Podobné zprávy podávali cestovatelé, když se zrcadly konfrontovali americké domorodce. Antonio Pigafetta (1491 - 1534), italský dobrodruh a mořeplavec, který se jako kronikář zúčastnil první cesty kolem světa, kterou vedl Fernão de Magalhães, takto referoval o setkání s mohutným domorodým Patagoncem a o jeho reakci na zrcadlo: „kapitán mu dal najíst a napít a mezi mnoha jinými věcmi mu ukázal i velké ocelové zrcadlo. Když se v něm uviděl, velice se vyděsil a tři nebo čtyři naše muže přitom k zemi srazil“.

Je ovšem nemožné určit, kdy se náš pravěký předek poprvé zahleděl do vodní hladiny a řekl, nebo si alespoň pomyslel: „To jsem já“. Můžeme se jen dohadovat, zdali bázeň, údiv a úžas, který cestovatelé popisovali, když některé domorodé kmeny poprvé seznamovali se zrcadly, může vzdáleně připomínat pocity našich dávných předků. Od 19. století se ale postupně zkoumá, jak je tomu u našich lidoopích příbuzných. Už třeba Charles Darwin zkoušel, jak budou na zrcadlo reagovat orangutani, zjistil ale, že reagovali pouze tak, jako by v zrcadle viděli jiné orangutany, a ne sami sebe. Titul otce výzkumu sebepoznání přiznává v knize Tvář v zrcadle: hledání počátků vědomí její autor Julian Paul Keenan německému psychologovi Wilhelmu Preyerovi (1841 - 1897)¹. Ten popsal případ kachny (druhu pižmovka velká), jejíž druh zemřel a ona pak dlouhé hodiny trávila před oknem, jež bylo zevnitř zakryté a mohlo sloužit jako velmi dobrá reflexní plocha - obraz v něm zřejmě pokládala za svého mrtvého druha. Výzkum dále probíhal nekoncentrovaně a tak, že o sobě a výzkumech ostatních jednotliví badatelé nevěděli. Roku 1929 Robert a Ada Yerkesovi shromáždili výzkumy v této oblasti a s jistou mírou zklamání konstatovali, že všechny druhy opic na zrcadlo nereagují buď vůbec, nebo obraz v něm pokládají za cizí opici. I když podle Franse de Waala už roku 1922 naznačoval holandský přírodovědec Anton Portielje, že orangutani „rozumí použití zrcadla“, přelom přinesly až  slavné pokusy evolučního psychologa Gordona Gallupa. Skupina mladých šimpanzů umístěná před zrcadlo nejprve vlastní odrazy pokládala za jiné příslušníky svého druhu – snažili se o kontakt, nebo předváděli agresivní chování, jak se už vědělo dříve. Po několika hodinách se však jejich chování změnilo – třeli si tečku na hlavě (obličeji) za pomoci odrazu v zrcadle a pak si očichávali prsty: poznali tedy, že barevná tečka v zrcadle je na jejich vlastní tváři, zrcadlo poté začali používat k prozkoumávání těch částí svých těl, které jsou pro ně jinak nepřístupné. Po Gallupovi byl jeho experiment v mnoha variacích mnohokrát opakován, kupříkladu také se stínem. Když byl nade dvěma šimpanzi (každým zvlášť) držen klobouk tak, aby je jejich stíny ukazovaly s kloboukem na hlavě, obě zvířata se pokoušela si dotyčný předmět z hlavy sundat. Další výzkumy ukázaly, že šimpanzi vyrůstající v sociální izolaci nebyli schopni v zrcadle sami sebe rozpoznat.

Gordon Gallup ze svých výzkumů s šimpanzím sebeuvědomováním před zrcadlem vyvodil, že uvědomění si sebe sama je spojeno s řadou dalších mentálních schopností. Do tohoto výčtu patřilo přisuzování úmyslů druhým či vcítění. Podle něj tedy lidé a lidoopi vstoupili do oblasti vědomí, která je odlišuje od všech ostatních forem života. To se snaží podpořit de Wall v knize Dobráci od přírody tím, že prý „první známky myšlenkového vcítění se u dětí objevují asi ve stejné době jako rozpoznávání sebe sama v zrcadle“². Gallupův výčet rozšiřuje primatolog Stanislav Lhota o další položky, na prvním místě o fyzické napodobování konkrétních pohybů, což je podle něj složitější úloha, než když například jedno zvíře pozná jedlost plodu podle toho, že vidí druhé zvíře, jak plod žere. Při fyzickém napodobování je podle Lhoty zřejmě nutné (nebo alespoň užitečné) vžít se do role druhého zvířete, jinak nelze (nebo není snadné) pozorovanou pohybovou sekvenci  zkoordinovat.  Uvědomění si sebe sama je také předpokladem složitější řeči, ke které zvíře bez vědomí o vědomí druhého jedince nebude motivované. Zjednodušeně řečeno, říká Lhota, „pokud zvíře pracuje se svým smyslovým vjemem jako s realitou (která je pro každého stejná), a nikoli jako se smyslovým vjemem (který navíc může být u každého jedince jiný), nemá prostě potřebu někomu jinému o okolním světě cokoli sdělovat“.

Všemi těmito vlastnostmi ovšem disponují také gorily, které se ale podle dosavadních výzkumů v zrcadle nepoznají, což Keenan označuje za překvapující vzhledem k tomu, že s gorilami máme zřejmě společné předky časově bližší než s orangutany (připomeňme ještě, že v zrcadle se naopak poznají evolučně nám poměrně vzdálení krkavci i jiní ptáci včetně papoušků). Právě proto ovšem někteří zpochybňují samotný experiment se zrcadlem a barevným označením nějaké části hlavy. Třeba podle Františka Šusty „ptákům logicky cizí věc na peří vadí, psovi je tečka na čele celkem ukradená, tak proč by se o ni zajímal“. Podle Lhoty pozitivní výsledek zrcadlového testu je sice poměrně dobrým dokladem pro sebeuvědomění, ale „negativní výsledek téhož testu v žádném případě nelze považovat za doklad absence sebeuvědomění“. Zrcadlový test představuje naprosto nepřirozenou situaci a jeho zvládnutí předpokládá nejen příslušné kognitivní schopnosti, ale i příslušnou motivaci. Alternativní vysvětlení negativního zrcadlového testu může být například to, že zvíře o test nemá zájem nebo je naopak velmi silně motivováno reagovat na jiného jedince agresivně nebo vyhýbavě, takže se vůbec nedostane k tomu, aby mohlo pochopit fyzický princip zrcadla. Gorily se přitom, jak připomíná Keenan, skutečně vyhýbají přímému očnímu kontaktu s jiným zvířetem, a podle článku od Sandry Posadové z roku 2007 gorila, která si nejprve postupně na zrcadlo zvykla, prošla zrcadlovým testem úspěšně. Právě pochopení fyzického principu zrcadla (tedy toho, že ze jde o odraz) je nutnou podmínkou k tomu, aby zvíře v testu uspělo. Podle antropologa Václava Vančaty jsou dokonce Gallupovy pokusy dnes „poněkud demodé“. Podle něj existují pokusy s gorilami, které naopak naznačují jejich sebepoznání. Tvrdí, že vzhledem k jejich relativně málo používané mimice gorilám zrcadlo nemusí připadat zajímavé. A gorily navíc podle Vančaty možná na zrcadlo i mimicky reagují, ale „my to prostě nejsme schopni rozeznat“. 

Odkaz na knihu

Zneklidňující svět zrcadel, Malvern, Praha 2010, 279 s., ISBN 978-80-86702-83-4

Dávno už tedy neplatí to, co tvrdil třeba Aristoteles, že „člověk se liší od ostatních živých tvorů svojí schopností napodobovat“. A antropologové už dnes také musí být opatrnější ve formulování hypotéz o tom, že prý „nepřekročitelnou hranicí zvířecí existence je právě existence zde a nyní, která se nepovznáší k sebevědomí a která umožňuje pouze různé frontální akce proti ohrožení“, jak tvrdil třeba filozof a sociolog Helmuth Plessner (1892 – 1985).³ Pokud tedy někteří savci zřejmě jistou míru sebeuvědomění mají, jde o pozoruhodný fakt, který se dá ovšem interpretovat velmi různě. Jak napsal Stanislav Komárek, když se u nějaké lidské vlastnosti či schopnosti ukáže, že u zvířat chybí, pak u lidí může jít buďto o nepřirozený rozmar, hřích či chorobu (jak v případě (sebe)vědomí tvrdili autoři jako Ludwig Klages a Theodor Lessing, podle nichž se člověk nachází „ve stavu chorobného stupňování vlastního pocitu pro sebe si žijícího zběha života“ a duch a vědomí jsou pro ně „principy, které ničí život“⁴), nebo o výsostně lidský znak podobný řeči a sofistikovanému používání nástrojů (takto je sebeuvědomování chápáno u Plessnera, M. Schelera, C. A. van Peursena a mnoha dalších). Pokud by se ale ukázalo, že ona schopnost u zvířat existuje, může z toho podle Komárka opět plynout dvojí závěr: „buď je pak v pořádku i u lidí, nebo se jedná o zvěrstvo“⁵. V této souvislosti musíme připomenout, že mezi plody sebeuvědomování de Waal zařadil také vědomé klamání druhých, a rozvoj mentálních schopností šimpanzů se projevuje vedle vcítění či utěšování také tím, že šimpanzi občas vedou plánované a promyšlené vyhlazovací války proti sousedním tlupám. Jak píše J. Diamond, podle našich standardů je ale provádění šimpanzí genocidy nevýkonné, protože postupné vybití sousední skupiny může trvat i několik let, ovšem „kdyby šimpanzi dostali oštěpy a návod k jejich použití, nepochybně by se co do účinnosti zabíjení začali blížit nám lidem“⁶. Můžeme to označit za „zvěrstvo“, ale spíše to ukazuje, jak velmi nám je v mnoha ohledech šimpanz blízký a že u četných našich činností by mohl prohlásit: „nic lidského mi není cizí“. Jen kdyby uměl mluvit. 

Šimpanzí válka

Útoky na člověka