Zakladatel moderní anesteziologie J. J. Bonita před půl stoletím prohlásil „Jak je alarmující, že v době fantastických technických objevů trpí tolik lidí od bolesti a nedostává se jim patřičné pomoci“. Z neutěšeného stavu vinil výzkum a slabé vědomosti vědátorů. Jeho slova se často citují na konferencích a v podstatě se tím uznává, že tristní stav panuje dodnes. Vinu na tom nemají jen vědci, ale též fakt, že bolest z našeho života dost dobře vyřadit nejde. Jde totiž evolucí vypiplaný systém, bez něhož se neobejdeme. Varuje nás před poškozením těla. Když ale bolest z nějakého důvodu neustupuje a trvá déle než čtvrt roku, považujeme jí za chronickou a klasifikujeme jako nemoc. Většinou pak jde ruku v ruce s doprovodnými depresemi a protože ty jsou také nemocí, máme tu najednou začarovaný kruh, z něhož je obtížné vybřednout. Bolest je totiž záležitostí jak centrálního, tak periferního nervového systému. Prostředníkem mezi periferií a vyššími mozkovými centry je mícha a mozkový kmen. Zprostředkovateli přenosu jsou molekuly přenašečů vzruchů - neurotransmitery. Přenos bolesti je v podstatě chemický děj, v němž hlavní slovo mají serotonin a noradrenalin. Nemělo by nás překvapit, že ty samé molekuly (přenašeči) hrají klíčovou roli také v depresích. Proto je vychytávání serotoninu a noradrenalinu základem současného přístupu farmakologické léčby jak chronické bolesti, tak depresí.
Léčba chronické bolesti je obtížná a zasahuje do celé řady klinických disciplin. Podle WHO se má začít léčit nejprve nesteroidními analgetiky, pak slabými opioidy a pokud není jiné východisko, opiáty (anodyna). Toto schema by se ale již brzo mělo rozrůst o aplikaci malých peptidových molekul. Výzkumníci z Indiana University v květnovém čísle Nature Medicine referují o peptidu, který dráhu chronické bolesti dokáže zkratovat a přitom - na rozdíl od současných způsobů léčby bolesti - ani nevykazuje škodlivé vedlejší účinky. Těmi u WHO zmiňované „klasiky“ většinou bývají poruchy motorické koordinace, ztráta paměti, případně obojí i s přívažkem depresí navíc. O rozsahu práce, která vedla k objevu malé molekuly, svědčí, že se na ní podílelo více jak padesát vědců. I když jména většiny z nich znějí asijsky, jedná se výhradně o spolupráci deseti amerických institucí. Zatím jde o výsledky získané na modelových zvířatech (potkanech), podstata přenosu bolesti je ale u všech savců stejná a proto aplikovat poznatky na lidské pacienty by neměl být problém.
Na objeveném peptidu s pracovním názvem CBD3 je něco velmi zvláštního. Zmírňuje přenos signálu bolesti, ale na rozdíl od jiných používaných „utěšovatelů“ nezasahuje do přenosu signálu přímo, ale činí tak prostřednictvím zmírnění prostupnosti kanálků v membráně, kterými do nitra buňky procházejí vápenaté ionty. Teoreticky by nám to mohlo být jedno, jak drasticky tento děj, který je základem šíření signálu bolesti, probíhá, hlavně když k šíření vzruchu nedojde a zbaví nás to soužení. Tak tomu ale není. Při totálním zabránění průniku vápenatých iontů přes membránu by sice nebylo bolesti, ale nebyla by ani regulace srdečního rytmu a dalších životně důležitých funkcí v dalších orgánech. Proto se musí se silnými léky proti bolesti zacházet opatrně, mají celou řadu nežádoucích účinků.
Nový peptid má být také účinný a přitom bezpečnější, než opiáty nebo látky odvozené od jedu mořského plže homolice, což jsou asi dva z největších trumfů, které v boji s chronickými bolestmi máme v současné době k dispozici. Případná možnost jejich náhrady je dobrou zprávou, protože jak opiáty, tak léky na principu homolicových conotoxinů pacientům komplikují život dýchacími potížemi, srdečními nepravidelnostmi, pomateností a mnoha dalšími radostmi mezi něž patří i úporné zácpy provázené intoxikací organismu.
Jak peptid působí
Cesta bolesti vede přes neurony s takzvanými nociceptory, jež se vyznačují velkým množstvím vápníkových kanálků v membráně. Hlavním hráčem v šíření signálů spojených s úpornými bolestmi je neuronový protein CRMP-2 (collapsin response mediator protein 2). Je svázán s kanálky, přes něž vápník prochází a plní v membráně funkci jakéhosi „dálkového ovládání“, kterým lze nastavit citlivost přenosu signálu bolesti. Objevená molekula - peptid CBD3, je jen malou částí proteinového řetězce CRMP-2 navázaného na membránový kanálek. Velikostně je to tintítko, ale významem Goliáš, na němž závisí modulace přenosu signálu. Malé molekuly představují celou řadu výhod. Jsou stabilnější a je snazší je vyrobit synteticky. Po aplikaci se snadno a rychle dostanou na místa, kde je potřebujeme mít. Těžko říci, která z těchto předností je tou významnější. Nejdůležitější jsou vždy výsledky testů a ty prokázaly, že molekulami CBD3 lze "vzrušivost" neuronů účinně tlumit. Dokážou účinně zvyšovat práh, při němž se začne signál z míchy do mozku předávat. Je to nadějná cesta, jak jemně, bez vedlejších účinků utlumit signály způsobující akutní i chronickou bolest. Pokusy byly prakticky až do zveřejnění výsledků drženy v tajnosti. Panovaly obavy před zákrokem militantních ochránců práv zvířat. Pokusy se totiž neobešly bez testů, z nichž jeden se nazývá „formalínový“. Při něm se 2,5% roztok této dráždivé látky píchá zvířatům do tlapek a pak se pozorují, jak na nožky došlapují a jak moc jim tlapky otékají a zda aplikace zkoumané látky (peptidu) „zabírá“. Druhý z uplatněných testů sledoval, jak intenzivně si zvířata mnula tlapkami oči poté, co jim do nich nastříkali kapsaicin. Je zřejmě zbytečné dodávat, že jde o látku z čili papriček. Zda podávání peptidu nevhodně neovlivňuje funkci mozku vědci testovali již šetrněji - pomocí otáčejících se tyčí, na něž zvířata vysazovali a pak sledovali, při jakých rychlostech začnou padat.
Podle anestesiologů vyzněly provedené testy nadějně a malá molekula má všechny předpoklady, aby se pod líbivějším názvem, než je stávající „cébédé3“, stala pro farmaceuty komerčně zajímavým produktem. Mělo by jít o nový preparát, který by usnadňoval cestu slzavým údolím, aniž by z nás přitom dělal přiblblíky s maniodepresivními sklony, neschopné se normálně vyprázdnit.
Prameny: Indiana University School of Medicine, Nature Medicine online June 5, 2011
Umrtvení bez "zdřevěnění"
Autor: Ota Beran (22.05.2008)
Diskuze:
