Zvětšit obrázek

Mefistofelova hlístice. Kredit: Gaetan Borgonie/University of Ghent.

Jak hluboko v zemi mohou žít živočichové? Pokud za živočichy považujeme příslušníky linie Metazoa, tak v této disciplíně prý právě padl nový rekord. Zní to neuvěřitelně, ale v pekelných hlubinách Země, kde ještě donedávna vědci čekali jenom extrémistické bakterie nebo jednotlivé buňky, žijí hlístice a podle všeho jim to tam docela svědčí.

Zvětšit obrázek

Tullis Onstott v podzemí Arktidy. Kredit: Tullis Onstott, Princeton University.

Nové číslo Nature přináší objev Belgičana Gaetana Borgonieho z Ghent University, Američana Tullise Onstotta z Princetonu a jejich spolupracovníků, kteří při průzkumu napínavého podzemí jihoafrických dolů vytáhli několik pozoruhodných hlístic. Na několika místech nalezli hlístice v hloubkách 0,9 km, 1,3 m a také 3,6 km pod povrchem v dole Tau Tona, což je právě nový rekord nejen hlístic, ale celé živočišné říše. Dotyčným rekordmanem je zatím neznámá hlístice ze skupiny monhysteridů. Pozornost médií ale přitáhla zejména hlístice přezdívaná pekelný červík a prozíravě pojmenovaná Halicephalobus mephisto po slavném démonovi z legendy o Faustovi, což je samozřejmě chvályhodný trik, jak navnadit novináře. Inspirací prý byl jeden z mnoha výkladů Mefistofelova jména, jako opak Lucifera, čili „ten, kdo nemá rád světlo“. Autoři dokonce původně chtěli svůj článek v Nature pojmenovat „Pekelní červi“, ale redakce se bohužel předvedla jako banda zbabělců a nedovolila jim to.

Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
Gaetan Borgonie odebírá vzorky v jihoafrickém dole. Kredit: Gaetan Borgonie.	Tullis Onstott na lovu hlístic. Kredit: Tullis Onstott, Princeton University.

Zvětšit obrázek

Výzkum v podzemí chce celého člověka. Kredit: Tullis Onstott, Princeton University.

Mefistofelovy hlístice žijí v podzemí jihoafrického zlatého dolu Beatrix, zhruba 240 km jihozápadně od Johannesburgu, kde je vylovili v hloubce kolem 1,3 km, v prostředí o teplotě přibližně 37 stupňů Celsia. V porovnání s jinými hlísticemi jsou tím pádem velice slušně odolné vůči vyšším teplotám. Měří kolem 0,5 milimetru, rozmnožují se nepohlavně a v teplé vodě jihoafrických hlubin spásají slizké bakteriální povlaky.

Zvětšit obrázek

Halicephalobus mephisto v detailech. Kredit: Borgonie et al. 2011.

Borgonie, Onstott a spol. si dali velmi záležet, aby vyloučili trapný omyl kvůli kontaminaci odebraných vzorků materiálem z vrstev blíž k povrchu, což při podobných výzkumech vždy nad vědci visí jako Damoklův meč. Proto pečlivě testovali vodu, v níž dotyčné hlístice žijí. Ukázalo se, že je v ní velice málo kyslíku, ani ne jedno procento hladiny kyslíku obvyklé v oceánu. Původ z hlubin potvrzoval i obsah síry a další látek, stejně jako výsledky datování uhlíkem C14, podle nichž byla voda s hlísticemi izolovaná od povrchové vody minimálně 3 až 12 tisíc let.

Pokud jde o původ pekelných červíků, není to pravděpodobně nic světoborného. Jsou blízce příbuzné povrchovým hlísticím a jejich předci se zřejmě dostali do hlubin s protékající vodou. Hlístice rodu Halicephalobus obvykle žijí pohodlný život saprofytů, ale občas vlezou do koní nebo i lidí, s často fatálními důsledky. Jsou známé případy pacientů, kteří se nakazili těmito červíky při práci na farmě, například po zranění čepelemi stroje pro rozstřikování hnoje a pak ošklivě zemřeli na akutní parazitární zánět mozku. Geologové i horníci by si každopádně měli dávat pozor, protože teplota prostředí vyhovující hlístici Halicephalobus mephisto se jako na potvoru velice blíží teplotě lidského těla a lze vcelku rozumně předpokládat, že by se jim u nás mohlo docela líbit. Prozatím jsou ale velmi nadšeni především exobiologové, pro které znamená výskyt mnohobuněčných organismů v takových hloubkách rozšíření prostoru pro hledání mimozemského života.

Prameny:

Nature 474: 79-82, Wikipedia (Halicephalobus mephisto).