Švédsky Institut Karolinska je jednou z největších a nejlepších lékařských universit na světě. Hrdí se i dlouhodobou, právě dvěstěletou tradicí. Pro nás nezvyklý název bychom s jistou mírou nepřesnosti mohli volně překládat i jako Karlův institut, nebo i Universita Karlova, protože jeho původní forma „Kongliga Carolinska Medico Chirurgiska Institutet“ prozrazuje, že lékařská universita, založena v roce 1810, byla pojmenována podle tehdejšího panovníka, švédského (ale i norského) krále Karla XIII.
Čestnou povinností této proslulé školy je jmenování laureátů Nobelových cen za medicínu. Jelikož je ale státní institucí, problém vyřešili tím, že jmenuje 50 renomovaných profesorů z oblasti medicíny, kteří tvoří nezávislý výbor se statutem privátní organizace.
Agenturní zprávy ohlásily včera světu, že letos tento Nobelovský výbor Institutu Karolinska udělil Nobelovu cenu v oblasti medicíny Robertu G. Edwardsovi za rozvoj metody umělého oplodnění in vitro.
Stručný životopis
Robert G. Edwards se narodil v roce 1925 v anglickém Manchesteru. Po vojenské službě v druhé světové válce vystudoval biologii na Welšské universitě v Bangoru a na Edinburghské universitě ve Skotsku, kde v roce 1955 získal doktorát s prací na téma embryonální vývoj myší. V roce 1958 nastoupil jako vědecký pracovník do Národního institutu pro medicínský výzkum v Londýně, kde začal zkoumat proces oplodnění u lidí. V roku 1963 se přestěhoval do Cambridge. Byl profesorem na tamní proslulé universitě a v roce 1980 se stal ředitelem výzkumu na soukromé klinice Bourn Hall Clinic, kterou společně s Patrickem Steptoem založil a která se stala prvním světovým centrem pro léčbu neplodnosti metodou in vitro fertilizace. V současné době je 85letý Robert Edwards v důchodu s hodností emeritního profesora Univerzity v Cambridge.
Příběh, ve kterém dostalo šanci žít již 4 miliony lidí
Již v roce 1950, když Robert Edwards se základním výzkumem začínal, tušil, že oplodnění mimo tělo, „ve skumavce“, může být tou správnou cestou řešení problému neplodnosti. V té době byly známy první pozitivní výsledky s in vitro fertilizací pohlavních buněk pokusných králíků, tedy s jejich oplodňováním v petriho misce se živným substrátem. Edwards se rozhodl pro výzkum této metody u lidí. Ukázalo se ale, že lidská vajíčka mají zcela odlišný životní cyklus než králičí. Celá řada experimentálních studií, které Edwards se svými spolupracovníky prováděl, vedla k zásadním objevům. Objasnil mechanismy dozrávání lidských vajíček, regulační aktivitu různých hormonů a určil stadium v cyklu dozrávání a uvolňování vajíček z vaječníku, které je pro oplození nejvhodnější. Zkoumal ale i spermie a odhalil podmínky, při kterých se aktivují a jsou schopny odevzdat své genetické poselství. První lidské vajíčko se mu ale metodou in vitro podařilo oplodnit až v roce 1969.
Tento počáteční úspěch odhalil další problém - oplodněné vajíčko se vyvíjelo jenom krátce a buňky umíraly většinou již po prvním dělení. Edwards tušil, že by problém mohl být v lepším dozrání vajíčka v přirozeném prostředí matky a že by plnohodnotnější vajíčko mělo větší šance na přežití. Hledal proto způsoby, jak bezpečným způsobem získat pro oplození nejvhodnější - dostatečně „zralé“ vajíčko.
Řešení poskytla v té době nová, a jak se to v medicíně stává, s nedůvěrou přijímaná laparoskopická metoda a gynekolog Patrick Steptoe, který se jí věnoval. Dvojice Edwards – Steptoe výzkum dovedla k úspěšnému využití v klinické praxi. Oba byli průkopníky ve svém oboru a oba museli čelit velkému tlaku odpůrců.
Laparoskopie umožnila pomocí tenké optické sondy a vnější kamery pohled do vaječníků a pomohla co nejšetrněji odebrat zralá vajíčka. Ty Edwards vložil do buněčné kultury a přidal sperma. Vajíčka se oplodnila a konečně zdárně probíhala raná fáze embryonálního vývoje, kdy se vajíčko dělí na stejné, nediferencované embryonální kmenové buňky a vzniká takzvaná morula (viz obrázek).
I když to byl nadějný výsledek, Medical Research Council se rozhodl projekt dále nefinancovat. Naštěstí finanční dar od soukromého sponzora umožnil oběma lékařům v práci pokračovat. Jejich výzkum se stal tématem živé diskuse o otázkách etiky, ke které dal podnět sám Edwards. Mnozí církevní představitelé, etikové a dokonce i vědci se snažili o zastavení projektu, zatímco u jiných nacházel plnou podporu.
V zákulisí těchto, dosud neuzavřených emotivních polemik Edwards a Steptoe pokračovali v bádání jenom díky novým sponzorským darům. Zkoumali hormonální hladiny mužů a žen, aby dokázali určit tu nejvhodnější dobu pro oplození a tím maximalizovat šance na úspěch. Pak je v roku 1978, po devíti letech bojem s neplodnosti, navštívili Lesley a John Brownovi a ještě ten rok se jim císařským řezem narodila zdravá dcerka Louise. Dnes je jí již 32 let a je matkou téměř čtyřletého, přirozenou cestou zplozeného syna Camerona. Edwardsova vize se proměnila v realitu a nastala nová éra v léčbě traumatizující neplodnosti.
V roce 1980 Edwards a Steptoe založili první centrum pro in vitro fertilizaci na světě. Klinika sídlí v historické budově Bourn Hall u Cambridge. Navzdor odmítavému postoji části společnosti zde za prvních šest let lékaři dopomohli k početí první tisícovce dětí a začali školit odborníky z mnoha zemí světa. Dnes se odhaduje počet lidí zplozených mimo těla matky na 4 miliony. Dlouhodobé studie prokázaly, že jsou stejně zdraví, jako jejich vrstevníci.
Patrick Steptoe byl v Bourn Hall Clinic vedoucím lékařem až do své smrti v roce 1988. Edwards zde až do odchodu do důchodu šéfoval výzkumu. Ten se dál rozvíjel a dnes in vitro fertilizace pomáhá řešit i některé problémy s mužskou plodností. V současnosti již může být vajíčko oplodněno jedinou spermií pomocí mikrojehly. Vhodná zralá vajíčka se identifikují pomocí ultrazvuku a odebírají již ne pomocí laparoskopie jako kdysi, ale jemně odsají pomocí speciální odsávačky podobné injekční stříkačce.
Umělé in vitro oplodnění je považováno ze bezpečnou a účinnou terapii. Komplikace, jako jsou předčasné porody, jsou poměrně zřídkavé zejména v případech, kdy se do dělohy budoucí matky vloží jenom jedno vajíčko. Ale i přes všechny pokroky a úspěchy metody je to někdy náročná i dlouhá cesta k vytouženému dítěti, jež může vést přes překážky i několika neúspěchů. Jenom přibližně čtvrtina oplozených a do dělohy implantovaných vajíček se vyvine v plod a narodí se dítě. Výzkum ale pokračuje dál na mnoha výzkumných pracovištích. Právě v těchto dnech ohlásili zajímavý výsledek z Kalifornské Stanford University, kde vědci přišli na to jak zjistit, která z oplozených lidských vajíček jsou „ta pravá“ a dají vznik zdravému člověku a která jsou hendikepována bez šance na zdárný vývoj. Ale to už je jiný příběh, kterému se budeme věnovat v některém z následujících článků.
Zdroj: nobelprize.org
Internetoví filantropové udílejí Průlomovou cenu
Autor: Stanislav Mihulka (23.02.2013)
Diskuze:
