Namísto mořských hub antický poklad
V roce 1900, když skupinka potápěčů živících se sběrem mořských hub hledala úkryt před bouří na malém ostrově Antikythéra, objevila prastarý vrak ve kterém bylo množství antických soch, šperků, zbraní a předmětů pro domácnost. V tomto vzácném antickém pokladu byl i zvláštní artefakt, na kterém byl navzdory dlouhodobému působení slané mořské vody patrný systém ozubených koleček. Mechanizmus z Antykythéry fascinuje nejen odborníky z různých technických oborů. Vědci se snaží do detailů pochopit jeho princip a vytvořit funkční kopie.
Archeologické studie vraku vedly k závěru, že šlo o římskou loď, jež ve Středozemním moři ztroskotala před asi 2 080 lety, někdy mezi roky 70 a 60 př.n.l. Vezla válečný lup z Pontského království v Malé Asii, kde panoval Mithridates IV, proti němuž vedl Řím válku.
Není zcela jasné, odkud přesně mechanismus z Antikythéry pochází. Původní myšlenku, že jeho autorem by mohl být geniální starořecký astronom Hipparchos, jenž žil na Rhodu ve druhém století před Kristem, zpochybnilo rozluštění nápisů. Ty, spolu s odhalením, že součástí přístroje je i časomíra pro sportovní hry lokálního významu zvané „Naa“, poukazují na severozápadní Řecko jako na oblast původu samotného mechanismu, nebo jejího majitele, který si ho dal sestrojit.
Mechanický vesmír
Dnes můžeme zkorodovaný důkaz antického stupně poznání a důmyslnosti obdivovat v Národním archeologickém museu v Aténách. Tento fascinující mechanický model vesmíru musel původně udivovat i samotným dizajnem. Byl sestaven z více než 30 různě velkých ozubených bronzových koleček, které ovládaly ukazatele datumu, pohybu Slunce, Měsíce a pravděpodobně i všech pěti tehdy známých planet – Merkuru, Venuše, Marsu, Jupiteru a Saturnu.
Detailní průzkum pomocí rentgenu umožnil týmu pod vedením astronoma Mika Edmundse z University ve welšském Cardiffu a londýnského kurátora Michaela Wrighta mechanismus z Antikythéry (dále jen antikythéra) zrekonstruovat a v roce 2008 vytvořit funkční model. Hlavní „ciferník“ má dvě dělení – vnější datumové s 365 dílky pro dny v roce a vnitřní zodiakální, na kterém je 360 obloukových stupňů rozčleněno do dvanácti zvířetníkových souhvězdí, kterými Slunce prochází na své zdánlivé pouti po ekliptice. Ručičky pak ukazují aktuální polohu Slunce a Měsíce, jehož fáze znázorňovala otáčející se kulička z jedné poloviny nabarvena na bílo, z druhé černá. Písmena na zodiakálním kruhu byly pravděpodobně indexy související s popisky o době viditelnosti některých jasných hvězd v průběhu roku. Přední strana antikythéry zobrazovala i některé údaje o planetách, které přesně, to je zatím otázkou dohadů.
Na zadní straně se pohybovaly dvě ručičky. Jedna z nich na vyryté spirální stupnici ukazovala aktuální dobu v rámci 235měsíčního Metonova cyklu, po kterém se fáze Měsíce začnou vzhledem na polohu Slunce vůči hvězdnému pozadí opět opakovat. Ta druhá se otáčela po 223měsíční časomíře cyklu Saros, jenž umožňoval předpovídat zatmění. Jeden Saros cyklus je doba, kdy se vzájemná geometrie polohy Slunce, Měsíce a Země zopakuje a umožňuje pozorovat v podstatě identické zatmění. Oba tyto cykly používali již Babyloňané.
Aby rekonstrukce odpovídala nebeské mechanice podle představ Řeků, zejména Hipparchově lunární mechanice, Michael Wright přidal malá, v samotném nálezu chybějící kolečka. Ta umožňovala znázornit pozorované nepravidelnosti v pohybu planet a změny rychlosti zdánlivého pohybu Slunce po ekliptice. Kolečka simulují takzvané „epicykly“ – malé kruhové „zajížďky“ na základních kruhových dráhách planet.
Následující video znázorňuje virtuální rekonstrukci podle Wrighta:
Slunce zpomaluje a zrychluje
Pak si ale Američan James Evans, který se zabývá historií astronomie všiml, že na zachovalé části je dělení zodiakální stupnice užší, než by mělo být. To znamená, že na nečitelné, nebo chybějící části musely být kvůli kompenzaci dílky širší. Z toho Evans usuzuje, že pohyb ručičky byl plynulý a změny v rychlosti zdánlivého pohybu Slunce řešily jemné rozdíly na stupnici, která měla "rychlejší“ a "pomalejší“ polovinu (obrázek). I to by odpovídalo systému, který používali Babyloňané. Jestli je to pravda, pak antikythéra zobrazuje spíše jejich přesdtavy o nebeské mechanice. Otázkou je, jaký smysl má hledat v tomto ohledu mezi oběma kulturami přesnou hranici – Řekové, například i zmíněný Hipparchos, se prokazatelně v mnohém opírali o poznatky Chaldejců z jižní Babylonie.
Jenže Evansem odhalené nerovnoměrné rozdělení zodiakální stupnice zkomplikovalo rekonstrukci antikythéry. Zvířetníkový kruh tak neumožňoval současné zobrazování pohybu ostatních nebeských těles na stejné stupnici. Týkalo se to zejména planet. Evans tedy předpokládá, že každá z nich měla svůj vlastní „budík“ na čelní straně antikythéry. Je dále přesvědčen, že planetární ukazatele nezobrazovaly polohu té které planety na obloze, ale umožňovaly určit kdy nastane změna směru jejího zdánlivého pohybu, nebo kdy bude v průběhu roku pozorovatelná na noční obloze.
Evans na základě podrobného studia systému ozubených koleček předpokládá, že i změny v rychlosti pohybu Měsíce odpovídají spíše výpočtům Babyloňanů, než Hipparcha. Vědci dokonce uvažují nad mírně kacířskou, ale bezpochyby zajímavou myšlenkou, že když se Řekům podařilo pomocí koleček navzájem propojit pohyby nebeských těles a zakomponovat i změny těchto pohybů, přenesli mechanické řešení také do své filozofické představy o vesmíru v podobě epicyklů. Nevíme přesně, kdo byl prvním autorem tohoto velmi vlivného učení. Někteří ho připisují Appoloniovi z Pergy, řeckému geometrovi z třetího století našeho letopočtu. Je ale možné, že první myšlenky se zrodily mnohem dříve a byly motivované práve do sebe zapadajícím soukolím, které umožňuje znázornit pohyb všech důležitých nebeských těles. „Možná potřebujeme pozměnit naše představy o vztahu mechaniky a astronomie“, tvrdí Evans. „Lidé jsou přesvědčeni, že je to pouze jednosměrka, ale pravděpodobně se ovlivňovali navzájem.“ To by znamenalo, že antikytéra není jenom mechanismus poháněný soustavou ozubených koleček z bronzu, ale model s mmnohem hlubším významem.
LEGO-antikytéra
I kdybychom se nikdy nedověděli, jak do detailů přesně antikythéra fungovala, je to úžasný mechanický model antického pohledu na okolní vesmír. Moderních verzí je několik. Tou nejnovější, nejúsměvnější a možná i nejkreativnější, ale zároveň nejméně přesnou se před pár dny díky internetu celému světu představil Andrew Carol. Jeho antikythéra se té antické pramálo podobá. Není z mosazi, ale z umělé hmoty a svojí předlohu kopíruje jen přibližně. Je totiž limitována standardními dílci stavebnice LEGO.
Zdroje: Nature, stránka Andrewa Carola
Diskuze:
