Zvětšit obrázek

Děsivý zážitek vyvolá posttraumatický stresový syndrom u třetiny postižených.

Emoce posilují paměť
Emoce mají nad naší pamětí magickou moc. Generace Američanů, která zažila atentát na presidenta Kennedyho, si po zbytek života pamatovala, co dělali ve chvíli, kdy se šokující zprávu o zavraždění hlavy státu dozvěděli. Silné emoce jim vryly ten okamžik nesmazatelně do paměti. Podobné reakce nejsou nijak neobvyklé. Situace, které vzbuzují emoce, jsou pro nás významné. Když naši zvířecí předkové prožívali blaho ze zahnání hladu, bylo pro ně klíčové, aby si zapamatovali, kde a jak potravu získali. Když je vyděsil střet s šelmou, bylo pro ně životně důležité, aby si uložili do paměti okolnosti krizové situace a příště se jí vyhnuli. Dlouhodobý stres však paměti nesvědčí. Své by mohli vyprávět třeba manažeři, kteří „nevědí, kde jim hlava stojí“ a pak propásnou důležitý termín nebo schůzku. V krajní situaci může silný stres navodit dokonce dočasnou ztrátu paměti.

Zvětšit obrázek

André Fenton: „Silný stres posiluje v mozku hotové vzpomínky, které nemají se stresujícím zážitkem nic společného.“

Prapodivně se chová mozek lidí postižených tzv. posttraumatickým stresovým syndromem. Těm se neodbytně vracejí vzpomínky na děsivý zážitek a trápí je jako noční můry. Syndrom postihuje oběti násilných trestných činů, vojáky, záchranáře, účastníky těžkých dopravních nehod ale třeba i děti vystavené těžké šikaně nebo lidi, kteří přežili přírodní katastrofu. Děsivý zážitek vyvolá posttraumatický stresový syndrom u třetiny postižených.
Při syndromu vyplouvají děsivé vzpomínky na povrch bez zjevné příčiny, v situacích, které nemají s hrůznými událostmi z minulosti žádnou zjevnou spojitost. Jak je to možné? Odpověď na tuto otázku naznačila práce mezinárodního týmu vedeného André Fentonem z New York University. Pro českou vědu je potěšující, že členem výzkumného týmu byl i Karel Ježek z Fyziologického ústavu Akademie věd. Studie zveřejněná prestižním vědeckým časopisem PLoS Biology dokazuje, že silný stres posiluje v mozku hotové vzpomínky, které nemají se stresujícím zážitkem nic společného.

Úspěch české vědy
Na počátku objevu byl celkem jednoduchý experiment. Vědci nechali vyhladovět laboratorní potkany a pak je pouštěli do bludiště ve tvaru T, kde se zvířata naučila hledat potravu za jedním rohem. Na druhý den připravili vědci potkanům nepříjemný zážitek. Dali je do nádoby s vodou, která byla krytá víkem a potkani z ní nemohli utéct. Polovina potkanů se dostala do hluboké nádoby, kde museli po dvacet minut plavat. Druhá polovina měla větší štěstí. V jejich nádobě byl jen centimetr vody. Potkani sice stáli v mokru, ale byli ušetřeni vyčerpávajícího plavání. Jak prokázala kontrolní měření, potkani přinucení k plavání prodělali velmi silný stres. V krvi jim kolovalo třikrát tolik stresových hormonů, než když byli v klidu. Potkani s namočenými tlapkami zůstávali v relativní pohodě.

 

Spánek vzpomínky utužuje.

Další den čekalo potkany opakování úlohy v bludišti. Zvířata, která prožila děs v hluboké nádobě s vodou, podávala jasně lepší výkon. Vzpomínka, za který roh musí zahnout, aby byli odměněni potravou, se jim v paměti zjevně upevnila. To bylo samo o sobě úžasné zjištění. Stres posílil vzpomínku na událost, která s koupelí v nádobě s vodou nijak nesouvisela.
Fentona a jeho kolegy zajímalo, zda stres posílí i vzpomínku na nepříjemný zážitek. Naučili proto potkany, aby se jednomu rohu bludiště vyhýbali. Pokud zvíře do tohoto „zakázaného rohu“ vlezlo, dostalo citelný elektrický výboj do tlapek. Také tito potkani následujícího dne absolvovali nedobrovolnou koupel a také oni byli o den později přezkoušeni z toho, jak si pamatují zákaz návštěvy vybraného roku bludiště. I v tomto případě byla naučená informace upevněna stresem z namáhavého plavání v uzavřené nádobě. Posílení vzpomínky vydrželo ještě šest dnů po nedobrovolné koupeli.
Je známo, že stres pomáhá uložit do trvalé paměti informace z krátkodobé paměti, které bychom jinak asi zapomněli. To je zřejmé z příkladu Američanů, kteří si zapamatovali, co dělali ve chvíli, kdy se dozvěděli o atentátu na presidenta Kennedyho. André Fenton a jeho spolupracovníci dokázali, že stres oživuje i vzpomínky uložené do dlouhodobé paměti. V sérii důmyslných experimentů odhalili vědci další podrobnosti celého procesu. Když potkanům dočasně vyřadili z činnosti jednu mozkovou hemisféru, prokázali, že stres napomáhá přesunu informací z jedné poloviny mozku do druhé. Jiné pokusy odhalily, že pro posílení vzpomínky stresem je klíčová správná funkce části mozku označované jako hipokampus. O té se už dlouho ví, že sehrává důležitou roli při ukládání informací do trvalé paměti.

Nespavost po prožité hrůze nám může pomáhat ochránit mozek před jeho poškozením dlouhodobými následky.

Jak zabránit nežádoucímu propojení vzpomínek?
Studie týmu André Fentona otevírá cestu k pochopení mechanismů vzniku posttraumatického stresového syndromu a dalších onemocnění. Silný stresující zážitek může v lidském mozku posílit celou řadu vzpomínek, které byly již dříve uloženy do paměti a s děsivým prožitkem nemají přímou souvislost. Vědci nevylučují ani možnost, že stres může některé vzpomínky v trvalé paměti oslabit. Za převažující však považují zesílení vzpomínek stresem. Protože stres posiluje najednou větší množství vzpomínek, může dojít k jejich vzájemnému propojení. V lidské mysli se tak vytvoří mylný dojem vzájemných souvislostí mezi událostmi, které člověk před silným stresujícím zážitkem nijak nespojoval. Děsivá vzpomínka na traumatizující zážitek se tak propojí s původně zcela neškodnými vzpomínkami na běžné každodenní události. Zdánlivě banální vzpomínka pak asociací oživí i vzpomínky na hrůzný zážitek.
Pro vytvoření nových vzpomínek spojených se vznikem posttraumatického stresového syndromu se zdá důležitý i spánek. Nedávný experiment vědců z Yale University ukázal, že pokud se dobrovolníci po stresujícím zážitku nevyspali, pronásledovaly je nepříjemné vzpomínky s mnohem menší intenzitou. Nedostatek spánku zjevně nedovolil, aby se nová stresující zkušenost propojila s jinými vzpomínkami a byla následně jejich prostřednictvím vyvolávána. Studie týmu vedeného Kenichim Kuriyamou publikovaná ve vědeckém časopise Biological Psychiatry naznačuje, že nespavost, jež často pronásleduje oběti děsivých prožitků, nemusí být postiženému člověku na škodu. Naopak, může jeho mozek ochránit před mnohem vážnějšími dlouhodobými obtížemi.