Profesor Oliver Brüstle, neurolog, nositel řady ocenění a nadačních podpor, zároveň osoba zatracovaná kvůli jeho patentu.

Vědci si již nechávají patentovat kdeco. Koncem loňského roku si například badatelé ze dvou německých universit (Heinrich-Heine Universität a Ruhr Universität) patentovali účinek omamné vůně jasmínu. Přišli totiž na to, že přírodní vonná látka z gardénie má stejně silný účinek jako barbituráty nebo Diazepam, tedy uklidňuje, potlačuje strach a podporuje spánek. Zatímco toto chování vědců veřejnost nijak nevzrušilo, patentování buněk z potratů popudilo mnohé. Také právníci chodili okolo žaloby na vlastnická práva k buněčné linii, jejímž základem byly embryonální buňky, jako kolem horké kaše. Desetiletí se experti dohadovali co s tím, až nakonec vzniklo předběžné stanovisko. Praví se v něm, že procedury založené na ničení embryí a na embryonálních kmenových buňkách, nemohou být patentovány.

 
Vědci se rozčilují. Jde podle nich o špatné rozhodnutí a netají se tím, že očekávali méně zkostnatělý postoj úředníků. "Je to nejhorší možný výsledek," říká Oliver Brüstle, ředitel Institutu rekonstruktivní neurobiologie na Bonnské universitě, jejichž patent podaný v roce 1991 na přípravu nervových buněk z kultivovaných lidských embryonálních buněk se postaral o jiskru, která zažehla vášně u části veřejnosti a legislativcům zamotala hlavy. Ve skutečnosti ani o moc nejde. I když patentovaný postup zpočátku vypadal jako spása pro léčbu úrazů přerušené míchy i stařecké demence, moc se toho s těmito buňkami zatím v léčbě neudálo.
Význam předběžného stanoviska se ale netýká jen tohoto případu. Bere s sebou k ledu i všechny další snahy těch, kteří by na kmenových buňkách hodlali v budoucnu vydělat. Stanovisko, o které se začnou soudy v těchto kauzách opírat, vypracoval veřejný státní zástupce Yves Bot. Dostal to za úkol poté, co se v roce 2009 na stole německého Federalního nejvyššího soudu ocitla stížnost a soudci si nevěděli rady s tím, co je etické a co ne. Vyřešili to zadáním expertízy na vyjasnění práv lidských embryí.

Na nynějším stavu nese část viny směrnice Evropské unie týkající se patentování. Dokument mnoha slov s mnohoznačným a různě vyložitelným obsahem, zavdal příčinu i sporu ve věci biotechnologického postupu využívajícího buňky z odpadní tkáně, která se z nemocnic posílá do spalovny, jež ale je pro mnohé embryem se svými právy. Ano, stále je řeč o linii buněk označovaných hES (human embryonic stem cells), které jsou množeny a upravovány in vitro – tedy v laboratoři. Kultivace buněčných linií, které jsou dnes již nasměrovány na tvorbu nervových buněk a jsou něčím zcela jiným, než byly, by zřejmě nikoho moc netrápila, kdyby se neudělala kauza z jejich prapůvodního zdroje, jímž bylo lidské embryo. Právě od tohoto prvku se odvíjí předběžné stanovisko soudu a bude na něm záviset konečné rozhodnutí. To již bude kolektivním dílem třinácti soudců Vrchního soudu. Jejich rozhodnutí se očekává během několika měsíců. Pokud dospějí k názoru, že Botovo vypracované stanovisko je správné (málo kdy soudci předběžné stanovisko mění), bude rozhodnutí Evrospkého soudního dvoru znamenat konec v udělování podobných patentů ve všech zemích Evropské unie.

 

Profesor Hans Schöler, molekulární biolog, ředitel Max Planckova Institutu molekulární biomedicíny v Münsteru: „Linie lidských embryonálních kmenových buněk nejsou embryem. Omezit jejich patentování je krok zpátky“.

Národní pravidla
V přístupu k lidským embryonálním buňkám je Evropa značně nejednotná. Některé země, jako Velká Británie a Švédsko, jsou v tomto ohledu liberální a povolují výzkum čerstvých hES buněk. Včetně těch linií, které jsou takzvaně totipotentní, tedy nediferencované a teoreticky jsou schopné dát vznik člověku, pokud by byly přeneseny do dělohy. Mnohem více je zemí, kde panují jistá omezení. Například v Německu vědci mohou provádět pokusy jen na buňkách, které jsou do země dovezené (odběr z potracených plodů je zde zakázán). Navíc musí jít o buněčné linie vytvořené před květnem 2007. To je pro výzkum dost velký hendikep, když si uvědomíme, že povolené buněčné linie již nemohou dát vznik buňkám všech tkání, ale jen některým orgánům. Je to cena za uklidnění veřejnosti, která tím získala jistotu, že z těchto buněk celého jedince nikdo nevyprodukuje i kdyby chtěl. V zemích EU jsou ale i ty (například Irsko), které to neřeší a jen čekají až Evropský soudní dvůr nějak rozhodne.

Francouzský prokurátor, ministr spravedlnosti, žalobce Pařížského odvolacího soudu, od roku 2006 generální advokát Evropského soudního dvoru: “Techniky využívající lidské embryonální buněčné linie (hES) by nadále neměly být v EU patentovatelné.”

Další významná evropská osobnost v oboru práce s kmenovými buňkami, Hans Schöler, který je současně ředitelem Max Planckova Institutu v Münsteru, se v této kauze vyjádřil šalamounsky. Své akademické kolegy podpořil vyjádřením, že buňky z embrya nemohou být definovány tak jako embrya protože "...již nejsou schopny se rozvinout do kompletního tvora". Jurisdikci a části veřejnosti zase dal zapravdu slovy o tom, že embryonální zdroj pluripotentních buněk "...nemůže být ignorovanán". Tato prohlášení jsou ale již jen politickými tanečky, které na věci nic nezmění.  Tvůrce nynějšího rozhodnutí připraveného pro soudce Bot výslovně uvádí, že techniky zahrnující hES buněčné linie nelze patentovat ani tehdy, když tento proces nezpůsobuje přímé ničení embryí, protože i to z lidských embryí dělá technickou záležitost a to je „v rozporu s etikou a veřejnou politikou". Co se za touto poznámkou skrývá? Nic jiného než snaha, aby rozhodnutí nemělo „díru“ a aby se někdo nepokusil zákaz obejít. Kdyby byly jako zdroj buněk k patentování zakázána potracená embrya, stále by existovala možnost zákaz ošulit získáním buněk ze živého embrya, pokud by jej svým konáním nikdo nezahubil ale jen připravil o pár buněk. Ani to ale nebude nyní možné. Vědci se ale obávají ještě jedné nešťastné formulace, která se v Botově posudku vyskytuje a která říká, že linie embryonálních buněk nelze opomíjet a přehlížet ani když už se jedná o zcela jiné buňky, nasměrované v jejich vývoji jinam, než je tvorba plodu. Právě to by mohlo různým aktivistům zavdat důvod k tvorbě vlastních (národních) omezujících zákonů, které by se nemusely týkat jen patentování, ale jakékoliv práce s takovými buňkami.

Expertka na patentové právo Clara Sattler de Sousův e Brito je členkou Brüstleova týmu (toho co si na lidské kmenové buňky podal patent). Té se zase nezdá jiný napadnutelný zádrhel připravovaného soudního rozhodnutí. Ve většině zemí (včetně USA) je rozsah patentu definovaný jako patentový nárok a nepřísluší mu řešit problémy, jež se tohoto požadavku mohou týkat - tedy to, čím původní zdroj hES buněčných linií kdysi byl. Z toho lze vytušit, že se výzkumníci svých nároků asi hned tak nevzdají. Jakou mají šanci uspět je dost nejasné. Konečné rozhodnutí a výklad Evropského soudního dvoru totiž nebudou pro Federální nejvyšší soud v Německu závazné. Na druhé straně nerespektování doporučení Evrospkého soudního dvoru by znamenalo znevážení sjednocující evropské instituce. Podavatel patentu Brüstle se stébla chytá a na poslední chvíli apeluje na nacionální strunu. Bruselskou anabázi komentuje v médiích slovy: "Nebudeme-li schopni chránit naše vynálezy ani v Německu, nebudeme schopni soutěžit ani v mezinárodní poptávce po nových léčebných postupech."
Spor o patentování buněčných linií silně připomíná jinou zapeklitou kauzu – patentovat geny či ne? Země Evropské unie v oblasti patentování genů, stejně jako s celým výzkumem, za USA silně zaostávají. Také proto Evropský parlament už v roce 1998 schválil právní normu, která po členských zemích EU požaduje, aby považovaly geny za patentovatelné. Patenty lze v EU udělovat na genetické testy bez toho, že by bylo nutné mít zároveň patentován příslušný gen. Moc to ale nepomáhá a tak asi i proto - o co sami patentujeme méně, o to více světu ukazujeme, jak jejich patenty umíme obcházet. Pokud patent na gen vlastní zámořský subjekt, elegantně umíme rozsah jeho patentu zúžit (viz článek „Soudní verdikt...“).  

 

Hlavní aktér - lidská embryonální kmenová buňka, okolo které se celý spor točí.

Kde je pravda?
Jak která a jak pro koho. Vědci a firmy, které jejich práci financují, patenty potřebují jako záruku návratnosti vložených prostředků. Pro nás pacienty má patentování svou méně příjemnou tvář. Uznávání patentů prodražuje léčebné postupy. O tom, kolik by mohly stát mnohé testy, kdyby se jaksi nezapomínalo na placení všech licencí, se u nás raději mlčí. Na otázku zda je patentování dobré nebo špatné je odpověď stejná jako když se zeptáte zda mutace je dobrá nebo špatná. „Šikovně“ formulované patenty dokážou znemožnit dalším týmům případný léčebný postup zdokonalovat a vylepšovat a tak se paradoxně mohou stát i brzdou dalšího pokroku v určité oblasti. V právní hantýrce se začíná hovořit i o systematickém pokrývání jistých oblastí mnoha patenty na banální postupy a vytváření jakýchsi „patentových minových polí“. Najít ze současné nepřehledné situace rozumnou cestu ven, kde všichni budou hrát fér, se asi hned tak někomu nepodaří.

Zvětšit obrázek

Pohled do jedné z čínských nemocnic, kde provádějí léčbu pomocí embryonálních kmenových buněk. K provádění transplantačních zákroků má tamní personál k dispozici tu nejnovější techniku, včetně robotů.

Ve věci patentování si ale můžeme být jedním jisti již nyní. I při všech nepravostech, které se s patentováním dějí, pokud firmám nedovolíme, aby se jim do výzkumu vložené prostředky vracely, omezí své investice a náš pokrok pak bude záviset jen státním výzkumu a na tom, jak osvíceně a nezištně přerozdělí naše daně úředníci. Nezbývá než doufat, že naše patentová a etická přičinění nakonec nepovedou k tomu, že za složitějšími léčebnými zákroky se budeme muset vydávat východním směrem. Již nyní existuje něco, čemu se říká transplantační turistika. A ať si o ní myslíme cokoliv, spolu s používáním kmenových buněk tečou do tamního zdravotnictví a tím i výzkumu, hodně dlouhé peníze. Možná by pro řadu z nás bylo překvapením, jak špičkové přístroje, péči i odborníky tamní kliniky již mají. Vymstít se nám může i to, že evropští vědci s těmi čínskými spolupracují minimálně - vydávají méně společných publikací, než jejich američtí kolegové. Evropa dlouhodobě zaostává v prostředcích vydávaných na výzkum (dáváme méně než USA). Ani trend není dobrý. Zatímco prostředky na výzkum, které věnuje Evropa nebo USA meziročně rostou o několik procent, Čína má v některých letech meziroční nárůst o celou čtvrtinu a pokud statistika OECD neklame, tak v přepočtu na srovnatelnou měnu Čína zřejmě již Evropu v tom, co vydává na vědu, předstihla. Odráží se to i v publikační aktivitě. Z rozboru udělaného podle pracovišť autorů, počet vědeckých prací z regionu USA rapidně klesá, Evropa se jakžtakž drží a Čína za dvacet let svou produkci na poli vědy z tohoto pohledu zdvojnásobila. Statistika je ale věc ošidná a počty nemusejí vždy odrážet kvalitu. Proto bychom měli k takovým výčtům přistupovat tak trochu jako W. Churchil, jehož krédem bylo věřit jen těm číslům, které si člověk nalže sám. Představu o tom, kdo dnes dělá špičkovou vědu, si můžeme udělat i podle toho, jak se nám u článků, které za něco stojí, čtou jména prvních autorů. Není to veselé čtení. 

V Číně si s patentovými právy, ale ani s tím z čeho kmenové buňky pocházejí, hlavu moc nelámou. Tamních služeb začínají houfně využívat i Američané. Na videu je slepá Rylea, která se svými rodiči absolvovala transplantační turistiku. Po návratu z Číny poprvé uviděla maminku. Zkuste její rodině vysvětlit, že jejich rozhodnutí bylo riskantní a že nebrali ohled na práva embrya...