Láska zůstává zdrojem největších životních zklamání a pokud vás ten silný emocionální vztah již dostal, nebo si zrovna něco začínáte, pak také již začněte přemýšlet o možném zklamáni. Nová studie Neala Roeseho a Mika Morrisona, psycholgů z University of Illinois, vypovídá o tom, že milostný vztah je nejčastější příčinou naší lítosti, žalu a zármutku. Na druhou příčku našich nejhorších zklamání se propracovaly vztahy v rodině. Bronz si vydobyla sebelítost z nedostatku vzdělání, kterému šlape na paty kariéra. Teprve pak se dostává na řadu žal z nedostatku peněz. Je zajímavé, že zoufalství z platební neschopnosti považujeme za největší životní prohru zhruba stejně často, jako lítost z nadcházejícího rodičovství...

Zvětšit obrázek

Zklamání běžných Američanů (Kredit: Neal Roese, UI)

Tak tyto závěry udělali vědci z toho, co na sebe v telefonickém rozhovoru „prásklo“ 370 dospělých Američanů. Šlo o náhodně oslovené osoby, které souhlasily s tím, že anonymně podrobně popíší událost, které v životě litují ze všeho nejvíce. Účast na výzkumu byla dobrovolná a nezáleželo na tom, kdy se událost stala, ani jestli příčinou zoufalství byla činnost či nečinnost. Celá řada expertů studujících mysl a chování lidí hodnotí výsledky dotazníkové akce jako průlomové, novátorské a jejich jedinečnost spatřují v tom, že dříve se podobné výzkumy dělaly jen na studentech, takže závěry nešlo zobecňovat. Otázkou je, zda nám ne-psychologům rozsah zkoumaného vzorku nebude připadat poněkud málo početný na velké závěry. A možná v tom nebudeme spatřovat ani nic tak hluboce převratného, co by se nedalo předem očekávat. Z laického pohledu to totiž vypadá, že se přišlo na to, jak našimi životy cloumají okolnosti a že naše úspěchy a neúspěchy jsou olejem do ohně vášní a trýzně. S trochou jízlivosti lze dodat - kdo by to byl řekl, že bolestivá lítost je nezbytnou součástí lidské zkušenosti.

Sečtělí lidé možná ještě podotknou, že nejeden literární gigant vděčí za svůj věhlas právě tomu, že se pitval v lidské povaze a našich poklescích. Shodou okolností zrovna v oblastech, které z telefonátů vyšly jako ty pro nás nejdůležitější. Bez ohledu na staletí nás nejvíce sužují stejné problémy. Poznali byste, jakého znalce lidské duše zde citujeme?

 

„Život je příběh vyprávěný blbcem.“

„Jsouť věci na nebi a na zemi, o kterýchž moudrost naše nemá zdání.“

„Rozum je sice lékař lásky, ale za rádce ho láska neuznává.“

„Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další.“

„Lépe v pekle, nežli se ženou svárlivou v domě společném.“

„Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne, láska je moře vyplakaných slz, láska, jak každý ví, je zákeřný jed i balzám hojivý.“

„Už s chmurným mírem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinnen a trestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova.“

Pokus byl dělán ve Spojených státech amerických, ale pokud se od Američanů moc nelišíme, potom jsme na tom zhruba takto:
• Asi 44 procent žen je zklamáno svým milostným vztahem. U mužů to je pouze 19 procent.
Ženy častěji než muži litují situací ve své rodině. Pro 34 procent mužů jsou jejich největším zklamáním pracovní záležitosti (u žen to je 27 procent). Muži častěji litují, že se více nevzdělávali.
• Jedinci, kteří nejsou zrovna v partnerském vztahu, jsou většinou také nejvíce zklamáni svým románkem.
• Jsme rovnoměrně rozděleni na ty, jež litují, že někdy něco provedli, a ty kteří by se raději neviděli právě proto, že v rozhodnou chvíli zklamali a neudělali nic.

Profesor Neal Roese, Northwestern University

Z rozboru jasně vyplynulo, že lepší je udělat něco, než-li nic, protože ti „nic-nedělající“, kteří se nechají životem jen tak vláčet, jsou pak ze své nerozhodnosti sklíčeni mnohem déle než ti, kteří něco v náhlém hnutí mysli provedou špatně. Nezáviděníhodně jsou na tom osoby s nízkým vzděláním - litují se mnohem častěji. Ti ověnčení slávou a akademickými tituly ale na tom nejsou o mnoho lépe. Jen jejich mindráky jsou jiné. Více trpí nepravostmi souvisejícími s jejich profesním růstem a kariérou. Tak někde uprostřed našich trablů si stojí chatrné zdraví, podraz od přátel a zklamání z víry. Něco málo z nás (týká se to zhruba jednoho procenta osob), považuje za nejhorší věc na světě omyl při volbě špatné komunity, na jejíž stranu se dali a se kterou spojili svůj osud. Co nikoho moc netrápí je nedostatek volného času na koníčky. Na úplném chvostu seznamu „rizik“ se ocitla naše vlastní povaha. Hlavního viníka největších životních průšvihů v ní spatřuje jen každý stý člověk.

Největší dramatik světové literatury neměl k dispozici počítač ani si nedělal tabulky. V jeho díle se ale zachovalo ještě něco, co výzkumníkům z Illinois a jejich technice uniklo. A sice, že „Hluboký pád přivodí často to největší štěstí.“ (W. Shakespeare).

Pramen: Northwestern University. Další podrobnosti vyjdou v časopisu Social Psychological and Personality Science.