Dnes vyhledávače a slovníky pod pojmem kretén uvádějí na prvním místě, že to je nadávka, jejíž synonyma jsou blb, hlupák, debil, dement, pitomec. Dříve to ale býval výraz pro člověka s vývojovou poruchou. Výraz pochází z francouzského slova crétin (slabomyslný). Porucha se dodnes ve světě hojně vyskytuje, vzniká z nedostatku jódu v potravě, bez kterého nedokážeme tvořit hormony štítné žlázy. Pro postižené je kromě snížené inteligence typický malý vzrůst. U nás se endemický kretenismus také vyskytoval, vymizel ani ne před sto lety.
Objev století, jak se nálezu hobita přezdívalo, spadá do roku 2003, kdy archeologové Peter Brown a Michael Morwood při hledání stop po první lidské migraci z Asie do Austrálie na indonéském ostrově Flores našli malou kostru. Podle začátečních písmen místa nálezu (jeskyně u vesnice Liang Bua) jí označili LB1. Vědeckými časopisy se přehnala smršť zpráv o nově objeveném druhu člověka, který svým vzrůstem dosahoval jen poloviny výšky našich těl. Zprvu se objevitelé domnívali, že jde o příbuzného australopiteka. S nevolí nakonec souhlasili, aby pozůstatky zhruba jeden metr vysoké ženy, v době smrti jí mohlo být něco přes dvacet let, měla v článku v Nature rodové jméno Homo.
Vykopávky v jeskyni Liang Bua. Foto: M. Morwood | Kamenné nástroje vyráběné "hobitem" svědčí o tom, že to nebyli žádní troubové. | Porovnání velikosti lebky "malé dámy z Flores" a Homo sapies. Foto: Peter Brown, Nature. |
Krátce po objevu byl tento nález označen jako Homo floresiensis a bylo mu přisouzeno, že se vyvinul v trpaslíka z Homo erektus (člověka vzpřímeného). To znamená, že byl označen za potomka předchůdce člověka, který žil před 1,8 miliony let. Toto pojetí bylo lákavé a nahrávalo mu i to, že Indonéské ostrovy jsou známy tím, že se na nich v té době vyskytly i miniaturní kopie jiných savců. Na ostrově Flores panoval nedostatek potravních zdrojů a tak zde vzniknul silný evoluční tlak na „zmenšování“ příslušníků některých druhů. Ten se mohl uplatnit, protože na ostrově se yde nevyskytovali žádní větší predátoři. Že tomu tak bylo, potvrzují nálezy pozůstatků miniaturního slona Stegodona. Ten na ostrově Flores žil ve stejné době, ze které pochází kostra hobita.
Tato představa byla hezká, ale myšlenka že u hobitů se jedná o něco podobného, jako u slonů stegodonů vzala za své. Pokud se někde na Zemi obdobným způsobem savci zmenšovali, ať již to bylo v důsledku omezených zdrojů potravy, a nebo z jiných důvodů, docházelo k tomu podle určitých pravidel. Tím základním je skutečnost, že i když se zmenšuje velikost těla, zmenšování mozku (hlavy) za těmito razantními změnami velikosti jiných kostí, vždy značně pokulhává. A právě to je jeden z nosných argumentů zastánců myšlenky, že se vlastně nejedná o nový druh, nýbrž o pouhé pozůstatky nemocí znetvořeného jedince. Mozkovna zvažovaného hobita má pouhých 400 krychlových centimetrů! To je podle antropologů málo na to, aby lebka s tak malým mozkem mohla vzniknout jejím postupným zmenšováním. Vymykalo by se to jevům pozorovaným všude jinde na světě a u všech druhů u kterých k něčemu podobnému docházelo. Tato lebka „hobita“ je dokonce menší, než všechny dosud nalezené lebky lidského rodu a to i když půjdeme v pátrání dávnověku o celé tří miliony let zpět.
Téměř již kultovní obrázek hobita s desetikilogramovou krysou přes rameno. |
Virtualní lebka hobita. Tým Dean Falkové ji používá k dokazování, že u lebky LB1 nejde o chorobné zmenšení mozku (tzv. mikrocefalii). (Autor modelu lebky: Kirk Smith Mallinckrodt z Institutu Radiologie) |
Paleoantropolog Teuku Jacob: „floreský člověk je jen mikrocefalický pygmej“. |
Teorie „nového druhu“ je ale problémová ještě i z dalších důvodů. Rozporuplnost naznačují také nálezy svědčící o používání kamenných opracovaných nástrojů. Ty, které se našly ve stejné lokalitě jako pozůstatek hobita, jsou pozoruhodně dobře opracované a to jaksi se zmenšováním velikosti mozku zrovna moc nehraje.
Proč? Jednak proto, že nástroje, které vědci nalezli ve stejné vrstvě, jsou k „hobitům“ neúměrně velké. Navíc se jedná o typ nástrojů, které nebyly nalezeny u žádných pozůstatků člověka Homo erektus, takže je dost krkolomné se domnívat, že hobité vzniklí z Homo erektus, kteří záhy poté, co se jim zmenšil mozek, začali náhle zhotovovat důmyslnější nástroje, než jaké používal Homo erektus.
Také případné odvození od Homo sapiens se nejeví jako příliš schůdné. Námitka se týká nelogičnosti, že by se tak malý představitel druhu Homo sapiens na ostrově Flores objevil právě v době, kdy do těchto oblastí pronikali normálně vzrostlí soukmenovci.
Zatímco náš mozek má 1 300 gramů, do lebky „skřítka“ se mohlo vtěsnat jen 350 gramů mozkové tkáně. Hobit měl s ohledem na svou asi metrovou výšku neuvěřitelně „velké číslo bot“. S tak velkým chodidlem musel hobit při chůzi vysoko zvedat kolena a to jeho chůzi dělalo velmi neefektivní.
Hobitova noha má také velmi krátký palec. V tom se podobá australopitekům. Proporce samotných prstních kůstek ale připomínají moderního člověka. Takže lidské prsty velikosti pygmeje. Zatímco kosti nohy člověka připomínají, ze zápěstních kůstek přední britský paleoantropolog Chris Stringer dospěl k názoru, že stavba hobitova zápěstí anatomii moderního člověka Homo sapiens neodpovídá a že to nelze připsat na vrub chorobným změnám. Zápěstní kůstky podle něj nesou jasné archaické znaky, které připomínají australopiteky nebo dokonce šimpanze.
|
| |
Susan G. Larson, University of Wisconsin: „Homo floresiensis není zakrslá forma dnešního člověka Homo sapiens.“ |
Alan Thorne, Australian National University: „O žádný nový druh člověka nejde. K tomu nás přivedlo srovnání hobita s lidmi ve 140 anatomických znacích. Žádný ze sledovaných znaků nevybočoval z normálního rozpětí, které je pro lidi běžné.“ |
Podle polského anatoma Macieje Henneberga působícího v Austrálii na University of AdelaideHenneberg kostra „hobita“ není starší než osmdesát let. Většina jeho kolegů si o tom myslí něco nelichotivého. |
Laičtí čtenáři pod obornými články vyslovovali v diskusích nedůvěru a argumentovali, že by mohlo jít jen o nemocného jedince. Dean Falková z Florida State University všem pochybovačům zavřela ústa. Porovnala lebku s lidskou lebkou pacienta, který umřel na mikrocefalii a podobnost vyloučila. Sebejistě prohlašovala: "Jestli někdo chce výsledky naší práce zpochybnit, tak ať se do toho pustí. To jen vítám a těším se, až si jeho argumenty přečtu ve vědeckém časopise, kde jsou přijímané články podrobeny serióznímu oponentnímu řízení."
Falková se ale dopustila hrubých chyb. Především srovnávala nesrovnatelné – lebku dítěte s lebkou dospělého jedince. Navíc si ke své smůle vzala pouze špatně udělanou kopii mozkovny mikrocefala z muzejního preparátu. Vlastně se jednalo o nepovedený odlitek nacházející se v Americkém muzeu jehož originál pocházel odněkud z Evropy a byl starý více než sto let. Z jednoho preparátu udělala dalekosáhlé závěry. Neštěstím bylo i to, že při svém pátrání po vzorku mikrocefalické hlavy narazila na příklad, jak se nyní ukázalo, který není typický a vymyká se většině mikrocefalických nálezů. Toho pochopitelně někdo využil. Byl to Robert D. Martin vědecký pracovník The Field Museum, Illinois a triumfoval. Ukázal, že porovnání lebky „hobita“ s lebkou obdobně starého pacienta s mikrocefalií, perfektně „sedí“. Zdálo se, že Martinův tým úspěšně zaútočil na zakopané pozice zastánců nového lidského druhu, kterým nevadi ani to, že mozek hobita byl menší než mozek australopitéků, orangutanů i šimpanzů, a přesto začal vyrábět propracovanější nástroje a mnohem větší, než se mu hodily do ruky. Pak se ale našla další čelist a kosti končetin a bylo nutno přiznat, že existovali i další jedinci lidského rodu s výškou okolo jednoho metru. I když naši malí příbuzní na ostrově pobývali zhruba tisíciletí, kostí se po nich moc nezachovalo a jen jedna lebka. Její stáří se zpočátku odhadovalo na 18 000 let. Dnes se soudí, že to je 15 000 let.
Nevraživost vědeckých týmů je v tomto případě zvláště citelná. Mohou za to počáteční tahanice o to, kdo bude a kdo nebude nález zkoumat. Australští objevitelé byli od něho hodně dlouho odříznuti. Kosti jim zabavil indonéský tým. To by Australané ještě psychicky ustáli. Roztržka vznikla, až když indonéský tým kosti dál půjčoval, odebíral z nich vzorky a ty rozesílal do jiných laboratoří k analýzám a lebku poškodil. Jestli na čelisti bradový výběžek byl nebo nebyl, svědčí dnes již jen fotky a snímky z tomografu, které objevitelé naštěstí udělali, než předali domácím odpůrcům "hobita" lebku ke zkoumání. Moorwood například argumentuje ve prospěch existence Homo floresiensis absencí bradového výběžku na čelisti.
Tým vedený Peterem Obendorfem z University of Melbourne zase na lebce vidí zvláštnost v místě, kde k ní přiléhal podvěsek mozkový, čili hypofýza. Utváření tohoto místa podle Obendorfa prozrazuje, že hypofýza člověka floréského byla zvětšená. To je jeden z hlavních příznaků hypothyreózy - nedostatku jódu. Dalším znakem je zmenšený objem mozkovny. Malá mozkovna je pro jiného vědátora - Teuku Jacoba z Indonesie něco podobného. Rebelant, který se postavil objevitelům kosterních pozůstatků, byl hlavní paleontolog na Gajah Mada University. Podle něj je lebka malá kvůli mozkovému defektu a tento znak není důkazem toho, že se jedná odlišný druh. Popírá názor objevitelů kostry a razí svojí teorii o tom, že se jedná o poddruh Homo sapiens, označovaný jako australomelanéská rasa. Profesor vystupuje proti tomu, aby se nadále používal termín Homo Floresiensis. Také profesor Colin Groves z Australian National University, zpochybnil názor, že hobité by mohli být potomci Homo erectus a dostal se tak do sporu s Morwoodem a nizozemským paleontologem Gertem van den Berghanem. Celé to dělá dojem, jakoby každý kdo se dostal do blízkosti „nálezu století“, začal trpět syndromem osvícenosti s pocitem vytvořit novou teorii a tu co nejrychleji medializovat.
Příkladem ukvapenosti je izraelská studie, která člověka floréského představuje jako oběť poruchy růstu zvané Laronův syndrom. To ale dnes většina odborníků odmítá.
Za zmínku ale rozhodně stojí výzkum Susan Larsonové z newyorské Stony Brook University, která důkladně prozkoumala kosterní pozůstatky několika hobitů (lebka je jen jedna). Všimla si u nich zajímavého rysu pažní kosti. Moderní člověk druhu Homo sapiens a jeho pravěké formy mají hlavice ramenního a loketního kloubu pažní kosti pootočené zhruba o 150°. Díky tomu zvládáme rukama velmi přesné úkony, protože paže ohnuté v lokti nám „nabídnou“ pohled na ruce s dlaněmi mírně pootočenými směrem vzhůru. Hobit měl ale obě hlavice pažní kosti pootočené jen o 110°. Byl jistě velmi zručný, jak napovídají jeho "pěkné" kamenné nástroje, ale příroda ho k piplavé práci příliš dobře nevybavila. Larsonová zjistila, že stejně měl pažní kost tvarovanou i člověk druhu Homo erectus, který žil před půldruhým milionem let v Africe. Podobným výsledkem skončilo porovnání kostí pánve. Také ty svou anatomií připomínají rysy pánve lidí Homo erectus a nemají mnoho společného s tvarem pánve lidí druhu Homo sapiens. Přední americký paleoantropolog Philip Rightmire, který je jedním z největších světových expertů na člověka druhu Homo erectus v rozhovoru pro časopis Science prohlásil: „Je stále jasnější a jasnější, že člověk Homo floresiensis není zakrslá forma dnešního člověka Homo sapiens. Je to zcela samostatný a od nás zcela odlišný druh.“
Tomuto názoru ale zcela odporuje nejnovější výzkum zveřejněný v prestižním vědeckém časopisu PLoS ONE v němž Charles Oxnard se svými dvěma australskými kolegy matematicky porovnal nalezené kosterní pozůstatky s kostmi zdravých lidí, kostmi lidí postižených hypotyreózou vyvolávající endemický kretenismus a kostmi šimpanzů. Použil k tomu dvě rozdílné matematické metody – analýzu hlavních komponenet (PCA) a nemetrické multidimenzionální škálování (MDS). Obě vykazují těsný vztah mezi H. floresiensis a kretenismem a výrazné oddělení od zdravých lidí a od šimpanzů. Z jejich analýzy vyplývá, že kosterní nález z Liang Bua je kretenismem postižený jedinec moderních lidí. Jejich výsledky podporuje i ještě nedávný výskyt hypotyreózy endemického kreténismu v celé Indonésii, včetně nedalekého ostrova Bali.
Původ člověka floreského se znovu zkomplikoval. Pokud má Oxnardův tým pravdu a nejde o nový druh člověka, pak musíme vzít v úvahu i to, že kromě obvyklých projevů kretenismu - malý vzrůst a snížená inteligence, jsou pro rozvinutější formy typické též hluchoněmost, svalová ztuhlost a problémy s motorikou. Jaká ve skutečnosti byla floreská hobitka? Spor na akademické půdě začíná připomínat polemiku, která se rozpoutala po zveřejnění otázky váženým listem Spectator: Když tři stopy vysocí skřítci byli hominidé a byli myslícími a rozumnými bytostmi, mohli se po smrti také dostat do království nebeského?"
Pramen: PLoS ONE, 2010; 5 (9): e13018 DOI: 10.1371/journal.pone.0013018
Diskuze: