Američan Michael Habib je specialistou na biomechaniku a vyučuje na Chatham University v Pittsburghu. Jeho koníčkem jsou největší létající živočichové příbuzní krokodýlům. Zvláště texaský Quetzalcoatlus northropi, který vévodil obloze před 70 miliony let. Tito létající vele-obři čeledi Azhdarchidae byli vysocí jako žirafa a rozpětí jejich křídel se odhaduje okolo deseti metrů.
Habib spolu se svými kolegy se pustili do modelování letových schopností ptakoještěrů na základě kvalifikovaných odhadů jejich hmotnosti, rozměrů těla, plochy blanitých křídel a dnešních znalostí aerodynamiky. Vypočítali, že tito ptakoještěři byli schopni využívat vzdušných proudů a že plachtili podobně, jako to dělají někteří dnešní ptáci. Jejich let měl podle všeho fázi krátkého několikaminutového mávání křídly a poté plachtili s pomocí stoupavých vzdušných proudů.
Jako podklady pro nové modelování sloužily výsledky celé řady jiných výzkumných týmů. Šlo o monstrum s hmotností 272 kg. To podle dnešních znalostí znamená, že mohlo mít k dispozici okolo 72 kg využitelného tělesného tuku. To spolu s poznatkem, že profil jejich křídel nebyl ani úzký, jako mají albatrosi, ani široký, jaký dnes mají „těžkotonážní“ ptáci, svědčí o tom, že nejblíže jejich letovým schopnostem jsou orli. S jejich téměř stokilovou zásobou energie v podobě tuku a možnosti využívat plachtění z nich dělá tvory, pro něž tisícikilometrové vzdálenosti nebyly žádným problémem.
Habib ve svém modelování počítá se vším, co jejich let mohlo komplikovat. Odlišné složení tehdejší atmosféry, jiné teplotní poměry i fyziologické parametry týkající se metabolismu. Ve schopnosti zužitkovat energii kalkuluje spíše s podprůměrnými parametry, do nichž by se „vešlo“ 85 % dnešních ptáků. Z kombinace všech nejhorších a nepříznivých variant vědcům vyšlo, že křídoví obři měli dolet 8 000 kilometrů a v případě optima zvládali až 32 000 km.
Kromě tohoto poznatku nové modelování popřelo dřívější představy o neohrabanosti těchto stvoření, která kvůli své anatomické stavbě a hmotnosti neměla být schopna ze země vzlétnout a že se do vzduchu dostávala jen z nějakého útesu nebo stromu. Podle Habiba z nich nemotory udělalo chybné převzetí charakteristik mechaniky pohybu ptáků. Ve skutečnosti ale tito tvorové ke vzletu využívali všechny čtyři končetiny a „startovali“ tak, jako to ze země jde bez problémů i některým netopýrům.
Mnohé rekonstrukce pterosaurů se dnes provádějí z mála fosilních pozůstatků, které jsou navíc ve špatném stavu. Takovým příkladem je i ptakoještěr z čeledi Azhdarchidae z dnešního Jordánska. Zachoval se z něj jen jeden obratel. Z toho se usoudilo o jaký jde druh i že měl rozpětí křídel mezi deseti až třinácti metry. Pro objevy „nových“ druhů pterosaurů má Habibův závěr ještě jedno poselství: Nálezy z různých koutů světa nemusí automaticky představovat jiné druhy. Navzdory svým rozměrům byli pterosauři skvělými letci, kteří by v překonávání vzdálenosti strčili do kapsy i dnes přetřásaný rekord velryby. Tou nejlepší známou plavkyní je samice keporkaka, která při své cestě od břehů Brazilie k Madagaskaru uplavala „jen“ 10 000 kilometrů. Někteří pterosauři mohli být schopni takovou vzdálenost překonat bez mezipřistání i dvakrát. Rekord v nejdelším letu bez mezipřistání na občerstvení drží samička jespáka. Letěla z Aljašky až na Nový Zéland a překonala 11 500 km. K ptačím přeborníkům "na jeden zátah" patří se svými 10 200 km i břehouš rudý. Dlouhé migrační cesty podnikají i mořští ptáci. U buřňáka to je až 64 000 km. Také albatrosi během shánění potravy pro mláďata urazí za deset dnů až 10 000 km. Jenže jak buřňáci, tak albatrosi si občas zdřímnou na hladině. Pterosauři zřejmě byli nejen giganti oblohy, ale též přeborníci na dlouhé tratě, které nikdo před nimi a ani po nich asi již nepřekoná.
Prameny: Society for Vertebrate Paleontology, PLoS ONE, Chatham University, Pittsburgh
doi:10.1371/journal.pone.0002271.g005
Diskuze:
