Sonda Stardust, postavená NASA v rámci programu Discovery, odstartovala do vesmíru 7. února 1999. Jejím hlavním cílem byla kometa Wild 2. Cestou ke kometě nejdříve prolétla v listopadu 2002 v blízkosti malé planetky 5535 Annefrank. V ledna 2004 ji čekalo setkání s kometárním jádrem Wild 2. V okamžiku nejbližšího přiblížení dělilo obě tělesa pouhých 150 kilometrů.
O dva roky později se sonda vrátila zpět k Zemi a uvolnila malé návratové pouzdro, které posléze bezpečně přistálo na zemském povrchu. Vědci v něm skutečně nalezli množství prachových částic, které pocházely jak z navštívené komety tak i z mezihvězdného prostoru.
Hlavní cíle výpravy byly naplněny ale dobrý technických stav samotné sondy i jejích přístrojů motivoval odborníky z NASA k jejímu dalšímu využití. Takováto „recyklace“ kosmické sondy výrazně snižuje náklady na další mise. Sonda Stardust se vydala ke kometě Tempel 1, krátce předtím navštívené a „bombardované“ sondou Deep Impact. Projektil uvolněný z této sondy zde vytvořil nový kráter, ten ovšem nemohl být mateřskou sondou při průletu pozorován kvůli velkému množství rozptýleného prachu. Projekt NExT (New Exploration of Tempel 1) tak měl umožnit dalším průzkum komety Tempel 1 za cenu zhruba 15% nákladů ve srovnání se zcela novou výpravou.
K setkání obou těles došlo 14. února 2011. Kometou Tempel 1 mezitím prošla perihelem své oběžné dráhy kolem Slunce a vědci tak mohli sledovat změny, které na jejím povrchu tato událost zanechala. Mapování rovněž pokrylo další části povrchu kometárního jádra, čímž se kometa Tempel 1 stala až dosud nejlépe zdokumentovanou kometou. A samozřejmě sonda nahlédla do kráteru vytvořeného při impaktu umělého projektilu v roce 2005.
Nyní, po splnění i tohoto úkolu nastal čas se se zasloužilou kosmickou sondou rozloučit. Zbývající množství paliva pro raketové motory již neumožnilo její další využití a tak bylo rozhodnuto sondu vypnout. Odborníci ale využili i posledních okamžiků k zajímavému vědeckému experimentu. Přeprogramovali sondu tak, aby zažehla raketový motor a vyčerpala veškeré zbývající palivo. Z délky a průběhu zážehu poté mohli přesně odvodit kolik paliva kosmické sondě zbylo. Tento pokus umožní zpřesnit modely spotřeby raketového paliva při manévrech kosmických sond ve Sluneční soustavě. Modely jsou důležité, protože dosud neexistuje přesné měření stavu paliva v beztížném stavu. Výsledků experiment bude využito mj. pro zpřesnění odhadů životnosti kosmických sonda Mars Odyssey či Mars Reconnaissance Orbiter kroužících kolem Marsu či sondy Cassini zkoumající Saturn. Poslední zážeh trval 146 sekund.
Stardust se momentálně nachází v oblasti Sluneční soustavy mezi drahami Země a Marsu. Výpočty NASA ukazují, že se v budoucnosti nepřiblíží na méně než 2,7 miliónů kilometrů k dráze Země a na méně než 21 miliónů kilometrů k dráze Marsu. Pokud se tedy náhodou nesrazí s nějakým menším tělesem Sluneční soustavy, bude zde kroužit „navěky“. Ovšem už jenom jako mrtvé těleso. Manažer projektu Stardust-NExT Allan Cheuvront z Lockheed Martin Space Systems uvedl: „Stardust dostal příkaz k vypnutí vysílače a už jej nikdy znovu nespustí. Když vím, že se s ním už nikdy nespojíme, cítím najednou prázdnotu.“ Projektu sondy se Allan Cheuvront věnoval po uplynulých 15 let. Jeho slova tak vyjadřují pocity i ostatních lidí z týmů, které kosmickou sondu postavili, řídili její provoz či studovali její výsledky.
„Je to jako když na konci starého westernu sledujete hrdinu odjíždějícího na svém koni k v dáli zapadajícímu slunci a pak naskočí titulky,“ dodává Tim Larson, manažer projektu z JPL/NASA. „S tím rozdílem, že ve vesmíru slunce nezapadá.“
Hledání mezihvězdného prachu
Autor: Pavel Koten (07.08.2006)
Diskuze:
