Když se řekne mandle, tak si vybavíme cukroví a plod stromu příbuzného s meruňkou a broskvoní – mandloně. Případně nachlazený krk a mízní uzliny – tonzily. Bez obojího se snadno obejdeme. Ty nejpotřebnější mandle najdeme v hlavě. Jádro mandlové, nucleus amygdaloideum, zkráceně amygdala, latinsky amygdale = mandle, je párový útvar, jenž je součástí velkého mozku. Nachází se v hloubce hemisféry, kaudálně od hlavy jádra ocasatého poblíž hippokampu. Náleží do struktur limbického systému, který se stará o integraci čichových, viscerálních a somatických vjemů. Zkrátka řečeno, má na starosti reakce nezbytné k přežití jedince a péči o potomky. Mozková madle, amygdala, nám pomáhá zapamatovat si věci, které se jsou spojeny s emocemi. Díky amygdale rozpoznáme výraz tváře, například zda se někdo něčeho polekal. Toto "čtení" nás chrání před přehnanou důvěrou a řídí míru emočního odstupu od příslušníků vlastního druhu. Stále více poznatků podporuje přesvědčení, že právě tento malý okrsek v mozku určuje naše společenské chování.
Američtí psychologové Lisa Feldmanová a Barrett Northeastern se zajímali o to, zda, když se v amygdale soustředí podpora schopností nutných pro společenský život, jestli její větší objem také přispívá k bohatším sociálním vazbám. Změřili 58 zdravým dospělým osobám velikost amygdaly pomocí magnetické rezonanční tomografie. Nešlo jim ale jen o samotnou mozkovou strukturu. Během testu se dobrovolníků ptali s kolika lidmi jsou v pravidelném kontaktu a do kterých skupin jejich přátelé a spolupracovníci patří. Kladením těchto otázek si zmapovali rozsah sociální sítě vyšetřovaných.
Ukázalo se, že ti, kdož mají rozsáhlejší a komplexnější sociální vazby, mají také větší amygdalu. Přitom šlo vyloučit, že by rozsah sítě nějak souvisel s věkem dobrovolníků. Nenašel se ani vztah s pocitem jejich životního uspokojení. Vědci z toho vyvozují, že naše štěstí se neodvíjí od velikosti amygdaly a že jeho míru neurčuje ani to, co se všeobecně předpokládalo - počet přátel, které máme. Ve hře tedy budou i další, nám zatím neznámé proměnné a tak štěstí si naštěstí svá tajemství zatím uchovalo. Víme jen, že v temenním laloku se integrují smyslové vjemy a prefrontální kortex má na starosti úsudek a odůvodňování. Kromě amygdaly zpracovává emoce i substantia nigra a pocity uspokojení nějak navozují obě struktury.
Podle Brada Dickersona, neurologa ze Všeobecné nemocnice v Bostonu, který se výzkumu účastnil, amygdala je při tvorbě sociálních sítí rozhodující, bohužel zatím přesně nevíme, čím toho dosahuje. Snad je to díky lepšího vyhodnocování výrazů tváře, vnímání emocí nebo uchovaným množstvím emocionálních vzpomínek. Tím vším by amygdala mohla tahat za provázky našeho rozhodování a plést se nám i do takových věcí, jako s kým si něco budeme začínat a zda tyto vztahy budeme udržovat.
Podle Dickersona se na našem sociálním chování bude podílet více mozkových regionů a proto se jeho tým nyní chystá ještě jednou podívat se funkční magnetickou rezonanci do mozků dalších dobrovolníků a prověřit, zda existují individuální vzory mozkové aktivity a mají-li vztah ke společenským skupinám. Mělo by to dát odpověď například na otázku, co jednotlivé komunity mají společné.
Není to tak dávno, co jsme na Oslu psali o tom, jak počítač napojený na funkční magnetickou rezonanci zvládá přečíst, zda hodláme odpovědět kladně nebo záporně. Daří se mu to rychlejí, než jsme my sami schopni si to uvědomit, než nám na pokyn mozku zareagují svaly. Jinak řečeno, počítač a obsluhující personál zná odpověď dříve, než stačíme otevřít ústa. Bioinženýr Bradley Greger z University of Utah v Salt Lake City dokonce zvládl rozluštit několik slov jen na základě signálů přicházejících z mozku. Hodlá v tom pokračovat, aby ochrnutým, kteří nemohou mluvit, ulehčil jejich těžký úděl. Poznatků v tomto směru kvapem přibývá. Další tým například ohlásil, že pozná, zda osoba má oblast hypotalamu aktivovanou pro pubertu, což, jak víme, s sebou nese brzkou změnu chování a priorit. Pokud se neurologům časem podaří nahlížet i do naší amgdaly, jak doufají, potom, aniž bychom cokoli o sobě řekli, bude zřejmě stačit jeden sken hlavy a hned bude jasné s jakým okruhem lidí se stýkáme i jak velká to je skupina.
Zatím se můžeme utěšovat, že to možná nepůjde tak rychle, jak se nám snaží americký tým z Massachusetts, vsugerovat. Do jejich představ totiž nezapadají výsledky jiné výzkumné skupiny. Můžeme říci, že tu proti sobě stojí dva tábory. Jedni tvrdí, že zvětšená mandle je znakem toho, jak jsme sociální a že čím větší, tím lepší, protože máme více kontaktů a přátel. Jiní, jako například Matthew W. Mosconi ze Severní Karolíny se svými kolegy zase tvrdí, že zvětšená amygdala je zapletená do autismu a že má na svědomí zhoršování sociálních vazeb. Aby toho nebylo málo, tak se na zvířatech ukázalo, že zbytnět amygdalu dokáže i parazitární infekce.
Pokud se necháme vyšetřit a zjistí nám, že máme větší amygdalu, tak to pro odborníky bude znamenat, že jsme v kolektivu oblíbeni a že musíme mít plno kamarádů. Druzí v nás za to budou vidět schizofreniky a pro třetí budeme představovat infikované adepty na paranoiu.
Prameny:
Nature Neurosci. doi:10.1038/nn.2724 ,2010.
Arch Gen Psychiatry, May 2009 Arch Gen Psychiatry, May 2009
UT Southwestern Medical Center
Diskuze:
