Obsah kyslíku ve spodních vrstvách atmosféry a s tím související koncentrace ve vodách moří a oceánů je jedním z klíčových faktorů nevyhnutných pro zachování a další vývoj pozemského života. I když jeho první fáze trvající „pouhou“ miliardu let (od asi 3,5 do cca 2,4 miliardy let) dokazuje, že volný atmosférický kyslík nemusí být faktorem zcela nevyhnutným, je otázkou, jestli by i v anaerobních podmínkách mohla evoluce vytvořit obrovskou rozmanitost vyšších forem organismů.
Díky fotosyntetizujícím sinicím, jejichž metabolismus obohacoval atmosféru o kyslík a tím decimoval anaerobní konkurenty, se složení atmosféry začalo měnit a v období před asi 2,4 miliardou let obsah tohoto plynu začal stoupat. Tato doba se někdy nazývá velkou oxidační událostí, ale i kyslíkovou katastrofou.
Kyslík se přes vlastní podporu vývoje aerobních forem propracoval mezi manažery řídící nejen další evoluci živých forem, ale výrazně ovlivňoval i geochemické pochody. Horniny jsou kronikou Země, proto v nich hledáme jednotlivé kapitoly a učíme se číst různě zašifrované fascinující informace.
Na horninách, které vznikly zpevněním a částečnou proměnou sedimentů - na břidlicích - si novou metodu pro rekonstrukci obsahu kyslíku rozpuštěného ve vodách pradávných oceánů otestoval mezinárodní tým vedený mladým Taisem Wittchenem Dahlem z Syddansk Universitet v Odense. Vědci vycházeli z poznatku, že kyslík ovlivňuje rozpustnost některých minerálů a tedy i míru, jakou se z mořské vody vysrážejí. Ve 180ti vzorcích břidlic reprezentujících geologická období před 400 miliony až 1,7 miliardou let, zkoumali obsah i izotopové složení molybdátových iontů MoO42−.
Když je ve vodě více kyslíku, molybdáty se z ní vylučují jenom v malém množství a do krystalické struktury se dostává zejména lehčí izotop molybdenu 95Mo. Když ale množství kyslíku klesne a relativně k jeho obsahu stoupne koncentrace sirovodíku, molybdáty se usazují intensivněji a ve své struktuře vážou i těžší izotop 98Mo (poznámka: molybden má více izotopů s nukleonovým číslem 92 až 100, ale zmíněné dva 95 a 98 se v přírodě vyskytují nejčastěji).
Analýzy Dahlova týmu naznačují, že v průběhu poslední miliardy let došlo dvakrát k výraznému nárůstu obsahu v mořské vodě rozpuštěného kyslíku – koncem starohor, před asi 560 až 550 milióny let, což spadá do období rozmachu ediakarských forem života a pak v spodním devonu, přibližně před 400 miliony let. To dávnější zvýšení podpořilo evoluci ediakarských živočichů, jež byli schopni aktivního pohybu. Mladší spodně-devonský nárůst, spjatý s rozvojem cévnatých rostlin, pak vedl k vývoji velkých mořských živočichů, například obrovských dravých ryb.
Je hodno poznamenat, že použitá metoda, založená na obsahu a izotopovém složení molybdátů v horninách neprozradí jaká byla hodnota koncentrace kyslíku rozpuštěného v mořské vodě v době vzniku sedimentu, jenom porovnává jednotlivá období mezi sebou. Přesto se vědci snažili stanovit konkrétnější hodnoty vůči současnosti podle velikosti a fyziologických potřeb ryb a došli k závěru, že v předdevonských obdobích museli živočichové vystačit s podstatně nižší hladinou obsahu kyslíku v oceánech, a tedy i v atmosféře, než v současnosti. Jeho koncentraci odhadují na 15 až 50 % té dnešní. O výrazný nárůst se zasloužily cévnaté rostliny, jejichž rozvoj byl i v tomto směru hnací silou evoluce komplexnějších forem v živočišné říši.
Slovy Taise Dahla: „Evoluce cévnatých rostlin zcela změnila historii tím, že zajistila trvalou vysokou koncentraci kyslíku v atmosféře. To posléze vedlo k vyšším živočichům, jakými jsme i my“.
Závěry výzkumu Dahlova týmu jsou poněkud v rozporu s jinými studiemi, jejichž výsledky naznačují, že již v období ediakary (před 600 až 542 miliony let) bylo atmosférické zastoupení kyslíku blízké tomu dnešnímu (asi 21 %). A abychom nezapomněli na jednobuněčné sinice, které na počátku stiskly spoušť „kyslíkové katastrofy“. Ani dnes neztratily svůj význam a na fotosyntetické produkci kyslíku se podílejí asi z jedné čtvrtiny.
Na stránce Nature News je zveřejněný i komentář Tima Lentona z University of East Anglia v britském Norwichi, který k Dahlovmu výzkumu dodává, že koncentrace atmosferického kyslíku nemusí korelovat s koncentrací kyslíku rozpuštěného v mořské vodě. Vysvětluje to tím, že i snížení potravinových zdrojů v oceánech, které by vedlo k rapidnímu snížení počtu živočichů, může vést k zvýšené koncentraci kyslíku. Protože méně organismů znamená menší nároky na kyslík pro dýchání. S Lentonovym názorem se také dá polemizovat. Otázkou například je, jestli, vzhledem na objem vody, je dýchání mořských živočichů dostatečným faktorem, který by výrazně mohl zasáhnout do kyslíkové bilance a jestli pokles oceánských potravinových zdrojů nezačíná u planktonu, jehož složkou je i fotosyntetizující fytoplankton. A snížení fytoplanktonu stěží podpoří nárůst obsahu kyslíku.
Zdroje: Nature News
Tais W. Dahl, Emma U. Hammarlund, Ariel D. Anbare, David P. G. Bond, Benjamin C. Gill, Gwyneth W. Gordon, Andrew H. Knoll, Arne T. Nielsen, Niels H. Schovsbo, and Donald E. Canfield: Devonian rise in atmospheric oxygen correlated to the radiations of terrestrial plants and large predatory fish. Proceedings of the National Academy of Sciences, Vol. 107 No. 39, September 28, 2010
Diskuze:
