Zvětšit obrázek

Paní „Plesová“ z rodu Australopithecus africanus, trvalým pobytem jeskyně Sterkfontein, Jižní Afrika. (Kredit: José Braga, Transvaal Museum, Wikimedia Commons)

Australopitékové žili na jihu Afriky na přelomu třetihor a čtvrtohor, tedy v době asi před 2 až 4 miliony let. Rod vymřelých lidoopů, přezdívaný „jižní opice“, mnozí považují za jednu z linií vedoucí k člověku. Šlo již o tvory vzpřímené, vysoké asi 120 centimetrů  s hmotností 35 kg. Vzhledově byli spíše opicí na úrovni osmiletého dítěte, čemuž odpovídala jen asi půllitrová  mozkovna.

Na pozůstatky těchto předků si posvítil tým paleontologů, kteří se nechali inspirovat nedávnými úspěchy na poli chemických analýz na mladších kosterních nálezech. Izotopového složení potravy toho na nás totiž hodně prozradí i dlouho po naší smrti. Rozbor zubů muže z ledovce Ötziho například ukázal, kudy vedla jeho životní pouť před třemi tisíci třemi sty lety. Zabudované atomy alkalických kovů v kostech muže z doby měděné ukázaly, že převážnou část života prožil v lokalitě asi šedesát kilometrů jihovýchodně od místa, kde jeho životní pouť tragicky skončila. Také vyšlo najevo, že se narodil jinde. Pocházel z jihotyrolského údolí Eisack, nejspíše z vesnice Feldthurns a dále na sever, do oblasti Vinschgau, kde jej zavraždili se přestěhoval až později.

Julia Lee-Thorpová, profesorka, University of Oxford

Podobně jako jsou typické odchylky v izotopovém složení alpských údolí, svou stopu v rostoucích zubech a kostech zanechává strava z různých lokalit afrických plání. Také tamní rozdíly v zastoupení mírně odlišných atomů vypovídají o cestovatelských choutkách a zvyklostech našich příbuzných o tři nuly starších, než byl Ötzi.

Chemická analýza ostatků australopitéků ukázala na stáří v rozmezí zhruba 1,8 až 2,2 milionů let. Zuby samic vykazují příměs minerálů ze vzdálených regionů, což svědčí o tom, že byly mnohem většími „turistkami“ než samci. Ti podle izotopů rodnou hroudu prakticky neopouštěli. Tvrdí to archeoložka Julia Lee-Thorpová, která věrna tradici svých předků, se statečně zatoulala z Británie do Jižní Afriky. Podrobnosti z výsledků její cesty přináší nejnovější číslo prestižního časopisu Nature.

Zvětšit obrázek

Izotopové vyšetření paní „Plesové“ svědčí o tom, že stejně jako její vrstevnice odešla z domu. Zda šla za lepším nebo do horšího, zatím určit neumíme. (Kredit: José Braga, Transvaal Museum, Wikimedia Commons)

Utváření svazků v prastaré s námi spřízněné lidoopí linii bylo dosud jen v poloze spekulací. Chemie po milionech let odhalila, že se australopitékové chovali do značné míry jako samice šimpanzů. Ty také při dovršení pohlavní dospělosti opouštějí své sociální skupiny, aby si hledaly štěstí jinde.
Odvozovat něco z chování nás moderních lidí by ale byla pošetilost, jsme až příliš ovlivněni relativně nedávnými kulturními zvyklostmi, jakými jsou manželství a vlastnictví. Mnohem relevantnější jsou tedy výsledky rozvíjejícího se oboru forenzní stomatologie. U afrických zkamenělin jde konkrétně o  zjišťování hladin dvou izotopů stroncia, ve zkamenělé kostní tkáni a o porovnání tohoto složení s jejich přirozeným výskytem v půdě. Do organismu se totiž tyto látky mohou dostávat jen s rostlinnou stravou a vodou. A protože se v době konce druhohor do Afriky žádná zelenina, ani ta levná španělská nedovážela, lze i ve zbytcích zubů po milionech let přesně zjistit kde kdo delší dobu žil.

Z výsledků Lee-Thorpové vyplynul zajímavý poznatek, pra-Afričané měli v zubech do doby osmi let v některých případech jiné izotopové složení, než jaké by odpovídalo půdě, kde žili a kde také zemřeli. Nejde o jednotlivost ale o jedenáct příslušníků Australopitéka Paranthropus robustus z jeskyně Swartkrans a k tomu ještě osm jedinců Australopithecus africanus jejichž poslední adresa byla jeskyně Sterkfontein. Obě lokality jsou pouhých 50 km severozápadně od Johanesburgu. Izotopové zastoupení prvků v podloží a zubech dovolilo sestavit jakousi turistickou mapu z níž vyplynulo, že pradávné prababičky byly jednoznačně většími cestovatelkami, než jejich mužští rodinní příslušníci. Žen se přestěhovalo jinam celá polovina zatímco opačného pohlaví jen asi 10 %. Je nepravděpodobné, že unášení žen tlupami bylo hodně rozšířenou a běžnou praxí a tak lze říci, že veškeré přesuny byly spíše dobrovolnou záležitostí. Zdá se, že o co byly naše prapramatky vzrůstu menšího, o to byly ducha statečnějšího a že tedy šíření zvyklostí a kultury do vzdálenějších míst bylo především jejich zásluhou, nikoli dílem samců.

Zvětšit obrázek

Ženy australopitéků statečně odcházely do nového prostředí a tak za šíření vědomostí mezi tlupami vděčíme něžnějšímu pohlaví. (Kredit: Toni Wirts, Wikimedia Commons)

Tak jako všude i u vědců se najdou závistivci, kteří závěry okamžitě zkritizují, protože nejsou jejich. Angličance vytýkají, že dvě desítky jsou zatím malý počet vyšetřených vzorků na hlubší závěry. Většina paleoantropologů ale předkládanou hypotézu uznalo jako pravděpodobnou.     
Při rozborech na obsah izotopů stroncia ve zkoumaných vzorcích přece jen dochází k jejich poškození, byť malému. I když v plánech Lee-Thorpové je snaha takto prozkoumat všechny památky a získat tak pro svou teorii podporu dalšími argumenty, nejspíše jí to hned tak někdo nedovolí. Opakovat stejné testy na stejných nálezech jiným týmmům vědců, také zřejmě neprojde, na to jsou vzorky příliš drahocenným materiálem. A tak nám nezbývá než věřit tomu, že kvůli vědecké senzaci se naměřené hodnoty nepohybovaly v blízkosti dobře nabroušené tužky. A protože k takovému podezírání nemáme žádný důvod, dovolujeme si šířit myšlenku, že samice australopitéků byly v dobách svého mládí většími rozsévači kultury, než samci.  Pokud by Angličance přece jen dovolili vrtat do zubů v dalších čelistech - v plánu má Homo erectus, mohli bychom se dovědět o rodinných zvyklostech v tlupách našich mladších příbuzných. Naděje, že alespoň u nich nešla síla ruku v ruce s peciválstvím a že pochodeň kultury a vzdělanosti nesli samci stejně důstojně jako něžnější část populace u australopitéků, ještě nevyhasla.

Prameny: Nature, Science