Zvětšit obrázek

Mnemiopsis leidyi - struktura těla. Podle: Colin et al. PNAS 2010

Žebernatky nepatří mezi klasické „medúzy“, přesněji mezi žahavce, jejichž pohlavně zralé, aktivně plovoucí stadium se nazývá medúza. Oba kmeny (žebernatky a žahavci) mají toho ale hodně společného a my suchozemci bychom na žebernatku druhu Mnemiopsis leidyi asi řekli „Hele, jaká malá, zajímavá, fluoreskující medúza.“

Mnemiopsis má průhledné rosolovité tělo, z 97 procent tvořené vodou. Dva laloky mu dodávají oválný, džbánu podobný tvar s délkou do 12 cm a průměrem do 3 cm. Po povrchu laloků se podélně táhnou čtyři pásy brv, které ve dne opalizují a v noci při podráždění zeleno-modře fluoreskují. Brvy umožňují žebernatce aktivní pohyb, dokonce i se zpětným chodem.

Zvětšit obrázek

Další žebernatka, Beroe ovata, je pro Mnemiopsis leidyi nejnebezpečnějším predátorem.

Potravou je veškerá živá plovoucí drobotina, která si nedá pozor a ocitne se uvnitř ústních laloků - zooplankton, drobní korýši, rybí vajíčka i potěr. I když žebernatky patří mezi vývojově poměrně jednoduché mořské tvory, musí dokázat si tuto malou, ale často i aktivně plovoucí a nebezpečí vnímající kořist ulovit. Bez zraku, bez rychlého pohonu, jenom pomocí dotekových senzorů a po stranách obrvených chapadel, nebo spíše výběžků, neozbrojených žahavými buňkami. Tato malá chapadla jsou navíc skryta uvnitř laloků. Jak tedy žebernatka druhu Mnemiopsis leidyi loví? Otázku si položila americko-britsko-norsko-švédska skupina vědců a proudění vody okolo i uvnitř těla natočila na video pomocí speciální vysokorychlostní kamery. Tak vědci odhalili, že drobné, vláskům podobné brvy, které lemují chapadla, se pohybují tak, aby vytvářely slabý proud směrující dovnitř a pak ven horní mezerou mezi laloky. Voda jenom pomalu, plynule omývá vnitřek oválného těla. Když v ní zrovna plavou jinak opatrní drobní korýši, nebo i malinké rybky, žádné víření a rychle se měnící tok je před nebezpečím nevaruje. Proud je zvolna vtahuje do průhledné pasti. Když se v ní dotknou citlivých tykadel, odsoudí se k okamžité potravní recyklaci.

Jednoduché, ale velmi efektivní řešení, které funguje již přes půl miliardu let a které ze žebernatky Mnemiopsis leidyi dělá „hydrodynamicky“ neviditelného predátora. Když k tomu připočteme její schopnost přizpůsobit se širokému rozpětí salinity a teplot, lehce pochopíme, proč tento zajímavý i hezký kousek „živého rosolu“ je vlastně nebezpečným organismem. Patři mezi invazivní druhy. Původním domovem bylo severo- i jihoamerické pobřeží Atlantiku. Někdy začátkem 80. let minulého století Mnemiopsis leidyi připlula ve vodě, používané tankery na stabilizaci, do Černého moře, krátce nato se objevila v Azovském i Marmarském moři. Pak ji zaregistrovali u východních břehů Středozemního moře, v roce 1999 v Kaspiku, o šest let později v Jadranu, Baltiku a nakonec lokálně i v Severním moři. Její zvýšený výskyt doprovází místy až katastrofální úbytek zooplanktonu.

Zvětšit obrázek

Vektory rychlosti proudění vody okolo malého (1,3cm) a většího (4,8cm) jedince žebernatky druhu Mnemiopsis leidyi. Rychlostní škála je znázorněná barvou, měřítko vpravo udává hodnoty v milimetrech za sekundu. Na malém obrázku nahoře je zakreslena rovina pohledu. Podle: Colin et al. PNAS 2010

I to svědčí o efektivitě způsobu, jakým malá žebernatka loví svou kořist. Spolu se schopností regenerace některých poškozených částí těla (což je ale vlastností mnohých mořských bezobratlých) ji to umožňuje se zařadit mezi evolučně velmi úspěšné druhy. Jejím úhlavním nepřítelem je jiná žebernatka Beroe ovata. Pomohla zdecimovat obrovské počty jedinců Mnemiopsis leidyi. Jenže i z Beroe se mezičasem vyklubal další invazivní druh, dobývající Černé moře...

Žebernatky se pohybují pomocí zářivých pásů brv na povrchu laloků – video:

Zdroje: University of Gothenburg, PNAS