej trase budu pokracovat?
Dakujem vopred za Vase odpovede, budu napomocne pre New View o magnetickom poli v oblasti heliosferickej obalky
peace ... miro novak
p.s. pre pana Karla Š, zaiste Vam v navale inych povinnosti ušlo, že som spomenul penu na pive, ktora ma vzhladom na gravitacne sily naozaj daleko blizsie k Vami spominanemu Slnku, nez k heliosferickemu priestoru, kde sa o nejakej gravitacii da hovorit ozaj len omylom. Sice uvadzate vela prikladov, ale ziadna nema podobnost s diskutovanou penou. Tak skuste dalsi priklad.
Dagmar Gregorova,2011-06-30 21:57:44
Vážený pán Novak, najskôr tvrdíte, že na všetko stačíte s logikou a s polozabudnutými poznatkami zo strednej školy, a potom kladiete otázky, na ktoré by ste pri trocha snahy našli pri samoštúdiu odpovede... snáď nečakáte, že Vám v diskusii postupne niekto bude všetko vysvetľovať a ešte budete na neho prskať, hoci Vám radí dobre :D
Takže:
- 1. tieto castice spomalia na nulu?
Zväčša áno. Naštudujte si pojem "heliopause"
- 2. alebo budu odklonene zo svojej povodnej drahy smerom od Slnka?
Zväčša áno.
- 3. kde skoncia svoju put?
Neskončia, budú kamsi putovať neustále, kým ich gravitačne niečo nezachytí, prípadne sa nepremenia v anihilácii s antihmotou na energiu, prípadne spŕšku iných častíc...
- 4. po akej trase budu pokracovat?
Zväčša budú odklonené do takmer opačného smeru, samozrejme nie presne späť k Slnku (ale v ojedinelých prípadoch sa aj to môže udiať), ale budú vanúť s veľkou časťou galaktických častíc okolo heliosféry. Jednoducho ju obtečú (zaujímavejšie je možno zmeniť pohľad - referenčnú sústavu a povedať, že heliosféra nimi preletí). Naštudujte si pojem "heliotail"... alebo si na mierne sklonenú rovnú plochu pustite stredne silný prúd vody z kohútiku...
Nezabudnite, že to, čo "zvonka" - z oblasti okolitej Galaxie prichádza, nie sú len kozmické lúče (relativistické vysokoenergetické subjadrové častice), ale aj prúdy v postate chladnej a pomalej hmoty - najmä atómov vodíku, protónov...
Naša Slnečná sústava sa pohybuje Galaxiou rýchlosťou asi 22O km/s a galaktické extrasolárne častice majú rôzne relatívne rýchlosti, pretože pochádzajú z rôznych zdrojov.
Karel Š,2011-07-01 00:32:05
Pane Novak, vidim ze povazujete penu na vasem pive za velmi dulezitou. Asi bude nejlepe kdyz budete nadale pokracovat v jejim studiu a vesmir nechate astronomum.
nostalgia...
Roman Rodak,2011-07-01 08:35:24
Pan Novak, bubliny a magneticka pena mi pripomenuli Zephyra. Myslite ze si nas obcas pride aspon precitat?
Miroslav Novak,2011-07-01 10:12:54
Dobry den, pani Gregorova, dakujem Vam za Vase odpovede a ospravedlnujem sa Vam za takuto formu komunikacie, pretoze ste to bola prave Vy, ktora si to svojim pristupom vynutila. Preco? Pretoze keby som povedal ja uz dopredu, ze sa castice svetelneho vetra zvacsa zastavia na nulu, tak by ste ma opat bombardovala, ze to tak celkom nie je (aj ked by som pouzil presne tu istu formulaciu ZVACSA) a pripojili by sa k Vam vtipalkovia, ktori uz ale nevedia rozlisit, ze som zjavne poukazal na vyrazny rozdiel medzi magnetickou penou, penou na pive a "penou" na Slnku. Na nich ste ma upozornovala, s nima problem nemam. Ani s Vami, A dufam ze ani vy so mnou.
Najdolezitejsia bola odpoved, ze tieto castice obtecu heliosferu. A to postupnym znizovanim rychlosti ako dosledok vzajomnej reakcie s protipohybujucou sa hmotou (kozmicke ziarenie a chladnou hmotou), ale najma zmenou jej trajektorie do protismerneho pohybu. Pravdepodobnost, ze sa castica slnecneho vetra zastavi na nulu je nulova, pretoze by castica musela stat v prostredi, kde od "chrbta" ju tlacia kolegyne, a spredu sa vali spominana masa. Trvaly stav preto nemoze nastat.
Z toho vyplyva, ze na tomto rozhrani nieje vobec ziadny kludny priestor, aby sa tu vytvarala nejaka pena, pretoze vsetka masa je strhavana do obtekajucej vrstvy okolo heliosfery. Ani z ciste logickeho pohladu nie je ziadny dovod, aby nasa heliosfera vytvarala pred sebou nieco tak nekonzistentne, vytrhnute z reality. Cely tento mišung na rozhrani sa sice tvari ako pena, ale pena to nie je. Je to len pasmo obtekajucej hmoty, ktora vzhladom na svoje energeticke pomery (riedkost) dosahuje viac AU.
To je moj nazor, ktory bude, dufam v najbilizsich 5-6 rokov potvrdeny preletom sond cez toto pasmo a posle do historie aj vyraz bow shock.
Prajem pekny den.
peace ... miro novak
Nezda sa mi...
Miroslav Novak,2011-06-30 10:30:47
Sonda prelietava cez urcitu oblast a zaznamenava urcite hodnoty. Tieto hodnoty maju zvlastne priebehy. Fascinuje ma, ze sa vedci zaoberaju vyhodnocovanim dat zo statickeho pohladu, nedokazu pochopit tuto anomaliu, tak si vymyslia hypotezu tak komplikovanu, nikde inde obdobne pozorovatelnu, ze je to az divne. Naozaj nie je dovod, aby inde v prirode, ci v kozme nemohol existovat obdobny jav. Tato hypoteza bude opantavat vedecke prace dovtedy, nez budu vyslane do predmetneho priestoru viacere sondy, ktore budu sledovat boj slnecneho vetra a kozmickeho ziarenia viacrozmerne a najma s casovym rozmerom a dospeju k tomu, ze hypoteza bublin - peny je skutocny nezmysel. A zistia, ze pri vzniku tejto hypotezy sa akosi zabudlo na to, ze tie data boli vyhodnocovane ako staticke s vaznym ignorovanim dynamickych javov.
Ale preco by sme mali javy vysvetlovat jednoducho, ked sa necha rozblaznit fantazia a vymysli sa nieco, co nema ani hlavu, ani patu.
Vo vzdialenosti jednej astronomickej jednotky nie je slnecny vietor schopny urobit nic s nasou atmosferou, ale x AU na urovni heliosfery je to uz extraborec schopny vsetkeho, dokonca aj bublin. Vie prava ruka, co robi lava?
peace ... miro novak
p.s. je tu moznost nastavenia, aby mi prisiel mail, ze pribudol novy prispevok? V nastaveniach mi nezobrazuje nic ani pod MAC OS X, ani pod Windows, ano Safari, ani IE.
Dakujem vopred.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
