Mladá hladová ještěrka chňapne po vážce, ukousne jí hlavu a s plnou tlamičkou se běží rychle schovat. Snaha prchnout je vidět v levé části „snímku“. Mohlo se to stát včera, ale tento příběh je starý 100 miliónů let. Tedy z doby, kdy se v okolí proháněli dinosauři. A naše ještěrka? Z kořisti se dlouho netěšila, měla smůlu a měla jí více, než byla schopna zvládnout. Lepkavá pryskyřice ji uvěznila spolu s její obětí navěky. Tak popsali scénu uchovanou v jantaru pracovníci z Oregon State University a publikovali v časopise Paleodiversity. Objevené hmyzí torzo je navíc novým představitelem rodiny vážek. Jde o nejstarší exemplář tohoto hmyzu, který kdy byl v jantaru nalezen.
George Poinar, jeden z předních světových odborníků na život balzamovaný v přírodních polodrahokamech nález komentuje slovy: „Ještěrky se živí vážkami i dnes a pro tyto hladovce to je něco jako denní rutina. Uvěznění dravce spolu s jeho kořistí ukazuje, že se chování predátora ani jeho jídelníček, nezměnili přes obrovskou propast času. Po pravěké ještěrce nám zůstal jen ocas. Škoda, mohli jsme se přesvědčit, co v tlamičce skutečně měla.“
Vážky jsou jedním z barevně zajímavých a evolučně úspěšných hmyzích zástupců. Patří mezi nejlepší letce s nejdokonalejším zrakem. Jejich hlava je velká, to proto, že oči mohou být sestaveny až z 28 000 oček (ommatidií). Mají však něco, co jim dovoluje do značné míry eliminovat hendikep složených očí. Tím, že nemají čočku ani okohybné svaly, nemohou zaostřovat a tak vážky mají v horní části hlavy očka specializovaná na koukání do dálky a ve spodní části zase ty nablízko. Jsou vybaveny ještě další vymožeností - hlava je s předohrudí spojena jen tenkou stopkou. Ta umožňuje vážce otáčet hlavou do stran v rozsahu 180 stupňů. Podle toho, zda se potřebuje podívat blízko, nebo do dálky umí hlavu sklánět a zaklánět v úhlu 70 stupňů. Chybu nemá ani její pohybové ústrojí. Mohutné svaly dokážou jejími ohromnými křídly mávat frekvenci 30 úderů za sekundu. Dokáže nehybně stát na místě a pozorovat dění v okolí a náhle zaútočit rychlostí až 14 m/s. Létají téměř neslyšně a nemají ani problém letět kolmo nahoru nebo dolů a směr letu v okamžiku změnit. Létají dokonce i pozpátku. Jsou prostě dokonalé.
Samička a sameček mívají často odlišné zbarvení těla i křídel (pohlavní dichroismus). Dnes jich známe zhruba 5500 druhů z toho v Evropě se jich vyskytuje stovka a u nás máme asi 68 druhů. Jen tak na okraj, do řádu vážky patří i šídla. Paleontologové ale slovo vážky nepoužívají rádi. Jednak proto, že na zkamenělinách se druh těžko určuje a také proto, že řada z nich, které byly něco mezi vážkou a šídlem již vyhynula. Zavedli souborný všeobjímající termín Paleoptera. Ale ať už jim budeme říkat jakkoliv, jde o mnohem starší živočichy, než co dokládá nynější nález v jantaru. Otisky jejich těl a hlavně pevných žilnatých křídel se nám dochovaly i v kameni. Nejstarší fosilie se datují až do doby před 300 miliony let. Dnes mají tito super-dravci hmyzí říše rozpětí křídel do 20 centimetrů, ale byly doby, kdy vyšší koncentrace kyslíku jim dovolovala dorůst děsivých rozměrů. V karbonu létaly obři s rozpětím téměř jeden metr. Zatím nejstarší otisk pravěkého hmyzu, 312 milionů let starou zkamenělinu tvora podobného dnešní vážce, objevili geologové z Tuftsovy univerzity před dvěma roky ve skrývce při stavbě nákupního střediska ve městě North Attleboro v Massachusetts. Ta je ale velká jen 7,5 centimetru.
Jantar vzniká jako míza některých stromů. Její tekutá forma v době vzniku často uchová kousky rostlin, živočichů, ale i prvoků a bakterií. Jantarové „okno“ do jihovýchodní Asie nám dovolilo nahlédnout do pralesa v údolí Hukawng (Barma), dnes Myanmar a podalo svědectví jak vypadal ekosystém křídy někdy mezi 97 až 110 miliony let.
Pramen: Oregon State University
Chodící kaktus
Autor: Josef Pazdera (24.02.2011)
Diskuze:
