Každý den v Deníku Referendum vycházejí články Jakuba Patočky založené na zprávách a informacích Greenpeace o Fukušimě. Psal o ní také Tomáš Tožička a Milan Smrž. Psal jsem o ní trochu i já (1, 2). Podle mého názoru je třeba si při čtení těchto příspěvků uvědomovat proporce, které jsou v jejich textech vynechány. Proto bych předložil čtenáři k zamyšlení alespoň některé z nich, o nichž si myslím, že mohou přispět k objektivnějšímu zhodnocení mnohých zpráv o situaci okolo japonské elektrárny, které se v médiích objeví.
Bezprecedentní zemětřesení a vlna cunami
Zemětřesení a hlavně vlna cunami, které 11. března 2011 zasáhly japonský ostrov Honšú, byly opravdu extrémně velké. Často se objevují úvahy, že se s tím mělo počítat a jaderná elektrárna postavena v daném místě měla být zabezpečena i v pro případ zemětřesení o síle 9 a vlnu cunami s výškou 14 m. Problém je, že čím vyšší stupeň zabezpečení proti zemětřesení a vlně cunami, tím nákladnější je ochrana. Připomenul bych, že i v řadě měst podél pobřeží byly zábrany a opatření, při nichž se také neuvažovalo s extrémními hodnotami, což přispělo k tomu, že velké části měst zdevastovány i s přístavy, rafinériemi a dalšími závody a do přírody se dostala i řada škodlivých látek. Ale hlavně zahynuly tisíce lidí, kteří by právě díky různým ochranným opatřením proti cunami a zemětřesení při méně extrémní přírodní katastrofě žili. Představte si, že máte prostředky, které jsou omezeny průmyslovými možnostmi vaší společnosti. Stačí právě na to, abyste zvýšily ochranu proti cunami ze šesti metrů na patnáct buď u města, nebo u jaderné elektrárny. Pokud cunami zničí město, máte tisíce mrtvých, obrovské škody na závodech i infrastruktuře i poškození životního prostředí. Pokud stejné cunami zasáhne elektrárnu, máte sice zničenou elektrárnu, která není laciná, ale mezi civilním obyvatelstvem není mrtvý žádný a reálné dopady na jeho zdraví jsou zanedbatelné. A míra rizika se pro zasahující personál pečlivě monitoruje. Bylo by vážné poškození velké chemické továrny a sanace znečistění méně rizikové? Ano, došlo k úniku radioaktivity, který nelze zlehčovat, ale přesto i tento problém je třeba srovnávat s jinými důsledky této přírodní katastrofy. Ale podrobněji v další části tohoto příspěvku.
Kam byste tedy poslali ty prostředky, kdybyste měli rozhodnout? Do ochrany města či ochrany jaderné elektrárny? A co když takové zemětřesení, vyskytující se jednou za tisíc let v dalším století nepřijde a finanční zdroje by se mohly využít pro zdravotnictví či sociální pomoc?
Je pochopitelně jasné, že Japonci budou muset z tohoto zemětřesení vyvodit řadu poučení pro konstrukci jaderných elektráren i pro ochrany dalších průmyslových a městských struktur. Ve svém nedávném článku jsem se snažil vysvětlit, proč si myslím, že Japonsko nemůže odstoupit od jaderné energetiky v případě, že se obyvatelstvo nechce odstěhovat jinam a chce mít životní standard na své současné úrovni. Pokud by Japonci přijali opatření podle představ Greenpeace a dalších, tak sice příští podobnou katastrofu všechny jaderné elektrárny pravděpodobně bez problémů vydrží, ale s městy a jejich obyvateli to bude horší.
Opravdu nelze počítat se superhrdiny
Souhlasím s panem Tomášem Tožičkou, že nelze očekávat žádného superhrdinu. Tím méně nějaké roboty ze sci-fi. Dosud ani nejvyspělejší státy nemají takové, které by se dokázaly pohybovat mezi troskami i změtí po vlně cunami. Ani superhrdina a ani superoboty se nezjeví a situace musí řešit konkrétní lidé svými silami. Jen mi trochu vadí jeho značně dehonestující popis událostí, o kterých nic neví. Trochu mi to u něj nesedí, zvláště pokud si přečtu jeho velice střízlivý a rozumný popis problémů s provozem instalací solárních elektráren v Zambii.
Samozřejmě, sám nemám přesný přehled, jak probíhaly první hodiny a dny v elektrárně po cunami. Ale jsem si jistý, že pracovníci jen neseděli a nečekali na telefon od manažerů. Ovšem v areálu, kterým se prohnala čtrnáctimetrová vodní vlna, máte možnosti dost omezené. Infrastruktura je zničena, přístupové cesty zavalené vším, co moře přineslo, a veškeré elektrické zařízení prosáklé mořskou vodou. Velice fundované úvahy i od lidí, kteří se záložními elektrickými zařízeními zabývají, se objevily v diskuzi pod mým článkem o Fukušimských událostech na Oslovi. Ale ani oni pochopitelně neví, co přesně se ve Fukušimě stalo a jaké byly možnosti jejich pracovníků a záchranářů. Určitě se zjistí, že některé jejich kroky v dané situaci nebyly správné či zrovna ideální, ale je třeba vzít v úvahu, že se nacházeli v silně stresující situaci a v dané chvíli měli velmi omezené informace o stavu zařízení. A i později se staly závažné přehmaty, mezi něž patří například nedostatečná informovanost některých pracovníků, jež měla za následek k ozáření dvou elektrikářů zářením beta, když se jim radioaktivní voda dostala do bot. Podle posledních zpráv by už měli být propuštěni z nemocnice, kde byli na pozorování.
Na druhé straně však dávky záchranářů a pracovníků elektrárny se daří držet v rozumných mezích a do včerejška překročilo jen sedmnáct hodnotu celkové efektivní dávky 100 mSv. Toto číslo je včetně těch zmíněných dvou (obdrželi efektivní dávku zhruba 180 mSv). Připomeňme si, že roční limit pro pracovníky se zářením je u nás 50 mSv, s tím, že nepřekročí 100 mSv za pět let. Povolený limit celkové efektivní dávky u zasahujících japonských odborníků je zvýšena z hodnoty 100 mSv na 250 mSv. Ani to by pro ně nemělo představovat vážnější zdravotní riziko. Vždyť kosmonauti při svém pobytu na vesmírné stanici ISS dostávají celkové dávky záření právě v tomto rozmezí. To ukazuje na dobrou organizaci práce lidí v tak náročných podmínkách. Jak se přesně bude vyvíjet situace v této oblasti dále, nelze přesně předvídat. Například radioaktivní voda, která byla nalezena v turbínových halách všech tří bloků, bude jistě vážný problém. Zvláště pak u bloku dvě, kde se nejspíše potvrdilo narušení kontejmentu a dávka měřená na povrchu vody v turbínové hale je zde až 1Sv/hod. Také zprávy o objevení plutonia v některých vzorcích je velmi vážnou záležitostí.
Než se budeme podrobněji zabývat problémy s radioaktivitou, dovolil bych si ještě dvě poznámky k článku pana Tomáše Tožičky. Obviňuje Japonce z nedostatků v podávání informací. V prvních hodinách a dnech se opravdu objevily, ale v okamžiku, kdy musí pracovníci a záchranáři rozdělovat svoji pozornost mezi prací a hlášeními, je asi těžko po nich chtít, aby stíhali bezchybně obojí a priorita je spíše ta práce. A uvědomme si, že rozsah přírodní katastrofy, na kterou musela organizační struktura celého Japonska reagovat, byla kolosální. V pozdějších dnech, alespoň podle mě - a shoduji se v tom s relevantními mezinárodními organizacemi, už bylo a je problémů minimálně. Pokud má někdo zájem tyto informace sledovat, pak o stavu prací na likvidaci havárie a situaci v elektrárně se dozví například zde a radiační situaci v Tokiu zde.
Osobně, vzhledem na závažnost přírodní katastrofy, považuji reakci Japonců za obdivuhodně pružnou a kvalifikovanou. Záchranné akce i evakuace probíhaly rychle a organizovaně, stejně pak nynější sanační a rekonstrukční práce, při níž si Japonci zachovávají svou pověstnou kvalitu. Důkazem je i perfektní silnice vybudovaná během šesti dnů. Když vezmeme v úvahu všechny okolnosti, lze to samé říci i o Fukušimské jaderné elektrárně. Nejsem si jistý, zda by vše tak dobře probíhalo při podobné katastrofální události jinde. Charakter společnosti se projeví až při krizi a sám bych typoval, že charakter Japonců lépe popisuje pan Tomio Okamura než pan Tomáš Tožička.
Proporce u radioaktivity
Radiační situaci v okolí elektrárny monitorují japonské úřady i týmy z odpovědných mezinárodních organizací. Po jednodenním překročení limity obsahu radioaktivního jódu pro kojence v tokijské vodě, se hodnota zase dostala pod tuto hodnotu. Naměřena byla hodnota 210 Bq/l a limita pro kojence je 100 Bq/l. Připomeňme si, že norma pro běžné spotřebitele, která je 300 Bq/l překročena nebyla a navíc je nastavena na dlouhodobé pití takové vody. Takže při jednodenním výskytu tohoto překročení opravdu neexistuje žádné zdravotní riziko. I celková radiační situace v Tokiu je příznivá. Radiace se 23. března sice zvýšila až na čtyřnásobek přirozeného pozadí v Tokiu před zemětřesením (viz zde). Ani tak však nepřekračuje hodnoty běžné variace přirozeného pozadí v různých místech, například v různých oblastech Evropy.
Horší je situace v oblastech k elektrárně bližších. Tam se do měření radioaktivity zapojila i organizace Greenpeace, jak ukazuje video, které ve svém článku představuje Jakub Patočka. Z videa se toho moc reálného nedozvíme. Víme, že aktivisté jsou zhruba v třicetikilometrové vzdálenosti od elektrárny a jak říkají, našli místo, kde je radiace taková, že prý už za čtyři dny by se získala dávka odpovídající povolené. Problém je, že nevíme, jak tuto hodnotu členové Greenpeace měřili. Zda jde o radiaci v nějakém místě po přiložení dozimetru k němu nebo střední hodnota přes určité území. Nevíme tedy, jakou dávku by reálně člověk v dané oblasti obdržel. Ale vyjděme ze slov aktivisty Greenpeace. Povolená dávka pro civilního obyvatele je 1 mSv, takže z jeho slov by vyplývalo, že dávka v daném místě byla 0,010 mSv/hod. Pokud se podíváme na výsledky řady měření, které provedl v zóně mezi třiceti až čtyřiceti kilometry od jaderné elektrárny tým odborníků IAEA, tak jejich hodnoty se pohybují mezi 0,0009 až 0,017 mSv/hod.
Za tuto radioaktivitu jsou v dané chvíli zodpovědné krátkodobé izotopy, zvláště radioaktivní jód 131. To potvrzují i v čase klesající hodnoty měřených dávek pozorovaných týmem IAEA. Zmíněný izotop jodu má poločas rozpadu osm dní. Pokud z údaje Greenpeace spočítáme, kolik bude celková dávka, kterou obdrží člověk během rozpadu všech jader jódu, když by právě ten byl příčinou této aktivity, tak to bude zhruba 3 mSv. Připomeňme, že střední hodnota roční dávky z přirozeného pozadí je zhruba 2,4 mSv a například střední hodnota roční dávky z přirozeného pozadí ve Finsku je 7,2 mSv. A u Finů nepozorujeme žádné s tím související problémy.
Pochopitelně, že se vyskytují i dlouhodobější izotopy, například cesium 137 s poločasem rozpadu 30 let, ale právě kvůli jejich dlouhodobosti je i jejich aktivita mnohem nižší než aktivita jodu. Její vliv se rozloží do hodně let a bude k roční dávce z přirozeného pozadí přispívat ještě menší měrou. Samozřejmě dlouhodobý vliv uvolněné radioaktivity závisí na způsobu jejího šíření v životním prostředí a jeho posouzení je možné až na základě analýzy přesného složení a intenzity v různých místech. Taková pečlivá a relevantní měření provádí jak týmy japonských odborníků, tak i odborníci IAEA a dalších mezinárodních organizací. O jejich výsledky se budou opírat další opatření v daných oblastech.
Pro zajímavost je možné uvést měření, která se stabilně provádí na západní bráně elektrárny. Aktivita zde klesla z maximální hodnoty zhruba 0,37 mSv/hod, naměřené 19. března 2011, po současnou hodnotu zhruba 0,13 mSv/hod. Pokud by tuto aktivitu způsoboval hlavně jod 131 a další krátkodobé izotopy a přestala by se doplňovat, tak by na úroveň hodnot měřených aktivisty Greenpeace ve třicetikilometrové vzdálenosti poklesla asi za měsíc.
Hodně se také diskutuje o radiaci, která se naměřila v mořské vodě. Podle údajů se v minulých dnech zaznamenaly v některých vzorcích vody z moře blízko elektrárny zvýšené hodnoty jodu 131 a cesia 137. Limity pro vypouštění z elektrárny jsou ještě přísnější než pro pitnou vodu. Pro jod 131 to je 40 Bq/l a tato hodnota byla překročena 1250krát. Pro cesium 137 je to hodnota 90 Bq/l a ta byla překročena 80krát. Také tyto hodnoty se v průběhu několika dnů rychle snížily. Ale detekce jodu a cesia v mořské vodě je varující hlavně z hlediska toho, že se neví přesně, odkud radioaktivita pochází. Ovšem její hodnoty jsou takové, že zředění a u jodu také jeho rychlý rozpad jí poměrně rychle sníží. Pochopitelně, že věci popisuji značně zjednodušeně a ve skutečnosti jsou složitější, ale pro pochopení souvislostí a vzájemných poměrů hodnot radiace by to mohlo stačit. Pochopitelně, že věci popisuji značně zjednodušeně a ve skutečnosti jsou složitější, ale pro pochopení souvislostí a proporcí by to mělo stačit. Moc pěkné vysvětlení radiační situace ve Fukušimě napsal kolega Radek Škoda.
Proporce při výrobě elektřiny
Poslední údaje, kterým bych se chtěl věnovat, jsou spojeny s nevyhnutností elektrickou energii nějak získat a s možností její výroby. Již ve svých předchozích článcích jsem poukázal na to, že obnovitelné zdroje mohou nahradit a také reálně nahrazují jen malou část zdrojů. Takže po odmítnutí jádra zákonitě musíme přejít k fosilním zdrojům. Řadu již uvedených příkladů bych teď doplnil o příklad našeho souseda Rakouska, které vystupuje proti jádru nejvehementněji. V roce 2008 vyprodukovalo pomocí větrných elektráren 3,0 % a pomocí slunečních pouze 0,04 % elektrické energie. Tedy zanedbatelně. Biomasa se pak na produkci podílela zhruba 6,4 %. Rakousko má velice specifické, dá se říci pro přechod k obnovitelným zdrojům ideální podmínky. Alpské řeky a přehrady umožňují pomocí vodních elektráren produkovat až 60 % elektrické energie. Pokud bych si trochu chtěl rýpnout, tak určitě nemají takovou odolnost proti zemětřesení jako naše jaderné elektrárny, i když jsou v seismicky aktivnější oblasti. I přes tyto ideální podmínky musí Rakousko produkovat pomocí fosilních paliv (uhlí, plynu a ropy) 29 % elektřiny a ještě jí hodně dovážet i z českých jaderných zdrojů. A asi těžko lze předpokládat, že rozvoji obnovitelných zdrojů stojí v Rakousku v cestě nějaká jaderná či uhelná loby (uhlí se dováží z Polska).
Rakousko se může opřít o příjmy z alpské turistiky a není tak silně odkázáno na průmysl. To pro Českou republiku neplatí. Je třeba si opravdu uvědomit, jakou část výroby elektrické energie jsme nyní a v následujících desetiletích reálně schopni nahradit obnovitelnými zdroji. A teprve podle toho formulovat svůj postoj k jaderné energetice. Odstoupení od jádra u nás znamená zvýšenou produkci elektřiny hlavně pomocí uhlí a plynu. Elektrárny se tak stanou tvrdým konkurentem teplárnám. A všechny těžební limity ztrácejí veškerý smysl. Vytěžíme prostě vše, co půjde, a ještě nám to nebude stačit.
Zelené aktivity se často upínají k úsporám. Úspory jsou dobrá věc a je třeba je prosazovat. Je ale třeba si také uvědomit proporce. I kdyby se všichni zřekli osvětlených bazénů a dalších luxusních pozlátek, nepořádaly se žádné velké kulturní či sportovní akce a soustředili jsme se spíše na sparťanský styl života, tak to stejně situaci nezmění. Hlavní část energie se potřebuje na zajištění jídla, tepla, světla a bezpečí. V Evropě i Japonsku lidé pojem hlad téměř neznají, ve svém obydlí mají neustále teplo a rozsvítit si mohou kdykoliv. A také se u nás i v Japonsku lidé mohou přes internet každou chvilku podívat, co se děje na druhém konci světa. V případě vážných zdravotních potíží je záchranka odveze do nemocnice, kde se díky vyspělé technice dá ledacos zachránit. Když nastane přírodní katastrofa, jako je povodeň nebo zemětřesení, tak se mohou postižení spolehnout na to, že se jim i při tak dramatických událostech, jaká postihla Honšú, dostane rychlé pomoci. A pro ty, co katastrofu v zdraví přežijí, se život časem vrátí do běžných kolejí, alespoň co se relativního pohodlí a jistot týká. Nic z toho nelze zajistit bez dostatku energie. Bohužel v dnešní Evropě velká část obyvatel začala mít pocit, že to vše je automaticky dáno bez jakéhokoliv úsilí či rizik. Ale není tomu tak. Podívejme se přes hranice do Německa. Buď se jeho obyvatelé smíří s tím, že zůstane u jádra. Nebo od něho odstoupí, ale pak se budou muset smířit s rozsáhlou sítí vedení vysokého napětí ze severu na jih, které převedou elektřinu z větrných elektráren ke spotřebitelům i s vyšším počtem uhelných a plynových elektráren. Proti nim, stejně jako proti jádru, zelení aktivisté bojuji. Ale žádná jiná cesta nyní není a v nejbližších desetiletích ani nebude. A pokud nepodpoříme vědecký a technický rozvoj, tak jiná varianta nebude ani ve vzdálenější budoucnosti. Nakonec bych uvedl ještě jeden fakt, který je třeba vzít v úvahu při posuzování toho, který zdroj elektrické energie bychom chtěli využívat. Někteří aktivisté se snaží přesvědčovat, že jaderná energetika je nebezpečná. Ovšem reálná data jsou jiná. Pokud vezmeme celý výrobní a palivový cyklus, tak u uhlí připadá 161 úmrtí na jednu terawatthodinu produkované energie, ropy 36 úmrtí, biomasy 12, plynu 4. U jádra pak pouze 0,04. Proti mnou citované studii mohou být pochopitelně námitky a existují i jiné analýzy. Ty realistické se ovšm navzájem příliš lišit nebudou. Ani havárie ve Fukušimě tyto hodnoty nijak nezmění.
Zmiňoval jsem pohled na Japonce prezentovaný Tomio Okamurou, který s ním do značné míry sdílím. To, jak se dokáží vypořádávat s tak obrovskými přírodními katastrofami, která přináší zemětřesení, si opravdu zaslouží úctu. A naši podporu a pomoc, už proto, že nečekají se založenýma rukama a na rekonstrukci své země intenzivně pracují. A přitom neustále musí mít na paměti, že zemětřesení může udeřit znovu. Němečtí protijaderní aktivisté by si moji úctu získali tím, že nebudou trvat na okamžitém odstavení německých elektráren. Třeba s tou podmínkou, že se prostředky, které se tak získají, pošlou Japonsku. A v mezidobí, než staré jaderné bloky doslouží, dokáží reálnými projekty nahradit větší část fosilních a jaderných zdrojů obnovitelnými. Obě tyto věci jsou však nereálné. Dá se to posoudit i podle postupnému nárůstu cen elektrické energie, uhlí a emisních povolenek, který je reakcí energetického trhu na plánované odstoupení Německa od jádra a předpokládaný růst podílu uhlí na výrobě elektřiny.
Na závěr bych rád upozornil na článek na Technetu, který velice pěkně popisuje, jakým způsobem o událostech v Japonsku informují některá média.
Diskuze:
