To je výsledek výzkumu, pod kterým se podepsali neurobiologové Semir Zeki a John Romaya z Kalifornské university. Nad mozkovými vzorci různých podob lásky bádají již nějaký ten rok a tak jen navazují na své předcházající studie.
Pro tu nejnovější odchytili 24 zamilovaných dobrovolníků, kteří místo toho, aby se věnovali svým partnerům, trávili čas s hlavou v komoře pro funkční magnetickou resonanci hledíce střídavě na fotografie milované osoby a svých přátel, k nimž nepociťují emocionálně-sexuální náklonnost, ale kteří jsou stejného pohlaví, jako vyvolená/vyvolený. Když šlo například o dobrovolníka – muže, zamilovaného do své přítelkyně, vědci mu pri experimentu promítali její tvář v sérii s obličeji jiných žen. A samozřejmě podrobně zaznamenávali změny v mozkové aktivitě.
Pokusné osoby ve věku 19 až 47 let stejným počtem reprezentovali muže i ženy, homo- i heterosexuály. Nešlo jen o rozené Američany, ale někteří pocházeli z východní, nebo západní Evropy, Asie, či Arabských zemí. Rozmanitá byla i délka jejich partnerských vztahů – od 4 měsíců po 23 let. Podmínkou bylo silné pozitivní emocionální i sexuální pouto k partnerovi. U každého vědci podle Kinseyovy stupnice určili míru sexuální výlučnosti – od výhradní heterosexuality přes částečnou bisexualitu až po výhradní homosexualitu.
A co odhalilo silné magnetické pole? Neurobiologové konstatovali: „Nezjistili jsme žádné rozdíly mezi jednotlivci různého pohlaví nebo sexuální orientace... V zásadě se u hetero i homosexuálů při pohledu na tvář milované osoby aktivují stejné mozkové struktury.“
A těch je více. Jak v mozkové kůře, tak v podkorových oblastech. O jejich souvislosti nejen s láskou, ale i s jinými opojnými pocity a zážitky, které přináší například i alkohol a drogy se ví již delší dobu. Chemická látka, které vděčíme za stav blaha je neurohormon a neurotransmiter dopamin, jenž se ve zvýšené míře uvolňuje v aktivovaných centrech (hypotalamus, ventrální tegmentální oblast, caudate nucleus, putamen, hipokampus, anterior cingulate cortex).
Aktivace těchto dopaminem dopovaných center úzce souvisí i s uvolňováním dalších neurotransmiterů – oxytocinu a serotoninu – o nichž se předpokládá, že jsou důležité ve vzájemných, emocemi ovládaných vztazích.
Studie – nejen tato – potvrdily, že rčení o slepotě lásky, jež se opírá o nezpochybnitelné zkušenosti bezpočtu generací všech kultur, má své kořeny v mozku, kam ho zakódovala evoluce. Tak spojila nebe s peklem. Pohled na milovanou tvář - přičemž stačí pouhá fotografie - utlumuje činnost několika oblastí mozkové kůry odpovědných za realistické a kritické posuzování. O to rizikovější je pak vystřízlivění.
„Vizuální vjem je obvykle spouštěčem náruživé romantické lásky, jež je vše pohlcujícím a matoucím stavem,“ dodává Semir Zeki.
Že omamný pocit lásky je stejný bez ohledu na pohlaví nebo sexuální orientaci zamilované osoby, není žádné nečekané překvapení. Nakonec to zdůrazňují i samotní autoři, když ve své odborné publikaci zmiňují milostné, nejenom heterosexuální příběhy zvěčněné v arabské, indické, japonské i evropské literatuře. Jsou důkazem, že láska a pohled na milovanou osobu vyvolávají stejné emoce bez ohledu na kulturu či historickou dobu.
Zdroj: PlosOne
Diskuze:
