Zvětšit obrázek

Schema pokusu

Nedávno se švýcarským vědcům podařilo zjistit, že striatum, mozková oblast přináležející bazálním gangliím, je místem spojeným s altruismem a uchováváním ponaučení ze svých chyb. Klíčem k vzájemné spolupráci se ukázal být zde syntetizovaný hormon oxytocin. Lidé jsou spíše nedůvěřiví a ve společenských vztazích se jim nechce moc riskovat. Trocha oxytocinu v mozku navíc nám pomáhá vrozenou barieru nedůvěry prolomit. Navazování vztahů a sdílení libých prožitků ale není jen na libovůli oxytocinu. Podílet se může i hudba a jak se ukazuje, činí tak prostřednictvím stejné mozkové oblasti (striatum), i když tentokrát jde o působení zcela jiného hormonu. Hudba je totiž výlučnou záležitostí nervového přenašeče dopaminu.

Zvětšit obrázek

Aby vědci zjistili, které z „rozsvěcovaných“ míst souvisí s vrcholnými emocionálními zážitky, prováděli pokusným osobám souběžně s tomografickým snímkováním mozku také klasické fyziologické vyšetření na detektoru lži. (Kredit: Valorie N. Salimpoor)

Delší dobu si vědci lámou hlavy s tím, nakolik je účinek hudby na naše mozkové centrum poplatný kultuře, ve které jsme vyrostli. Odpověď na to našel až  mezinárodní tým vědců Ústavu Maxe Plancka v odlehlých končinách severního Kamerunu. Vypravili se tam záměrně, protože jde o jeden z posledních rájů na zemi. Lidé zde žijí bez elektřiny, nesetkali se s pojmem rádio a nikdy neslyšeli západní hudbu. Domorodcům, pro něž je i křesťanská liturgie s hudbou neznámým pojmem, vědci přehráli tři klavírní skladby. Nejdřív melodie, které Evropané vnímají jako veselé, vzbuzující klid, pak ty, jež navozují pocit úzkosti a strachu. Na všechny přehrávané skladby domorodci reagovali úplně stejně jako my. To není dobrá zpráva pro ty, jež nechtějí připustit, že by hudba ve všech kulturách mohla navozovat podobné a stejně intenzivní emoce. Podle mnohých odborníků jsme takovou výsadou měli být obdařeni jenom my a měla se týkat jen západní kultury. U těch „méněcenných“ měla být hudba spíše jen prostředkem k posilování spolupráce a pocitu kmenové sounáležitosti. Vědci z Lipska svým pokusem v Africe dokázali, že účinky hudby na lidské emoce jsou vrozené a nejsou poplatné žádné kultuře. Jednoduše je máme v mozku evolučně zakořeněny. Dá se říci, že hudba je jednou z klíčových záležitostí našeho človečenství.

Zvětšit obrázek

Při poslechu líbivé hudby se nám v mozku uvolňuje dopamin. Místo syntézy se posouvá podle toho, zda jde o očekávání nebo o samotný vrcholný prožitek. (Kredit: Valorie N Salimpoor a kol., doi:10.1038/nn.2726)

S dalšími upřesňujícími poznatky o tom, co s námi umí dělat hudba, přichází nyní Kanaďanka Valorie Salimpoorová z McGill University. Se svým týmem nahlížela dobrovolníkům do mozků pozitronovou emisní tomografií. Spatřit tvořící se molekuly dopaminu ale není jen tak. Zviditelňují se pomocí ligandu v němž hraje hlavní roli radionuklid 11C s krátkým poločasem rozpadu. Současně s touto špičkovou vyšetřovací metodou kanadský tým podrobil dobrovolníky i starým psychofyziologickým testům, které jsou obdobou testu na detektoru lži. To jim dovolilo zjistit, který z tomografových snímků náleží k časovému okamžiku, kdy osoba prožívala vrchol svých prožitků – kdy se jí zpotily ruce, stoupla tepová frekvence, zrychlil dech,... 

Při koncipování svého pokusu quebečtí neurologové vyšli ze známé zkušenosti, pro níž máme pořekadlo – jeden má rád holky a druhý vdolky. Nezajímalo je, zda se dané osobě líbí zpěv Lady Gaga s jejím Špatným románkem, nebo zda dává přednost Maria Callas v Bizetově Carmen, případně Mozartovu Requiem. Šlo jim pouze o vyvolání příjemných pocitů. Proto dobrovolníky požádali, aby si na testy nosili vlastní cédéčka se svými nejoblíbenějšími skladbami. Tak se jim podařilo vyloučit chyby, k nimž by došlo, pokud by testované osobě pouštěli do uší muziku, která by jí nesedla, nebo u ní dokonce vzbudila nelibost. Tento „samo-výběr“ skladeb měl ale ještě jednu přednost. Umožnil sledovat něco, co souvisí se znalostí melodie, kdy kromě příjemné pohody si mozek s předstihem uvědomuje, kdy silné zážitky přijdou. Je totiž známo, že stav napjatého očekávání před vrcholnými okamžiky díla, emocionální zážitky zvyšuje. Dovoluje nám to prožít psychology popisované "vnitřní záchvěvy vzrušení provázené mrazením v zádech".

Dopamin je syntetizován v mozku z aminokyselin a přenáší signály z jednoho nervového okruhu do druhého.

Tomografické snímkování mozků dobrovolníků odhalilo, že při poslouchání hudby se v bazálních gangliích, oblasti zvané striatum, uvolňuje dopamin a že k jeho tvorbě dochází již v první fázi, kdy se nám hudba jen líbí a máme z ní příjemné pocity. V té době se nervový přenašeč tvoří a aktivuje příslušné receptory v místech nazývaných nucleus caudatus, kam vedou nervová z korových oblastí mozku.

Když ale dojde na emotivně vrcholné hudební zážitky, tedy chvíle kdy se nám dušička míní blahem rozskočit, potom se nám místo tvorby a vazby dopaminu „přestěhuje“ do přední části striatia. Samotný posun nestojí za řeč, jeho význam je v něčem jiném - stěhuje se do místa s odlišnou mikroskopickou strukturou, anatomové jí říkají nucleus accumbens.

Zvětšit obrázek

Valorie N Salimpoor: “Pokud se z nějakého důvodu syntéza dopaminu ve striatiu zadrhne, jsou peníze za lístek do divadla vyhozenou investicí.“

Poznatky by se daly shrnout tak, že striatum má část dorzální a ventrální, přičemž ta první spolupracuje s oblastmi mozku na takzvaném „předvídání“ hudebního motivu a druhá je napojena na limbický systém - nejprimitivnější a nejstarší část mozku, jež má na starosti emocionální záležitostí. Z dosavadního výzkumu vyplývá, že okouzlení hudbou a to jak to běžné, tak i prchavé chvilky vrcholného štěstí, je úzce spjato s částí mozku, které říkáme striatum. Protože jde o vývojově mladé neuronální centrum, lze z toho vyvodit, že hudba se nám uvelebila v mozku relativně nedávno. Zalíbilo se jí ve stejné oblasti, kterou nedávno jiné týmy označily za „sídlo“ důvěry a altruismu. Jde o stejnou lokalitu, jíž někteří vědci dokonce přisoudili rozhodující vliv na naše společenské postavení.

Pramen:  McGill University