Zánik ropné plošiny Deepwater Horizon 22. dubna 2010 odstartoval nejen pamětihodnou a nadšeně mediálně propíranou environmentální nehodu, ale také pozoruhodný spontánní experiment velkorysých rozměrů. Je sice příšerně drahý a spolehlivě neetický, ale přes všechno neštěstí zároveň poskytl unikátní možnost pozorovat v Mexickém zálivu extrémní jevy, které se vymykají naší běžné zkušenosti.
Jedním z nich je i nefalšovaný zázrak s metanem, který nedávno odhalili badatelé vedení oceánografy Johnem Kesslerem z Texas A&M University a Davidem Valentinem z University of California, Santa Barbara. Jejich tým v polovině června 2010 naměřil u dna moře v oblasti havárie Deepwater Horizon koncentraci metanu stotisíckrát převyšující běžné hodnoty v těchto končinách. Samozřejmě se ihned objevily tragické vize mrtvého mořského dna bez kyslíku a dokonce i vln tsunami poháněných bublajícím metanem. Metan je také velmi schopný skleníkový plyn, mnohem lepší než vykřičený oxid uhličitý a není tedy divu, že jejich data vzrušila nejednu horkou hlavu. Odborníci na základě předchozích zkušeností s prodýcháváním metanu v oceánech odhadovali, že se tento metan udrží na dně Mexického zálivu celé roky. Pak se ale stal zázrak.
Při dalším měření, které se odehrálo přibližně 120 dní od havárie Deepwater Horizon, Kessler, Valentine a spol. užasle zjistili, že všechen nadbytečný metan zmizel. Přitom nejde o pár splašených čísel, ale o tvrdá data z celkem 207 stanic rozmístěných po celé oblasti zasažené ropným incidentem. V místech ještě nedávno plných uniklého metanu badatelé nalezli několik málo opozdilých bakterií pojídajících, či vlastně prodýchávajících metan a také úbytek asi 1 milionu tun rozpuštěného kyslíku. Právě tolik ho metanotrofní (někdy též označované jako metanofilní) bakterie spotřebovaly na prodýchaní asi 200 000 tun metanu, který zmizel.
Překvapení je slabé slovo, vědci jsou šokováni. Tohle nikdo nečekal a není divu, že podivuhodné výsledky svižně publikoval prestižní časopis Science. Pokud se někde nestala chyba, tak se metanotrofní bakterie, dříve považované za opatrné konzumenty uhlovodíků, dokázaly namnožit nepředstavitelnou rychlostí a stejně rychle snědly nečekaně nabídnuté sousto obřích rozměrů. Metan z Deepwater Horizon nedostal sebemenší šanci k úniku do atmosféry. Jak je vidět, bakteriím ještě ani zdaleka nerozumíme a naše znalosti o nich jsou stále spíše anekdotické.
Pozorovaná brutální likvidace uniklého metanu je ale zásadní nejen pro mikrobiology, ale i pro dohady kolem role metanu v chování globálního klimatu. Pod mořským dnem je totiž ukryto množství „ohnivého ledu“, klatrátu, čili hydrátu metanu, kterého se mnozí lidé obávají jako čert kříže. V jejich divokých představách se z mořského klatrátu náhle uvolňuje mračno metanu a dramaticky mění poměry v oceánu i klima celé planety. Aby toho nebylo málo, tak je poslední dobou módní vidět v takto uvolněném metanu hlavního původce ohromujících masových vymírání minulých věků Země.
Představa vražedného metanu, jednoduše ovládajícího pozemské klima jako bezduchou loutku, měla vždy svoje mouchy, ale až díky loňské ropné skvrně v Mexickém zálivu je poměrně jasné, že to jsou spíš jenom blouznivé fantazie. Zároveň je tak trochu ironií, že právě bublina metanu byla podle všeho původcem výbuchu nešťastné ropné plošiny. Chronicky podceňovaná Matička Příroda zase předvedla svoje ostré zuby a s metanem si svižně poradila. Něco podobného se v Mexickém zálivu i jinde v mělkých mořích nepochybně občas stává. Nezbývá, než souhlasit s Kesslerem, Valentinem a spol., že přinejmenším úniky metanu, s parametry podobnými těm u Deepwater Horizon, a velmi pravděpodobně i rozsáhlejší události tohoto druhu, nemají prakticky žádnou šanci ovlivnit klima planety. Vysvětlení masových vymírání pozemské historie si proto nejspíš musíme hledat jinde.
Prameny: ScienceDaily 7.1. 2011, Science online 6.1. 2011.
Diskuze:
