Před pár dny jsme vás informovali o změně v názoru na ptakoještěry (Gigantičtí pterosauři létali nonstop 16 000 kilometrů). Když vědci nakrmili počítač daty o jejich hmotnosti, možných zásobách tuku jako energetického zdroje, plochou blanitých křídel a výkonovými parametry dnešních ptáků, z druhohorních neohrabanců se obratem stali vynikající letci. Bez mezipřistání měli zvládat šestnáct tisíc kilometrů dlouhé trasy a byli pasováni na nejlepší letce všech dob. Kromě těchto představ o gigantech brázdících oblohu se ale můžeme setkat i s představami, že ptakoještěři o velikosti žirafy vlastně létat nemohli a že to byli tvorové, kteří blanitá křídla ani neměli. Mělo jít o hory masa a kostí neschopné vzletu. I kdyby plachtit zvládali, na start měli být údajně krátcí. Na scestí takových závěrů mnohé paleontology paradoxně svedlo pozorování přírody.
Dnešní ptačí střízlíci startují z místa, stačí jim jen povyskočit. Čím je ale pták robustnější, tím je jeho dostávání se do vzduchu upachtěnější. Ti největší se při startu musejí nejprve až komicky rozpohybovat a teprve až naberou patřičnou rychlost, mohou uplatnit sílu svých křídel. Z principu své gigantománie se těžkotonážním ptakoještěrům teoreticky nemohlo nic z toho podařit. Proto je někteří odborníci odsuzovali k doživotnímu plahočení se po zemi.
Ptakoještěři ale nejsou obdobou ptáků a jakékoliv srovnávání s nimi je zavádějící. Mají jinak utvářenou kostrou i svaly. Proto i počáteční trajektorie jejich letu byla jiná. Jenže jaká? Podle Brita Marka Wittona z University of Portsmouth a Američana Michaele Habiba z pittsburgské Chatham University u pterosaurů padesát kilogramů (dvacet procent hmotnosti) přináleželo svalům křídel. Tak silnému „motoru“ nedělalo problém tyto cvalíky do vzduchu zdvihnout jediným odrazem. K tomuto závěru vědce dovedly dvě věci. Jednak to, že dřívější studie v rozměrech ptakoještěrů poněkud přeháněly. Ve skutečnosti tito tvorové byli zřejmě o něco menší a tím pádem také lehčí. Místo původních šesti metrů výšky s dvanácti až třináctimetrovým rozpětím křídel mohli být o metr nižší, což by znamenalo, že i do stran měli tak o dva metry méně. Tato „maličkost“ je ale pro další úvahy a výpočty zcela zásadní. Tak například co do hmotnosti, z původně předpokládaných 544 kg to z nich udělá zvířata poloviční (200 až 250 kg). Mechanistické modely jejich vzletových schopností postavené na hmotnosti těla a pevnosti kostí jsou rázem realistické. Nejenže ptakoještěři bez problémů zvládali start „skokem“, ale na rozdíl od dnešních ptáků, k tomu nohy vlastně ani moc nepotřebovali.
Video: Ptakoještěrův startovací fenomenální odraz (Mark Witton a Michael Habib)
Porovnání koster albatrose, azhdarchida a pteranodontiana.
Pramen: PLoS ONE, 2010; 5 (11): e13982 DOI: 10.1371/journal.pone.0013982
Diskuze:
