Evropa má očividně problém s genetickými modifikacemi. Problém nikoliv odborného, ale politického nebo spíš až psychiatrického charakteru. Vyspělý svět nám v tomto ohledu začíná nebezpečně ujíždět a nám brzy zůstanou jenom oči pro pláč a také nesmyslně likvidační předpisy. Proto je překvapivé a zároveň nesmírně potěšující, že to jsou právě evropští badatelé, kteří přicházejí s pozoruhodným dokladem přesvědčivé, profesionálně provedené, ale přitom zřejmě stoprocentně spontánní a tudíž „přírodní“ genetické modifikace u běžné trávy.
Už delší dobu je všem soudným lidem jasné, že se geny vcelku volně šíří prostředím, bez ohledu na lidské snažení. Zatím ale scházely přesvědčivé konkrétní případy, například u rostlin. Švédští evoluční genetici Bengt O. Bengtsson, Pernilla Vallenback a Lena Ghatnekar z Lund University nedávno v prestižním on-line vědeckém časopise PLoS ONE publikovali objev pozoruhodné genetické události, k níž podle všeho došlo před méně než 600 000 lety, mezi lipnicí bahenní (Poa palustris) a kostřavou ovčí (Festuca ovina). V jaderném genomu mnoha populací kostřavy ovčí v zemích kolem Baltského moře jsou dvě kopie genu PgiC, který kóduje enzym cytoplazmatickou fosfoglukózo-izomerázu.
Původně si vědci mysleli, že PgiC2 je prostě pouhá kopie, zduplikovaný gen PgiC1. Postupně však vyšlo najevo, že u zkoumaných kostřav ovčích je sice sekvence genu PgiC1 těsně spjatá s odpovídajícími geny příbuzných druhů tenkolistých kostřav, ale zato sekvence PgiC2 má nejbližší příbuzenstvo mezi lipnicemi, konkrétně v populacích velmi proměnlivé lipnice bahenní. To je velmi zvláštní situace a jediným rozumným vysvětlením je relativně nedávný přenos genetického materiálu z lipnice do kostřavy.
Jistě by nebylo složité namítnout, že jde o náhodu. Sekvence genů PgiC si mezi různými travami budou jistě velmi podobné. Bengtsson a spol. jsou ale přesvědčeni, že to nebyla souhra okolností. V kostřavě totiž u genu PgiC2 našli i neklamné stopy po práci transpozónu pocházejícího od lipnice bahenní, velmi čilého kousku DNA, který dokáže skákat v genomu z místa na místo. Pikantní je, že se tyto konkrétní transpozóny jinak v kostřavách asi vůbec nevyskytují. Vše nasvědčuje tomu, že právě transpozón z lipnice měl prsty v přesunu genu PgiC2 do kostřavy.
Bengtssonův tým zároveň vylučuje, že by šlo o důsledek křížení obou druhů prostřednictvím větrem unášeného pylu. Asi by nebylo úplně na místě věřit jejich tvrzení, že lipnice bahenní a kostřava ovčí jsou spolehlivě reprodukčně izolované a křížit se nemohou. Pokud jde o křížení, rostliny si neberou žádné servítky a dnes již i mezi travami známe dokonce řadu mezirodových kříženců. Švédové mají ale naštěstí v zásobě i lepší argumenty.
Značná shoda nejen mezi sekvencí genů, ale i mezi upstream (předgenovými) a downstream (zagenovými) regulačními sekvencemi, relativně krátký úsek přenesené DNA a také vlastní struktura sekvence kolem genu PgiC2 zahrnující stopy po transpozónu – to všechno ukazuje na poctivý horizontální přenos genu mezi lipnicí a kostřavou. Jinými slovy, kostřava a lipnice spolu nějak udělaly přesně to samé, co dělají genetičtí kouzelníci v molekulárních laboratořích. Dneska už samozřejmě jen obtížně zjistíme, jakým konkrétním mechanismem tento mezidruhový přenos genu proběhl, ale velmi pravděpodobně se v něm angažoval nějaký patogen, nejspíš virus a spolu s ní asi i nějaký savý hmyz, který přelezl z lipnice na kostřavu.
Co tohle všechno znamená pro zmatené dohady kolem GMO? Lze jen bezvýhradně souhlasit s Bengtssonem, kterého nijak nedojímají nejčastější obavy odpůrců geneticky upravených organismů, týkající se šíření genů v přírodě. Bengtssonův tým zřetelně prokázal, že se to nejspíš naprosto běžně děje. Lipnice bahenní a kostřava ovčí jsou v Evropě všudypřítomné trávy. Také je velmi rozumné předpokládat, že jde jenom o špičku ledovce. Šíření nejrůznějších genů mezi organismy není nic „nepřirozeného“. Ba právě naopak, nepřirození jsou ti, kteří se těchto dějů bojí.
Prameny:
ScienceDaily 8.11. 2010, PLoS ONE 5(10): e13529, Wikipedia (Transposon).
Diskuze:
