Zvětšit obrázek

V loňském roce se Temple Grandinová objevila mezi stovkou nejvlivnějších lidí světa. V den jejich 63. narozenin, 29. srpna 2010, měl premiéru i hraný polo-autobiografický, po ní pojmenovaný film oceněný sedmi cenami Emmy. Výsledky její práce i angažovanost jí dostaly do povědomí nejen americké společnosti. Že nevíte, o koho jde? Nuže, není to herečka, zpěvačka, ani politička, je to asi neznámější žijící osoba trpící autismem. Jeho typickými příznaky je nutkavé opakování nějaké činnosti, děti například často celé hodiny znovu a znovu ukládají předměty do dlouhé řady. Bývají přecitlivělé na smyslové podněty – obrazy, zvuky, pachy, doteky. Vážným problémem pro autisty je sociální komunikace. Nejsou empatičtí, společenské vztahy chápou jen stěží nebo vůbec ne, nejeví o ně zájem, případně se jim vyhýbají s pocitem strachu a rozrušení. Spektrum zájmů mají velmi omezené, zato se jim věnují se vším zaujetím. Jejich mozek pracuje trochu jinak, což se projevuje na myšlení i chování. Mnozí, u nichž není autismus spojen s mentální retardací, dokážou handicap do jisté míry korigovat. Jednoduše se naučí, jak vhodně reagovat v situacích, v nichž se většina lidí chová zcela spontánně. U některých autistů právě pro jejich schopnost myslet jinak, v abstraktních nebo konkrétních obrazech, a díky jejich zanícení pro určitou činnost, se projeví výjimečné, doslova geniální schopnosti například pro matematiku či spíše počty, kdy dokážou rychle pracovat s obrovskými čísly, určovat velká prvočísla a podobně. Nebo mají nepochopitelně dobrou encyklopedickou paměť na jistý typ údajů, například datumy, ke kterým dokážou přiřadit okamžitě den v týdnu případně k nim se vážící události. Jiní překvapují dokonalou hudební pamětí, nebo schopností si zapamatovat a pak graficky zreprodukovat každý detail, který vidí. Tyto obdivuhodné danosti je řadí mezi takzvané savanty (lidi se Savantovým syndromem), přičemž ale platí, že ne každý savant je i autista a naopak.

Zvětšit obrázek

Způsob, jak to vidím já - Grandinové osobní výpověď o autismu a Aspergerovém syndromu se stala bestsellerem.

Literární Raymond, hlavní hrdina světoznámého filmu Rain Man jím byl, zatímco Temple Grandinová jím není, i když její mozek také funguje odlišně. Mezi oběma těmito známými představiteli různých forem autismu je propastný rozdíl a zosobňují široké spektrum poruch, jež se pod deštníkem této diagnózy ukrývá. Oba ale mají něco navíc na úkor něčeho jiného. Raynmondovou daní byla neschopnost vnímat realitu a souvislosti tak, aby se mohl do ní začlenit a žít samostatně. Temple mnohé překonala, má vysokou školu, doktorát, řadu ocenění a je uznávanou odbornicí na chování zvířat, zejména skotu.

Zvětšit obrázek

Tvrdí, že je to právě díky autistické schopnosti myslet v obrazech a smyslových vjemech, ne v pojmech jako většina lidí. Jako mnoho jiných postižených dětí se mluvit učila v porovnání s vrstevníky mnohem hůř. Dnes již patří mezi vynikající řečníky, přednáší na vysoké škole a napsala několik knih o tom jak porozumět zvířatům i autistům. Její hlas na veřejných vystoupeních se zabodává do svědomí chovatelů, zejména těch, kteří pracují se stády krav. Sama navrhla mnohá zlepšení, jež chov nejen zjednodušují, ale hlavně přispívají k tomu, aby zvířata byla co nejméně vystavena stresu. Je přesvědčena, že lépe vnímá jejich svět, jenž je také skládankou smyslových informací. I když jsou ji pojmy jako láska, žárlivost, empatie, osamělost dost cizí, dobře pozná přirozený, evolučně hluboko zakořeněný pocit úzkosti, strachu a ohrožení z cizího prostředí. I to ji sbližuje s chovanými zvířaty, pro které není svět lidí přirozený. Grandinová nezná emoce, kterými se často sžíráme a které považujeme za smysl života, i když nám ho nejen obohacují, ale často i ničí. Zato o radosti a uspokojení z práce, když její řešení funguje, mluví zcela zasvěceně. A když domluví, nadšené publikum vstává ze židlí...

Téměř jedno procento?
Temple Grandiová je i díky své diagnóze a způsobu, jak se s ní vyrovnala, výjimečným člověkem. Neurologické poruchy označované jako autismus již tak zřídkavé nejsou. Doposud se odhadovaly 1 – 2 případy na tisíc lidí, ale americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí uvádí četnost výskytu v populaci téměř 9 promile a britští vědci je v květnovém vydání časopisu Archives of general psychiatry překonávají s číslem 9,8 promile. A to do průzkumu zahrnuli jenom lidi starší 16 let.
Tedy téměř procento starších teenagerů a dospělých splňovalo kritéria pro autismus. Je to sice zarážející, ale je nutné brát v úvahu, že je to i otázka toho, kam posuneme hranici „normálu“ a ta není vůbec ostrá. U mnohých případů – jakým byl i filmový Raymond nebo je skutečná Temple - jde o problém zakotvený v genech. Proto je reklamní slogan typu „autismus je léčitelný“ víc než zavádějící, zejména, jestli jako prevence slouží kapky Echinacea nebo D-vitamin.

Více je někdy méně
Příčina tkví v mozku, v jeho změnách, které ovlivňují zpracování vnějších informací. Porucha vzniká na základní úrovni – při tvorbě neuronové sítě. A to žádné kapky neovlivní. Navíc, jak odhalil nedávný výzkum, nastává v období raného rychlého vývoje mozku krátce po narození a možná i před ním. Skupina amerických vědců porovnávala snímky magnetické rezonance asi dvouletých autistických dětí a jejich zdravých vrstevníků. O dva roky později celé měření zopakovala. Výsledek je pro laika možná trochu překvapivý. Asi bychom u neurologické poruchy očekávali spíš úbytek objemu mozkové hmoty, ale opak je pravdou. Postižené děti mají statisticky objem mozkové tkáně o něco větší. Týká se to celé mozkové kůry a zejména hlubší (bílé) tkáně spánkových laloků. „U autistických dětí jsme nenašli podstatnější změny v tloušťce mozkové kůry, ale pozorovali jsme zvětšení jejího povrchu v porovnání s dětmi v kontrolní skupině. A to se týká všech korových oblastí - spánkových, čelního i temenních a záhlavních laloků,“ uvádí vědci v závěrech své práce. To ale není úplnou novinkou, k tomuto poznatku se neurologové dopracovali již dříve. To, co článek v Archives of general psychiatry přináší nového je, že toto zvětšení musí nastávat ještě před dovršením druhého roku věku dítěte. Protože vědci zjistili, že míra, jakou mezi druhým a čtvrtým rokem mladý mozek narůstá, je u obou testovaných skupin stejná. Tedy k rozdílu musí dojit v ranějších vývojových stádiích.

Zvětšit obrázek

Výzkumy mozků autistických lidí odhalily oblasti související s autismem. Kredit: Lydia Kibiuk/Societ for Neuroscience

Diagnostika pomocí opakujících se obrazců
Jenže jako u tak malých dětí neurologickou poruchu diagnostikovat? Odpověď, a to možná překvapivě přesnou, když se metodika dopracuje do kvalitních testů, nabízejí opět v květnovém vydání Archives of general psychiatry neurologové z University of California, která pro výzkum autismu otevřela specializované centrum excelence. Pro tyto neurologické poruchy je charakteristické obsedantní opakování nějaké jednoduché činnosti a nezájem o společenské kontakty. Již u malých dětí se to podle vědců projevuje tím, že je podstatně více zaujmou opakující se geometrické tvary, například rotující vrtule nebo kola, než scény, v nichž jsou hlavním motivem lidi v pohybu. Tým zkoumal rovnou stovku dětí ve věku od 14 měsíců. Každému z nich minutu na monitoru nechal běžet dvě videa – na jedné půlce například tancovali, nebo cvičili lidé, na té druhé se dokola opakovaly nějaké geometrické obrazce, jaké známe například z různých špořičů obrazovky. Speciální kamerové zařízení sledující pohyb očí umožnilo registrovat, kam a jak dlouho se testované batole dívá. Vědci se dopracovali k zajímavému výsledku: batolata s autistickou poruchou již ve věku 14 měsíců věnují výrazně více času geometrickým obrazcům než děti z jiných kontrolních skupin (kromě zcela zdravých vědci testovali i neautistická batolata s opožděným vývojem). Když batole zrakem sleduje dynamické geometrické obrazce více než 69 % času (například v průběhu minutového testu), pak lze až se stoprocentní pravděpodobností předpokládat, že se u něho jedná o projev autismu. A vyjdeme-li z předpokladu, že za Velkou louží, nebo na Britských ostrovech z nějakých důvodů není tato neurologická porucha ze záhadných důvodů rozšířenější, pak by přes síto takových testů mezi autisty měl propadnout i každý asi 111. Evropan. Při této statistice i racionálně uvažujícího laika asi napadne, že v mnohých takových případech se důsledky projeví možná jenom vě větší uzavřenosti a jiných povahových rysech, ale stále budou odpovídat „normálu“ a mnohé děti vyrostou ve zdravé, soběstačné a možná velmi chytré dospělé. Rain Mani a Grandinové jsou velmi zřídkavou výjimkou už i proto, že geneticky svou vrozenou neurologickou poruchu dál nepřenášejí.

Video: Temple Grandinová měla loni mnoho veřejných přednášek a vystoupení, z nichž je většina i na YouTube. Následující video je záznam její přednášky, kterou organizoval TED (Technology, Entertainment, Design).
Přeložil a video opatřil titulky Radek Pilich (http://RadekPilich.com)
Pro zobrazení českých titulků vyberte z nabídky ve spodní liště videa "Czech".

Dvě doplňující zajímavosti:

Zvětšit obrázek

V roce 1995 se na knižním trhu objevilo první vydání knihy neuropsychologa Olivera Sackse pod názvem An Anthropologist on Mars: Seven Paradoxical Tales ( v češtině Antropoložka na Marsu). Inspirací pro zajímavý název bylo vyjádření Temple Grandinové, která při setkání s autorem popsala své pocity při kontaktech s jinými lidmi přirovnáním, že se v těchto situacích cítí jako antropoložka na Marsu. Její životní příběh je jedním ze sedmi, které tvoří obsah knihy a které přibližují osudy lidí s různými neurologickými poruchami. Titul je volným pokračováním podobné publikace Olivera Sackse, která pod názvem The Man Who Mistook His Wife for a Hat (v češtině Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem) vyšla o deset let dříve, v roce 1985. Příběhy byly inspirací pro operu, balet i film.

Úspěšný film Temple Grandin divákům přibližuje i to, jak mladá autistka dokázala najít řešení pro stavy přílišného rozrušení a inspirována boxem pro skot, ve kterém tlak posuvných bočních vnitřních stěn znemožní zvířeti ohrozit například zvěrolékaře, vynalezla zařízení, které nejen jí, ale mnohým autistům pomáhalo překonat těžko zvládnutelné psychické stavy. Poměrně jednoduché zařízení sice vypadá jako mučící nástroj, ale nazývá se hug, nebo squeeze mashine, tedy "objímací" nebo "stlačující" stroj (obrázky vpravo - horní je box pro zvířata, dolní zobrazuje první Grandinové prototyp). Vytváří boční tlak na tělo a to prý vede ke zklidnění. Nejen autistů, ale i zvířat. Jestli jste si teď pomysleli, že lidské objetí by bylo lepší, mýlíte se. U mnohých autistů opak je pravdou - stresuje je. Nakonec i zcela zdraví lidé mívají při dotecích a přátelských objetích lidí, kteří nejsou dostatečně blízcí, smíšené pocity. Je to biologicky přirozená reflexní reakce, kterou překonáváme díky nadstavbové racionální korekci a naučeným zvyklostem a nejde o náznak autismu, jak by někteří příliš iniciativní a málo biologicky přemýšlející psychologové zhodnotili. A tak, když se na nás příliš přátelsky vrhne někdo, koho jsme léta neviděli, nebo ho téměř nepoznáme, snažíme se tvářit vytěšeně, i když naše pocity reagují spíše vyděšeně. Mnozí autisté propadávají panice. Popis, návod na stavbu a obrázky "objímacího stroje" i odkaz na vysvětlení, jaká inspirace k němu vedla.