Placebo se často používá v klinických studiích při testování nových léků. V poslední době se množí publikace o tom, že na tyto falešné pilulky celá řada pacientů reaguje, jako kdyby účinnou látku skutečně obsahovaly. Zdá se, že takto snadno „oblafnutelných“ může být až polovina z nás. 

 

Ted J. Kaptchuk, první autor publikace (Beth Israel Deaconess Medical Center). Jeho životním krédem je spojovat klasickou a alternativní medicínu.

Máme tu tedy něco o čemž dost dobře nevíme jak to funguje, ale protože to účinkuje, bylo by chybou toho nevyužívat. Jenže na druhé straně léčit podvodem, je neetické. Teda Kaptchuka napadlo vyzkoušet možnost, zda by placebo přece jen nešlo využít bez toho, aby se pacientům lhalo. Vyzkoušel to na osmdesáti pacientech trpících syndromem dráždivého tračníku, poruchou jíž trpí asi 20 procent dospělých. V podstatě se jedná o  problém s posunováním  potravy zažívacím traktem. Svaly ve střevě zajišťující rytmickou kontrakci a peristaltiku se občas poblázní a stahují se křečovitě. Je to bolestivé, což by se dalo přestát, stejně jako zácpa. Veselé a dehonestující to začne být až když to vezme ten správný směr, ale nekoordinovaný. 

Státní ústav pro kontrolu léčiv také definuje placebo efekt jako léčebný výsledek vyvolaný přesvědčením pacienta, že užívá skutečný lék.

Skupinu těchto pacientů rozdělili do dvou skupin. V první nedostávali nic, ve druhé placebo. Všem pacientům ale nic netajili a po pravdě jim řekli, že v pilulkách není nic aktivního a jsou jen něco jako cukr. Spolu s touto informací jim řekli, že je mají brát dvakrát denně. A aby bylo naprosto jasné o co jde, na lékovkách také bylo zřetelně napsáno, že jde o Placebo.
Po třítýdenním sledování pacientů se ukázalo, že mezi polykači prášků bylo dvakrát více těch, kteří hlásili, že se jim významně ulevilo (59 procent proti 35 procentům). Nešlo ale jen o subjektivní pocity, zlepšily se i ve sledovaných parametrech. Placebo podle autorů publikace mělo na pacienty vliv, který byl téměř ekvivalentní účinkům těch nejsilnějších léků, které se na léčbu tohoto syndromu dráždivého tračníku používají.

Jeden ze spoluautorů publikace, Anthony Lembo, expert na tento syndrom novinářům prohlásil, že pozitivní účinek vlastně nikdo neočekával a že sám se při podávání placeba pacientům, o němž jim současně tvrdil, že jde o neúčinnou látku, cítil velice trapně. Ani podle autorů si pacienti prášky brali s úsměvem a konzumovali je pravidelně i  když o nich věděli, že jsou „k ničemu". Význam práce bychom neměli přeceňovat ale brát jen jako náznak něčeho, co by stálo za pořádné prověření. Možná, že za pozorovaným účinkem je poněkud jiný efekt, ve kterém prášky hrají vedlejší roli. Co když na pacienty povzbudivě působil nemocniční rituál a třeba jen zájem sestřiček, které nosily  prášky a při tom prohodili pár slov, což jistě neměly zakázané. Pozitivní myšlení mohlo navodit i jiné okolnosti, které v publikaci nejsou zmíněny. Ale i to je vlastně placebo efekt, i když v jiném smyslu, než jak se obecně soudilo a jak ho definuje například i náš Státní ústav pro kontrolu léčiv.

Článek zcela jistě bude hodně citován a bude se jím ohánět kde kdo. Toho si jeho autoři museli být dobře vědomi. Po formální stránce se jejich práci nedá nic vytknout a proto také mohla vyjít v recenzovaném a prestižním časopisu PLoS ONE. Otázkou je, proč tak silný kolektiv složený z deseti pracovníků šesti výzkumných institucí udělal pokus jen na tak omezeném počtu pacientů. Ve hře jsou ohromné zisky a tak formulace „placebo je účinné i u plně informovaných pacientů“ je vodou na mlýn pro činnost esoteriků a je morálním ospravedlněním všech, co prodávají homeopatika a přípravky v nichž není žádná účinná látka. Prodávat „nic“ je ten nejlepší a nejméně riskantní byznys jaký snad může existovat. Za ním už je jen zlodějna. 

Pramen: Placebos without Deception: A Randomized Controlled Trial in Irritable Bowel Syndrome. PLoS ONE, 2010; 5 (12): e15591 DOI: 10.1371/journal.pone.0015591