Zvětšit obrázek

Vzorky z Apex Chert. Kredit: AO Marshall, University of Kansas.

Zvětšit obrázek

Alison Olcott Marshallová slaví. Kredit … AO Marshall, University of Kansas.

Co jsou nejstarší fosilie na světě? Zdánlivě prostá otázka, jejíž rozumné zodpovězení velmi těsně souvisí s výzkumem vzniku života na Zemi a případně i jinde. Ve skutečnosti se ale pátrání po nejstarších fosiliích života odehrává v rušné válečné zóně soupeřích hypotéz a bojovně naladěných výzkumných týmů, které se mezi sebou rvou o podstatu každého podezřelého kousíčku hmoty z dávných časů. Až do nynějška převládal názor, že jsme nejstarší známé pozůstatky organismů nalezli v křemičité hornině staré cca 3,5 miliardy let, pocházející z formace zvané Apex Chert, která leží v suché a řídce osídlené oblasti Pilbara, na severu Západní Austrálie. Jde o tmavé šmouhy, které navíc nápadně připomínají některé sinice. Ne každý tomu věřil, ale i tak od svého popisu před více než 20 lety udělaly fosilie z Apex Chert skvělou kariéru. Z divočiny Západní Austrálie až do učebnic.

Teď přichází studená sprcha. Paleobiochemička Alison Olcott Marshall z University of Kansas a její kolegové tvrdí, že ony tmavé šmouhy, považované za několik druhů prastarých sinic nebo příměs grafitu, jsou ve skutečnosti kousky obyčejného hematitu, rozhodně anorganického oxidu železitého. Badatelé nejprve mikroskopovali 300 mikrometrové řezy vzorků šmouh odebraných v Apex Chert, tak jako jiné týmy. Pak ale ještě analyzovali řezy o tloušťce pouhých 30 mikrometrů, které jim umožnily proniknout hlouběji do struktury záhadných šmouh z dob, kdy byl náš svět ještě docela mladý. Ukázalo se, že šmouhy jsou praskliny v hornině, které vyplňují dva minerály, světlý a tmavý. Pak přišel na řadu mocný analytický nástroj, Ramanova spektroskopie využívající rozptyl laserového paprsku. S její pomocí Marshallová a spol. identifikovali světlý minerál jako křemen a tmavý jako hematit. Ani jeden z nich pochopitelně takřka jistě není biologického původu.

Zvětšit obrázek

Stephen Mojzsis, pramálo důvodů k radosti. Kredit Stephen Mojzsis, University of Colorado.

Martin Brasier - spokojený. Kredit: M. Brasier, University of Oxford.

Pro mnohé odborníky to je, jako kdyby někdo důvěrně známý umřel. Mezi astrobiology a odborníky na vznik planety Země a života vládne smutek. Geolog Stephen Mojzsis z University of Colorado v Boulderu přiznává střet s drsnou realitou obtížně uchopitelného fosilního záznamu, k němuž teď došlo po desetiletích snah prosadit fosilie z Apex Chert jako nejstarší pozůstatky života. Jedním z mála lidí, kteří mají důvod k oslavě, je paleobiolog Martin Brasier z University of Oxford. Ten už dlouhá léta bojuje proti fosiliím z Apex Chert, přesněji řečeno proti jejich biologickému původu. Podle něj není divu, horninu z Apex Chert považuje za nejzmatenější silicit, který kdy viděl. Čedič bohatý na cín, zinek a měď, podezřele propletený s oxidy železa a křemíku. Původně se mělo za to, že jde dno mělkého moře, dneska se tyto vrstvy, zejména díky Brasierovi, považují spíše za produkt hydrotermálních procesů.

Je ještě kolem Apex Chert jiskřička naděje? Pokud se Marshallová a spol. nespletli, tak asi ne. Kolem dotyčného hematitu a křemene je sice roztroušený nějaký uhlíkatý materiál, který by snad mohl být biologického původu, ale už to nemá skoro žádnou šťávu. Nejsou to buňky, natož sinice, jenom nějaká nefotogenická špína. Marshallová si myslí, že to život nezanechal, Brasier je velice mírný optimista, ale je to podle všeho na nic. I kdyby to snad byla stopa života, bude nesmírně těžké to prokázat s rozumnou jistotou. A hlavně, důvěra v Apex Chert je teď asi nadlouho mrtvá a s nimi i úžasně zajímavý model brzkého vzniku života na mladé Zemi, který nabízel nesmírnou inspiraci pro průzkum Sluneční soustavy a třeba i nejbližších hvězd. Co tedy teď vlastně jsou přijatelné nejstarší fosilie na světě?

Dotek miliard let. Prastaré horniny v oblasti Pilbara. Kredit: Hiroshi Ohmoto, Yumiko Watanabe, Pennsylvania State University.

Prameny: Nature News 20.2. 2011, Nature Geoscience online 20.2. 2011.

Ilustrace