Zvětšit obrázek

„Pokud vás zabijí proto, že jste spisovatel, je to maximum respektu, jakého se vám mohlo dostat.“ Mario Vargas Llosa

Švédska akademie udělila letošní literární Nobelovu cenu „za zmapování mocenských struktur a za břitké literární obrazy vzdoru, vzpoury a porážky jednotlivce“. Oceným je 74 letý peruánský romanopisec a esejista  Mario Vargas Llosa

Je autorem mnohých románů a novel: Město a psi (La ciudad y los perros), Zelený dům (La casa verde), Rozhovor v katedrále (Conversación en la catedral), Tetička Júlie a zneuznaný genius (La tía Julia y el escribidor), Pantaleón a jeho ženská rota (Pantaleón y las visitadoras), Válka konce světa (La guerra del fin del mundo), Maytův příběh (Historia de Mayta), Kdo zabil Palomina Molera (¿Quién mató a Palomino Molero?), Vypravěč (El hablador), Pochvala macechy (Elogio de la madrastra), Smrt v Andách (Lituma en los Andes), Zápisníky pana Rigoberta (Los cuadernos de don Rigoberto), Kozlova slavnost (La fiesta del chivo), Ráj za druhým rohem (El paraíso en la otra esquina), Neplechy zlé holky (Travesuras de la niña mala).
Prozatím posledním dílem je novela Keltský sen (El sueño del celta – 2010)

Napsal tři divadelní dramata: Útěk Inků (La huida del inca), Slečna z Tacny (La señorita de Tacna) a Káťa a hroch (Kathie y el hipopótamo).

Zvětšit obrázek

Krátký životopis

Mario Vargas Llosa se narodil 28. března 1936 v peruánském městě Arequipa. Ještě před tím, než přišel na svět, se rodiče rozvedli a protože se děda stal peruánským honorárním konzulem v Bolívii, rané dětství prožil s ním a se svou matkou v Cochabambě. Když Mariovi bylo deset let, přestěhovali se zpět do Peru, kde dědeček dostal místo státního úředníka. Mario poprvé v životě potkal svého otce a jeho rodiče začali opět spolu žít.

Mario navštěvoval církevní školu Colegio Salesiano v Limě. Pak na přání otce nastoupil na vojenskou akademii Leoncia Prada. Ke konci školy se začal věnovat žurnalistice a později i psaní literatury. Rozhodl se studovat právo a literaturu na Národní universitě svatého Marka v Limě. Jako 19letý si vzal vzdálenou příbuznou z matčiny strany, která byla o 13 let starší. Po absolvování university získal dvouleté stipendium v Madridu a po jeho ukončení se pár přestěhoval do Paříže. Zde se Mario začal intenzivně věnovat psaní a živil se jako učitel španělštiny a žurnalista. Zaujal již prvním románem Město a psi, který vyšel v roce 1963. V následujícím roce se rozvádí, ale rok poté se opět žení a za manželku si bere svou sestřenici, se kterou má dva syny a dceru. Novomanželé střídavě pobývali v Paříži, Limě, Londýně, Barceloně a v roce 1974 zakotvili na delší dobu v Limě.

Mario Vargas Llosa se stal členem Peruánské akademie a v roce 1990 neúspěšně kandidoval na prezidenta. V roce 1994 ho zvolili za člena Španělské akademie, kde o dva roky poté nastoupil. I proto dosud často mění místo svého pobytu.

Dnešnímu nejhodnotnějšímu ocenění předcházela Cena Miguela de Cervantese, která se uděluje nejvýznamnějším španělsky píšícím autorům a kterou Mario Vargas Llosa získal v roce 1994.

Svoboda projevu

Vlna kreativity, která se přehnala latinskoamerickou literaturou od roku 1960, proměnila region na nástroj změn v globálním měřítku a Mario Vargas Llosa je jednou z hlavních postav této latinskoamerické renesance. Narodil se v Peru v roce 1936 a jeho život, stejně jako jeho psaní, obsáhlo „staré světy“ Severní Ameriky a Evropy, i „nové“ jihoamerické světy.

Zvětšit obrázek

Druhé české vydání prvního Llosova románu Město a psi. Mladá fronta 2004

Jako spisovatel je Llosa zřetelně spjatý s kulturou Latinské Ameriky, ale i se starým světem spisovatelů jakými byli William Faulkner a Gustave Flaubert. Jeho nepřetržitá a plodná tvorba zahrnuje eseje, kritiky, paměti, stejně jako novinové články a divadelní hry. Ale nejvíce se proslavil romány. Zaujal hned tím prvním Město a psi (1963), jehož námětem se staly Llosovy vlastní zkušenosti ze studií na vojenské akademii v Limě. Pranýřuje jak peruánské vojenské tradice, tak strnulost peruánské společnosti. Odpovědí armády bylo organizované pálení výtisků románu v prostorách tohoto vojenského gymázia a Llosa se stal kontroverzní postavou, které se podařilo znepřátelit si ty nalevo i napravo. Je politicky angažovaným spisovatelem, názorově ale dozrával od přesvědčeného marxisty (kdysi podporoval i Castrův režim na Kubě) po zastánce pravého středu. Co se v jeho názorech ale nikdy nezměnilo, byl hluboký odpor k autoritářství, věrnost svobodě a individualitě, což se projevuje ve skeptickém postoji ke kolektivním identitám.

Llosa vnímá literaturu jako třetí oko, přes které čtenář vidí to, co v reálném světě chybí. Vynikající romány zasévají sémě revolučních myšlenek a vyvolávají touhu po nemožném. Llosova tvorba je věčným experimentováním. Zkoumal různé způsoby, jak vyprávět příběh, popsat plynutí času, kombinovat fakta s fikcí. I když jsou Llosovy romány velmi rozmanité, odhlédnouc od jejich formy, vždy rozebírají vzájemný vztah mezi politikou a jednotlivcem a odhalují neveřejné dějiny národů.

Pro rané romány je typická těžká temná osudovost. Například v Rozhovoru v katedrále (1969) využívá motiv záhadné vraždy ke kritice autoritářství a pravicové diktatury. Tuto fázi pak v 70. letech vystřídala perioda hravějších humoristických románů s prvky satiry a parodie. Například v románu Teta Julie a scenárista (1977, v českém překladu Tetička Julie a zneuznaný génius) autor sleduje kariéru a milostný život mladého spisovatele, které protkává výjevy z mýdlové opery.
Později Llosa své názory vplétal do historických dějů. Například v románu Válka konce světa (1981) zobrazuje fanatismus, sebeklam a násilí, vsazené do skutečné konfrontace mezi mladým brazilským státem a extrémistickou frakcí.

Politická angažovanost dovedla Llhosu až k účasti v prezidentské kampani v roce 1990, ve které neuspěl. I když v profesionální politice již aktivně nepůsobí, zapojuje se do ní psaným slovem. Je to jeho poslání. Poháněn potřebou vypovídat hledá způsoby, aby slova byla mocnější.

Volně přeloženo podle článku Gruzie Brown na Nobelprize.org
Na této stránce je i kompletní seznam děl laureáta a jejich překladů do některých jazyků.

Švédskou akademii (Svenska Akademien) založil před 224 lety (1786) král Gustav III. Má 18 členů a jejím motem jsou slova "Snille och Smak", tedy "talent a chuť", nebo lépe "talent a záliba". Původním posláním je zvelebovat „čistotu, sílu a vznešenost švédského jazyka“, je to tedy neprestižnější švédský jazykovědný ústav. Do čestných povinností této ctihodné instituce patrí i výběr a jmenování laureátů Nobelových cen za literaturu

Ta se letos uděluje po 103. krát (neudělovala se v letech 1914, 1918, 1935, 1940, 1941, 1942 a 1943). Protože ve čtyřech případech byli oceněni dva spisovatelé, laureátů je 107. Mezi nimi je 12 žen a z pohledu národnosti dominují angličané (26). Boris Pasternak byl v podstatě režimem donucen cenu odmítnout a Jean Paul Sartre ji nepřijal jako projev svého nesouhlasu s oficiálními poctami.

Na rubu medaile je, podobně jako u přírodních věd, Vergiliův citát Objevy život zlepšují, umění ho činí krásnějším. Vyobrazený mladík sedící pod vavřínovým keřem v okouzlení poslouchá zpívající múzu.