Rizika je nutné realisticky porovnávat
Je třeba zdůraznit, že německé rozhodnutí odstoupit od jaderné energetiky nezpůsobily nedávné událostí ve Fukušimě 1, ani nedošlo k přehodnocení reálných rizik spojených s provozem konkrétních německých jaderných elektráren. Protijaderná atmosféra byla vytvořena již v předchozích letech a následky přírodní katastrofy v Japonsku jí jenom podpořily. Německá veřejnost začala být ještě „citlivější“ vůči možným rizikům. Vzniká tak precedent, který může být velmi nebezpečný - energetická politika se neřídí reálnými fakty, poznatky a odbornými studiemi, ale hlavně náladami a pocity veřejnosti, kterou intenzivně ovlivňují kampaně více podobné zavádějícím, na emoce útočícím reklamám, než argumentům vycházejícím z reálného poznání a analýzy dopadů konkrétních kroků.
Ukázkou toho, jak je ovlivněná veřejnost neschopna posoudit reálná rizika a dopady průmyslových havárií, mohou sloužit právě ty, které jsou spojené s jaderným průmyslem a udály se v Japonsku ještě před Fukušimou.
Jejich průběh jsem popsal v článku zveřejněném v Britských listech Za největší havárii, která je spojena s radioaktivitou, je považována nehoda v malém podniku Tokaimura, v kterém se připravovalo jaderné palivo s vyšším obohacením. Při události v roce 1999, o níž si lze přečíst více ve zmíněném odkazu, dávku nad povolený limit stanovený pro pracovníky se zářením dostali tři lidé, dva žel na následky zemřeli. Nedošlo k úniku radioaktivity do okolí a jediným reálným následkem pro civilní obyvatelstvo byla dvoudenní evakuace 161 lidí z nejbližšího okolí. Připomeňme si dvě nedávné nehody z České republiky. V dubnu tohoto roku při explozi v závodě Explosia na výrobu nitroglycerinu, v areálu podniku Synthesia, zahynuli čtyři lidé. Při požáru plastů v Chropyni muselo být okolní obyvatelstvo evakuováno na dobu dvojnásobně delší než v Tokaimuře a jejich nemovitosti byly znečištěny zplodinami hoření, i když koncentrace nebezpečných látek v půdě nepřekračuje bezpečnostní limity. Zatímco o těchto nehodách se mimo Česko dověděl asi jen málokdo a po pár letech už i většina z nás na ně zapomene, událost v podniku Tokaimura je už přes 11 let (a ještě dlouho bude) prezentována jako velká jaderná nehoda.
Při jaderné havárii ve Fukušimě 1 zatím na ozáření nezemřel žádný pracovník. Dva zahynuli přímo při zemětřesení. Dosud se neprokázaly žádné zdravotní dopady na civilní obyvatelstvo a jestli se neobjeví nějaké další zásadní problémy, což pochopitelně není vyloučeno, tak by se evakuovaní mohli vracet do svých domovů začátkem příštího roku (podrobněji zde). Když reálně porovnáme dopady a zmařené životy na jednotku vyrobené energie pro jednotlivé typy zdrojů, tak je na tom jaderná energie i po Fukušimě 1 celkem dobře a většinu využívaných zdrojů v bezpečnosti předčí.
Nutnost reálného posuzování a srovnávání velikostí rizik a ekologických dopadů se pochopitelně netýká jen jaderné energetiky. V diskuzi k nedávnému článku o mořských větrných farmách se poukazovalo na ohrožení ptactva a zvláště netopýrů větrnými elektrárnami. To, že jejich turbíny mohou tyto živočichy ohrožovat, je skutečností. Ovšem, vždy je třeba vzít v úvahu míru příslušných ekologických dopadů v daném místě. Mořské větrné farmy sice mohou ohrozit mořské ptáky, ptáky při tahu, ale těžko už netopýry. Je třeba také srovnat přirozené příčiny úmrtí ptactva a ohrožení větrnými turbínami. Abychom pak nebyli překvapeni tím, kolik ptáků uloví kočky a kolik jich padne za oběť větrným elektrárnám.
Abych byl správně pochopen, nechci tvrdit, že neexistují rizika s provozováním jaderných elektráren. Právě naopak. K těmto rizikům je nutné přistupovat velmi opatrně, co nejpodrobněji je posuzovat a co nejvíce snižovat. I v případě Fukušimy 1 bude třeba důkladně prostudovat všechny zdroje a reálné dopady havárie. Po důkladné analýze je třeba zjištěné skutečnosti aplikovat na bezpečnostní opatření u současných i budoucích jaderných elektráren. Stejně tak nechci popírat ekologická rizika provozování větrných turbín. Využití žádného energetického zdroje není bez rizika a ekologických dopadů. Jen je třeba je důkladně oceňovat a srovnávat pro podmínky v daném místě.
Do toho porovnávání by se ovšem měla zahrnout i rizika a dopady, které vyvstanou v případě, že díky zákazu využívání některého ze zdrojů vznikne nedostatek elektřiny nebo její cena výrazně poroste. Ta se totiž pak promítne do výrobních nákladů, tedy i cen většiny výrobků a služeb. A další důsledky není těžké domyslet.
Situace v Německu
O odstoupení Německa od jádra rozhodla už na začátku minulého desetiletí koalice SPD a Strany zelených. Tedy už téměř deset let se tak německá energetika připravuje na uzavření a nahrazení jaderných elektráren. Ukázalo se však, že jde o krok složitější a hlavně finančně velmi náročný. Proto vláda kancléřky Merkelové prosadila návrh na prodloužení provozu jaderných reaktorů. Ten také předpokládal, že by se získanými prostředky dotovaly obnovitelné zdroje. Po událostech v jaderné elektrárně Fukušima 1 však bylo rozhodnuto o pozastavení tohoto rozhodnutí a dočasném ukončení provozu v sedmi nejstarších německých jaderných elektrárnách i reaktoru v Krümmelu. Zatím na tři měsíce, v průběhu kterých se rozhodne o jejich dalším osudu. Je jasné, že když Německo od plánu prodloužit činnost jaderných reaktorů odstoupí či dokonce je odstaví ještě rychleji, než předpokládal původní návrh, budou finanční prostředky na obnovitelné zdroje chybět. Jaké by mohly být krátkodobé i dlouhohodobé dopady současných rozhodnutí na německou energetiku?
Nejbližší léta a problém stability sítě
V horizontu nejbližších let až desetiletí má Německo pouze dvě ekonomicky a technologicky reálné možnosti, jak nahrazovat energii z jádra. Jedná se o fosilní a větrné zdroje. Pravděpodobně se rozhodne o jejich kombinaci. Může to mít dva dopady. Prvním bude zvýšená produkce oxidu uhličitého a rychlejší spotřeba fosilních zásob. Druhým, v případě většího využívání energie větru spolu s plynem jako záložním zdrojem po stabilizaci dodávky v bezvětrných dnech, bude zvýšená cena elektřiny.
Při posuzování toho, zda rychlé odstavení jaderných elektráren neohrozí energetickou síť Německa, je nutné zohlednit tři aspekty. Prvním je, jestli může být uspokojena celková potřeba elektrické energie státu. Další dva souvisí s faktem, že u elektrické energie musí být v každé době v rovnováze spotřeba a produkce. Energetická síť musí mít takový výkon, aby pokryla i největší odběrové špičky. Zároveň musí mít dostatečný stabilní výkon v každé oblasti, aby se nenarušila stabilita celé energetické sítě. To si vyžaduje dostatečné kapacity elektrického vedení pro přepravu výkonu z místa produkce do místa spotřeby.
V současnosti je v Německu odstaveno osm jaderných elektráren, kterých součet celkového elektrického výkonu je 8,5 GW. Ve dvou z nich s celkovým výkonem necelých 2 GW – v Krümmelu a Brünsbuttelu – byl provoz pozastaven již před havárií ve Fukušimě 1, v šesti zbylých až po ní. Celkový výkon všech německých jaderných elektráren je 20 GW.
Celková produkce elektrické energie v Německu je v posledních letech zhruba 610 TWh, z čehož zhruba 20 TWh připadá na čistý export. Jaderné zdroje dodávaly přibližně 140 TWh a například v roce 2009 obnovitelné zdroje vyprodukovaly 74 TWh. Pokud by se odstavily jaderné bloky a přestala energie vyvážet, musí fosilní zdroje dodat zhruba 516 TWh. Podle německých zdrojů (UBA) je současný celkový výkon těchto elektráren 90 GW. I kdyby jejich efektivní koeficient využití instalovaného výkonu byl pouze 2/3, tak by celkové množství produkované elektrické energie bylo přes 520 TWh a tedy dostatečné. Jenže část z této kapacity jsou starší elektrárny v současnosti nejen z ekonomických důvodů málo využívané a držené spíše jako záloha. Další část tvoří plynové elektrárny, které zálohují výkon obnovitelných zdrojů a z tohoto důvodu je koeficient využití instalovaného výkonu nižší. Na druhé straně je ve stavbě několik uhelných a plynových elektráren, které mají jaderné nahradit. Z hlediska zajištění dostatečné celkové roční produkce elektrické energie je tak Německo schopno svůj cíl uskutečnit. Důsledkem ale budou vyšší ceny elektřiny a zvýšená produkce oxidu uhličitého.
Podívejme se na problém s pokrytím proměnné produkce v různých místech. Je zřejmé, že spotřeba elektrické energie se značně mění nejen v průběhu každého dne, ale i celého roku. V Německu maximální spotřeba připadá na prosinec. V roce 2008 byla maximální hodnota požadovaného výkonu 77 GW a v roce 2009 pak 73 GW. Vzhledem k jisté nutné bezpečnostní rezervě je třeba zajistit možnost pokrýt v maximu požadovaný výkon okolo 80 GW. Je třeba počítat s tím, že zaručený dostupný výkon v daném okamžiku je menší než instalovaný výkon stabilních zdrojů. Podle publikovaných analýz se jeho současná hodnota i s jadernými zdroji odhaduje zhruba na 93 GW. Po uzavření zmíněných osmi jaderných elektráren se nesníží o více než je jejich instalovaný výkon, tedy 8,5 GW. Stále tedy zůstává jistá rezerva a následující zima by tak z energetického hlediska neměla přinést žádný problém. Navíc ještě existují odstavené fosilní elektrárny s celkovým výkonem zhruba 2,5 GW, které slouží jako studená rezerva. Jde však o staré zdroje a jejich znovuspuštění i provoz by byl ekonomicky dost náročný. V následujících letech už se s postupným odstavováním v současnosti už zastavených jaderných zdrojů i tak počítalo a ve výstavbě jsou uhelné a plynové elektrárny, které mají jejich výkon nahradit. I dlouhodobější plán počítá s dalšími uhelnými a plynovými zdroji. Mezi ně by mohla patřit i uhelná elektrárna u východoněmeckých dolů MIBRAG, o jejíž stavbě uvažuje ČEZ. Podle odhadů by do roku 2020 mohly začít provoz nově vybudované stabilní zdroje s celkovým výkonem větším než 30 GW, které by mohly nahradit všechny jaderné i některé staré uhelné a plynové zdroje.
Bez linií velmi vysokého napětí nelze efektivně využít obnovitelné zdroje
Pro pokrytí spotřeby ve všech oblastech ale není důležité jenom to, jestli je k dispozici dostatečný momentální výkon zdrojů, ale také, zda je zajištěn i jeho přenos. Tato samozřejmá podmínka si vyžádá velké investice do přenosových sítí napojených na obnovitelné zdroje, kterými chce německá vláda nahradit část produkce jaderných elektráren. Z ekonomického a technického hlediska jedinou významnější možností je v současnosti větrná energie produkovaná hlavně na mořských větrných farmách. Spuštění prvního německého komerčního parku Baltik 1 se věnoval nedávný článek. Tyto mořské větrné farmy, stejně jako většina pozemních větrných turbín, jsou v místech s ideálními větrnými podmínkami, tedy na severu Německa. Odtud je nutné produkovanou energii dopravit na průmyslově silnější jih. A ještě dál jsou rakouské vodní elektrárny, které by měly sloužit pro ukládání přebytečné energie produkované během větrných dní. Transport ze severu na jih se tak stává velmi vážným problémem a nezbytnou podmínkou. Německu chybí velké množství linek velmi vysokého napětí. První analýza přenosových sítí, kterou v roce 2005 dokončila Spolková energetická agentura (DENA), prokázala nutnost vybudovat v průběhu deseti let 850 km těchto vedení zajišťujících transport energie z budovaných mořských větrných farem. Do současnosti se podařilo vybudovat pouze 90 km těchto linií. Hlavní překážkou v jejich konstrukci je velký odpor místních komunit. V minulém roce DENA zveřejnila výsledky druhé studie, která do roku 2020 počítá s nejméně 3 600 km nových vedení, což si v nejlevnější variantě vyžádá ročně kolem miliardy eur. Ale větším problémem než finance bude přesvědčit místní orgány a obyvatelstvo aby výstavbu na jejich území povolily. Od úspěšnosti budování těchto sítí závisí míra využití větrných parků, tím i jejich efektivita a podíl, kterým nahradí část jaderné energie. Zbytek pak budou muset utáhnout fosilní zdroje. Stále přibývající výkon větrných farem a stagnující stav elektrické sítě ohrožuje její stabilitu, a to nejenom v Německu. Kromě nevyhnutnosti budovat nová dálková vedení velmi vysokého napětí, je potřebná i rekonstrukce a rozšíření regionálních sítí. To si vyžádá dočasné vypínání některých zdrojů a částí sítě. Spotřebitelé to nepocítí jenom tam, kde je více různých možností jejich přechodné náhrady. Rychlejší odstavení jaderných elektráren počet těchto možností výrazně snižuje.
Pro udržení stability sítě je třeba mít v každé její části dostatečný výkon stabilních zdrojů. Proto se řada velkých uhelných či plynových zdrojů staví nebo plánuje v oblastech, kde se budou odstavovat jaderné elektrárny. Například stabilizující funkce jaderné elektrárny Isar 1 a Isar 2 by částečně mohly být nahrazeny fosilními zdroji Irsching 4 (530 MW, 2011) a Burghausen (850 MW, 2014).
Pro stabilizaci německé elektrické sítě lze využít i zahraniční zdroje a současná kapacita linek pro transfer energie se zahraničím je okolo 17 GW. Pro ukládání energie z německých větrných farem nebo slunečních elektráren by tak měly sloužit již zmíněné rakouské vodní elektrárny, ale stejná možnost se nabízí i v norských a dalších severských hydroelektrárnách. Proto se Německo připojuje na severoevropskou elektrickou síť a plánuje položení několika podmořských kabelů pro transport elektřiny do Norska. Jejich cena je však dost vysoká. Jenže vodní přečerpávací elektrárny představují jediný v současnosti ekonomicky a technologicky reálně využitelný způsob skladování energie a Německo má pro jejich výstavbu jen velmi omezené možnosti. K stabilizaci německé elektrické sítě by mohly přispět i francouzské a české jaderné zdroje. Ale i to si vyžaduje posílení příslušných tras elektrického vedení. Pokud Německo opravdu bude chtít efektivně využít do roku 2020 plánovaný instalovaný výkon 47 GW ve větru a 50 GW ve fotovoltaice, jak uvádí poslední studie DENA, tak se bez intenzivního budování elektrických sítí uvnitř Německa i směrem ven neobejde. I když je plánovaný instalovaný výkon fotovoltaických elektráren zhruba stejný jako u větrných, koeficient využití tohoto výkonu je u nich násobně nižší (nedosahuje ani dvanácti procent) a cena v nich produkované elektřiny násobně vyšší (až téměř řádově).
Na základě uvedených údajů se zdá, že by Německo plánované odstoupení od jádra mohlo zvládnout i bez ohrožení své energetické sítě, ale vyžádá si to velké finanční náklady. Navíc v každém případě budou část zdrojů, které jádro nahradí, tvořit uhelné a plynové elektrárny. Nemyslím teď instalovaný výkon, ale podíl na produkované energii. Jakým způsobem se na této náhradě budou podílet obnovitelné zdroje, velmi závisí na schopnosti rychle stavět potřebná vedení velmi vysokého napětí ze severu na jih.
Teoreticky je sice možné, že by se Německo obešlo bez importu elektrické energie, ale dovoz levné elektřiny z uhelných a jaderných zdrojů mu umožní alespoň částečně cenu doma produkované elektřiny snížit. Tu bude nahoru tlačit souběžná výstavba obnovitelných i jejich zálohovacích fosilních zdrojů a samozřejmě vedení velmi vysokého napětí pro transport elektřiny z větrných farem na severu směrem na jih. Lze očekávat výrazné zvýšení spotřeby plynu a následný tlak na růst jeho ceny i ceny elektřiny z něho vyrobené. Je ovšem otázkou, jak bude veřejnost a eko-aktivisté reagovat na zákonité negativní dopady, zejména zvýšení emise oxidu uhličitého, které větší míra využívání fosilních paliv přinese. I tisíce kilometrů nových tras velmi vysokého napětí nebudou bez ekologických dopadů na okolí. V Anglii veřejnost již velmi negativně hodnotí velké větrné farmy s rozsáhlou sítí elektrických vedení, které mění vzhled krajiny. V atmosféře eko-nadšení pro obnovitelné zdroje se jich v této ostrovní zemi v posledních letech postavilo velké množství.
Výraznější zvýšení ceny elektřiny bude mít vážné ekonomické a s velkou pravděpodobností i sociální dopady. To velmi silně ovlivní nálady obyvatelstva. Jestliže se politici v Německu nyní podřídili iracionálním náladám, které vyvolaly aktivistická hnutí, mohou příště následovat nálady stejně nebo ještě více iracionální. Nejen ekonomiku tak mohou zavést do slepé uličky.
Vzdálenější horizont - evropský kontext
Na německém plánu se mi nejméně reálné jeví právě dostatečně rychlé přebudování a posílení sítí linek vysokého i velmi vysokého napětí. Jsou klíčová i v mnohem dlouhodobějším horizontu, než je rok 2020. Pokud chce Německo nebo celá Evropa ve výrazně větší míře využívat obnovitelné zdroje, narazí na velký problém. Na severu lze relativně efektivně produkovat elektřinu na mořských větrných farmách vybudovaných v plytkých vodách nedaleko pobřeží, na jihu přichází v úvahu spíše sluneční energie hlavně ve formě tepelných slunečních elektráren. V dlouhodobějším horizontu by tento potenciál rádo využilo nejen Německo, které intenzivně podporuje například stavbu tepelných slunečních elektráren ve Španělsku. Patrně se k nim obrátí i Itálie, která po Fukušimě 1 opět ohlásila odstoupení od jádra. Ovšem vždy bude potřeba na to přizpůsobit elektrickou síť, která by energii z obnovitelných zdrojů na okrajích Evropy dopravila do centrálnějších částí. Tyto úvahy vedly k představám o vytvoření centralizované evropské sítě Supergrid (Supersíť), což by měl být systém „elektrických dálnic“ velmi vysokého napětí propojující jednotlivá národní energetická centra v Evropě. Supersíť by umožnila efektivní přenos energie nejen z obnovitelných zdrojů na velké vzdálenosti.
Bez této Supersítě je plánovaný vysoký stupeň využití obnovitelné energie v časovém horizontu několika desetiletí nemyslitelný. Jde o zajímavý paradox, protože většina humanitně zaměřených aktivistů bojujících za obnovitelné zdroje v nich vidí prostředek k decentralizaci a boji proti globalizaci. Ovšem realita může být úplně opačná a jimi prosazené odstoupení od klasických zdrojů povede k intenzivnější integraci Evropy. To, že většina elektrické energie bude vyrobena hodně daleko od místa spotřeby, si vyžádá centrální řízení celoevropské elektrické sítě a velkou vzájemnou závislost různých i velmi vzdálených evropských regionů v této oblasti. Lze předpokládat, že bez integrace evropské energetiky a provozovatelů soustav, ať již vlastnickou koncentrací či administrativními nástroji, nebude projekt přechodu k většímu podílu obnovitelných zdrojů uskutečnitelný. Je nutné vyřešit problém s vysokými finančními náklady, které bude potřeba vynaložit nejen na budování Supersítě. Určitě se, podobně jako u klasických linek vysokého napětí, také objeví problémy s vlastníky pozemků. Předpokládá se, že první taková propojení uvnitř kontinentu nebudou dříve než po roce 2020. Rychleji se budují podmořská spojení. Podmořské kabely s kapacitou stovek megawatt už propojují Dánsko s Norskem. Tři linie HVDC Skagerrak s celkovou kapacitou 940 MW budou v roce 2014 doplněny o další s kapacitou 700 MW. Podmořský kabel spojuje s Norskem také Velkou Británii. Plánuje se další posílení i rozšíření těchto linek, například už zmíněné natažení kabelu mezi Německem a Norskem.
U řady evropských států se už v současné době projevuje silná závislost na elektrické energii ze zahraničí. V roce 2008 například Itálie importovala přes jedenáct procent své spotřeby elektrické energie hlavně z francouzských jaderných elektráren (78 procent své produkce pak vyprodukovala z vlastních fosilních zdrojů). Rakousko mělo čistý deficit okolo sedmi procent, který pokrývaly i české jaderné elektrárny. Fosilní zdroje v Rakousku zajišťují téměř třicet procent elektrické energie, i když díky velmi výhodným geografickým podmínkám až šedesát procent elektřiny stát získává z vodních elektráren. Itálie uvažovala o využití jaderné energetiky a plánovala referendum o odvolání zákazu stavby jaderných elektráren. Po událostech ve Fukušimě 1 od této představy opět upustila. Její deficit v produkci elektrické energie se tak v budoucnosti bude spíše prohlubovat. Podobné problémy mají i některé další evropské státy. I tato skutečnost představuje silný argument a podporu pro budování a posilování celoevropské elektrické Supersítě.
Vývoj produkce elektrické energie v dlouhodobém horizontu bude podle mého názoru záviset na dvou faktorech. První souvisí s tím, zda se podaří najít technicky a ekonomicky efektivní metody ukládání energie. To by výrazně přispělo k využitelnosti obnovitelných zdrojů. Druhý pak s tím, do jaké míry a jak rychle bude možné a nutné převádět na elektřinu dopravu. Pokud by její elektrifikace probíhala rychle, zvýšila by se dost dramaticky i spotřeba, a tedy i nutnost produkce elektrické energie.
Je jasné, že úspory energie, efektivnější využití a provoz decentralizovaných malých zdrojů a chytrých sítí pomůže hlavně k větší stabilitě a účinnosti při využití lokálních obnovitelných zdrojů pro zásobování domácností a dalších malých spotřebitelů. To musí být jedním z prvků budoucího rozvoje energetiky. Ovšem nevyřeší problém zásobování velkých odběratelů, zejména z oblasti průmyslu. Podle mého názoru se ani v dlouhodobějším horizontu Evropa bez jaderné energetiky neobejde. A snaha o příliš velký podíl obnovitelných zdrojů bude hlavně z ekonomického hlediska jen velmi těžko uskutečnitelná. Na druhé straně, pokud Německo odstoupí od jádra a zaměří se pouze na efektivní využití potenciálu obnovitelných a fosilních zdrojů, nemusí to být příliš velké negativum. Důležité je, aby se v celoevropském měřítku udržel co nejširší vějíř využívaných zdrojů energie. A hlavně, aby se jejich využívání v co největší míře řídilo technickými a ekonomickými parametry a reálnými podmínkami v dané oblasti a zemi.
Dopady na Českou republiku
Odstoupení Německa od jádra a případné tlaky na jeho následování představují pro Českou republiku značná rizika. Máme daleko omezenější možnosti pro nahrazení jaderných zdrojů jinými než Německo. Nemáme mořské pobřeží a tím ani možnost využít vlastní mořské větrné parky. Zásoby uhlí jsou omezené a relativně brzy se vyčerpají. Mimoto ho potřebuje teplárenství. Přechod od jádra zpět k uhlí tak není možný bez jeho dovozu.
Pokud se jedná o plyn, lze předpokládat, že i vzhledem k situaci v Německu poroste jeho spotřeba a tím i cena. Kupní síla českého obyvatelstva i ekonomická síla České republiky je mnohem menší než u našeho západního souseda. To omezuje i míru využití fotovoltaiky, protože cena elektřiny z ní je příliš vysoká. Ani v Německu nemůže tento zdroj hrát významnější roli na energetickém trhu.
Další významný dopad může nastat, jestliže Německo nepostaví včas potřebné linie pro transport větrné energie ze severu na jih nebo nezajistí vypínání větrných turbín v případě velkého přebytku produkce. Pak může být výrazně ohrožena i stabilita naši sítě.
Německo se změnilo - a asi na velmi dlouho - z exportéra elektrické energie spíše na importéra. V současné době všechny státy okolo nás nějaký podíl spotřebované elektřiny musí dovážet, jedině my máme jisté přebytky v produkci. Pokud se ovšem včas nezahájí budování nových jaderných bloků v Temelíně, tak vzhledem k zavírání dosluhujících uhelných zdrojů a úbytku uhelných zásob se situace změní i u nás. V dohledné době by se mohla trochu zlepšit na Slovensku, kde pravděpodobně dokončí dva rozestavěné bloky v jaderné elektrárně Mochovce.
V této situaci tak pro nás značné riziko představují nátlak aktivistů z Rakouska a Německa na uzavření našich jaderných elektráren. Pokud po odstavení německých jaderných zdrojů tamní aktivisté přesunou svoji pozornost a činnost k jaderným elektrárnám českým, bude to úplně jiná situace, než tomu bylo v případě jejich rakouských kolegů. Německo je politicky i ekonomicky diametrálně odlišná váhová kategorie, se silnější pozicí v EU. To, že k propojení nejen německy mluvících protijaderných aktivistů dochází, je vidět i z nedávné dohody mezi jejich rakouskými, německými a českými zástupci v Dolním Dvořišti a první společné protijaderné akci v hornorakouském Freistadtu. Že jsou nyní jejich hlavním cílem české jaderné elektrárny, je vidět i z obsazení místa protijaderného pověřence hornorakouské vlády Daliborem Stráským.
Zmínil bych ještě jeden možný dopad na Česko. A to ekologický. Sousední Polsko je velmi silně závislé na produkci elektrické energie ve starých uhelných elektrárnách, přičemž jeho velká průmyslová oblast kolem Katovic je blízko našich hranic. Poláci uvažují o částečném nahrazení uhelné energetiky jádrem. To by vedlo ke zlepšení ekologických podmínek i u nás. Pokud od tohoto rozhodnutí odstoupí například pod tlakem německých protijaderných aktivistů, zůstanou pravděpodobně ještě hodně dlouho u uhlí.
Závěr
Odstoupení Německa od jaderné energetiky a urychlení tohoto procesu po událostech ve Fukušimě 1 bude mít značné dopady nejen na tuto ekonomicky silnou evropskou zemi. Jak je vidět i z plánů, které uveřejnila DENA, povede k přesunu produkce elektrické energie hlavně k fosilním a větrným zdrojům. I když se plánuje i velmi velký instalovaný výkon fotovoltaiky, díky malému koeficientu jeho využitelnosti bude podíl slunečních elektráren na celkové produkci relativně malý. Dominantní část jaderných zdrojů tak nahradí zdroje fosilní s odpovídajícím zvýšením spotřeby fosilních zásob a produkce oxidu uhličitého. Velikost podílu obnovitelných zdrojů bude silně závislá na vybudování dostatečného počtu linek velmi vysokého napětí, které umožní transportovat větrnou energii ze severu na jih. Je otázka, jak tento směr přijmou zelená hnutí, která byla hlavním motorem aktivit proti jaderným elektrárnám.
V celoevropském kontextu je několik důležitých aspektů. Německo provedlo změnu s celoevropským dopadem bez přílišné konzultace s evropskými partnery. V delším horizontu předpokládá využívání zahraničních zdrojů, například norských vodních elektráren. To si vyžaduje, aby Norsko postavilo potřebné sítě, které dovedou elektřinu z jejich vodních zdrojů do koncového bodu podmořských kabelů, a posílilo síť svých přečerpávacích elektráren. To ovlivní vzhled norské krajiny. Pokud potenciál severských států pro ukládání energie využije Německo, omezí se tím tyto možnosti pro jeho evropské partnery. Vzhledem k tomu, že se v Evropě buduje jednotný trh s elektřinou, přechod Německa na dražší způsoby její produkce ovlivní cenu i v jiných zemích. Stejně tak jsou společné zdroje plynu pro evropský trh a německé rozhodnutí může mít dopad i na jeho cenu. Dalším souvisejícím faktorem je i oblast vědy. Německo vycouvalo z řady výzkumných oblastí, které souvisí s jadernou energetikou.
A v neposlední řadě ve vzduchu visí nezodpovězena otázka, jak se tento vývoj odrazí na evropské snaze výrazně omezit produkci oxidu uhličitého Žádný z těchto nebo dalších dopadů nebyl dopředu například s Norskem nebo dalšími evropskými partnery konzultován. Pokud bude chtít Německo přejít ve větší míře na obnovitelné zdroje, tak se bez intenzivního jednání, spolupráce a integrace v této oblasti s ostatními evropskými partnery neobejde. Dohody však musí být založeny na odborných studiích, faktech a racionálním zhodnocení všech možností a důsledků jednotlivých variant řešení a ne na aktivistických a politických vystoupeních a demonstracích.
Podle mého názoru budou mít události ve Fukušimě 1 na energetickou situaci značný dopad a nejen Německo a Itálie, ale asi i některé další státy v nejbližších letech jadernou energetiku úplně zavrhnou. Bude zajímavé sledovat, jak se jim podaří produkci elektřiny řešit. Na druhé straně například Francie, ale i Česká republika, si to jen těžko mohou dovolit. Francie navíc bude muset obměnit - a možná i rychlejším tempem - staré jaderné bloky. To se týká i některých dalších evropských zemí. V tomto směru bude zajímavé, jak budou vypadat připravované zátěžové testy evropských jaderných elektráren a jaké budou jejich výsledky. Zvýšení ceny elektrické energie a jejího nedostatku, ke kterému změny v Německu pravděpodobně povedou, by mohlo být také impulsem ke stavbě nových jaderných bloků. Otázka konkrétních dopadů protijaderné energetické politiky Německa tak může být mnohem otevřenější, než by se nyní mohlo zdát.
Diskuze:
