Časem jsme přišli na to, že se populace jednotlivých druhů liší ve schopnosti přežívat a že při tom záleží na jejich velikosti. Obvykle je to tak, že větší populace přežívají snadněji a ty menší to mají zase naopak dřív za sebou. V biologii ochrany přírody z toho postupně vznikl koncept „minimální velikosti životaschopné populace“ (anglicky Minimum viable population, MVP). Měla by to být taková populace, která s vysokou pravděpodobností (90-99%) vydrží věky (1000 let) bez pomoci čelit předvídatelným potížím všeho druhu, od přírodních katastrof po genetické záležitosti. Podle velkorysé analýzy Trailla a spol. z roku 2007 by se tato hodnota měla pohybovat v řádu tisíců jedinců (s mediánem rovným 4169).
Původní myšlenka MVP je jistě chvályhodná a nezapře snahu pomoci ochraně ohrožených druhů zmapováním jejich situace a vyvoláním tlaku na jejich záchranu pomocí tvrdých čísel. Od počátku se ale kolem MVP vedly spory a odborníci posléze, po provedení příslušných výpočtů, narazili na nepříjemnou realitu. Ukázalo se totiž, že populace celé řady cenných druhů jsou významně menší, než kolik udává jejich minimální životaschopná populace a pragmatický ochranář by se tedy měl rozhodnout takové druhy nechránit, protože to už stejně nemá smysl a cenné zdroje ochrany přírody investovat tam, kde by mohly mít nějaký užitek. V tomto případě se tak projevuje známá bolístka ochrany přírody, která si dobrými úmysly vydláždila cestu k likvidaci nejcennějších druhů. Posledních několik set tygrů ussurijských by mohlo vyprávět.
Situace byla zralá na nouzové řešení a tak se v červnovém čísle časopisu Trends in Ecology & Evolution objevila studie týmu Philipa Stephense z Durham University. Je to údajně největší kritické review hodnotící používání minimální životaschopné populace a není divu, že vyznívá velmi negativně. Jak se dalo čekat, autoři shledali, že MVP značně kolísá, jak při srovnání různých druhů, tak i mezi populacemi jednoho druhu, v souvislosti s konkrétní situací té které populace. Podle nich vlastně není žádná univerzální minimální velikost životaschopné populace a ochránci přírody by se na tuto hodnotu neměli příliš fixovat.
Podstatným závěrem je, že se MVP odhadovala příliš přísně a že se reálně blíží spíše stovkám, než tisícům jedincům. Koncept MVP zároveň neuvažuje lidskou intervenci ve prospěch ohrožených tvorů a tak mohou Stephens a spol. nakonec apelovat na ochranu přírody, aby se nevzdávali, když se početnost populací chráněných druhů pohybuje v nízkých číslech.
Na druhou stranu, ani velmi početný druh nemusí být prostý rizika bleskového vymření, jak dokládá pozoruhodná historie snězení holuba stěhovavého (Ectopistes migratorius, anglicky Passenger Pigeon), na počátku 19. století možná nejhojnějšího ptáka na Zemi a přesto definitivně vyhynulého 1. září 1914.
Cynik by mohl poznamenat, že to celé podezřele připomíná příběh nepovedené manipulace, která se ukázala být kontraproduktivní a musela být nahrazena manipulací vhodnější, měkčí, která umožní chránit kohokoliv v jakékoliv situaci. Naštěstí jsou ale tygři ussurijští naprosto úchvatní, takže jim to můžeme s úsměvem odpustit. Svět bez nich by byl o něco bledší.
Prameny:
Durham University News 18.5. 2011, TREE 26: 307-316, Wikipedia (Minimum viable population).
Diskuze:
